Tak jsem před chvílí zjistil, že v místním lekcionáři, na rozdíl od misálu, z kterého se běžně připravuji, je možnost užít jenom zkrácenou verzi toho evangelia, jenom ten poslední odstavec. A vůbec bych se nedivil, kdyby velké množství kazatelů vzalo jenom ten poslední odstavec, protože to evangelium je těžké, velmi těžké na výklad. A tak jsem taky chvíli váhal, jsem v pokušení si to udělat lehčí, ale pak jsem řekl, ne, musíme vzít na sebe kříž evangelia. A nebát se konfrontovat se i s texty, které jsou objektivně těžké, a to z několika důvodů.

Ten první důvod je zřejmý. Vystupuje tam nepoctivý správce, člověk, který je obviněn z toho, že jedná nepoctivě, a je několikrát označován jako nepoctivý správce, takže to asi není jenom nějaká falešná pomluva. A ten se v té situaci chová jako korupčník a krade svého pána. Těm dlužníkům umožní, aby sfalšovali dlužní úpisy, a tím na tom vydělá, protože až ho pán propustí, ti lidé se o něj nějakým způsobem postarají. A další věta je, že pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Tak co si s tím máme počít?

Především je třeba říci, že evangelijní podobenství, Ježíšova podobenství, jsou zvláštní literární druh. My máme tendenci je číst jako nějaké mravoučné texty, jako nějaký morální příklad: Takhle to také dělejte. Ale to v tomto případě naprosto jasně není. Mnohá Ježíšova podobenství mají charakter paradoxu. Podobají se tomu, čemu se v zenové tradici říká koán, hádanka. Mnohé Ježíšovy podobenství mají strukturu, která se podobá židovským anekdotám. Musí tam přeskočit iskra. Není to možné vysvětlit čistě a racionálním způsobem.

Racionálně se s tímto textem vůbec nevíme rady. Je tam něco, jako ve vtipu, je vždycky něco provokujícího, něco, co vás upoutá, co tam zdánlivě nepatří, co je přehnané. A skutečně mnohá Ježíšova podobenství mají tento charakter. My je někdy vykládáme při kázáních racionálně moralizujícím způsobem, ale to je často, jako když chcete vyložit vtip, tak ho zabijete. Takže tady je třeba vejít do toho příběhu a podívat se na něj z různých stran.

Na mnoha Ježíšových podobenstvích jsou takovéto věci, které jsou přehnané, které jsou provokující. Ten otec, který tam vystupuje, se mnohdy chová opravdu divně. To, že přijímá s velikou velkorysostí toho syna, který utratil jeho majetek nedbalým životem, a že nedá přednost tomu, který vždycky byl hodný a poslušný. Podobně je to s nedávno čteným podobenstvím o tom, když člověk má málo peněz a chce postavit zeď nebo má málo vojáků a chce jít proti tomu, který má mnoho vojáků. No tak to musí zvážit a uzavřít nějaký kompromis. A potom vždycky je něco, co je úplný opak. Tak vy, pokud máte majetek, nejprve ho rozdejte, a pak můžete jít.

Klíč, který vám nabízím k tomuto a řadě jiných příběhů, ne ke všem podobenstvím Ježíšovým, ale k řadě z nich, je, že Ježíš ukazuje, že jsou dvě hry, dvě logiky, chcete-li, dva styly přemýšlení. Často je nazývá duch tohoto světa a duch Božího království. Tento svět pro Ježíše v těch podobenstvích znamená ten svět moci, bohatství a chytráctví. A v tomto světě platí určitá logika. V tomto světě skutečně ten člověk jednal velmi racionálně. Řekl si, kopat neumím, žebrat se stydím, musím jít touto cestou, musím si udělat přátele. No a ten pán řekne: No tak, ty jsi myslel na svou budoucnost. Tvoje jednání je sice nemravné, ale je tam něco, co je pozitivního. Ty jsi myslel na svou budoucnost, ty jsi myslel dopředu, myslel jsi prozíravě, řečeno pronoja, toho předvídání, vidět něco dopředu, myslet dopředu.

To je to, co Ježíš na tom správci oceňuje. Není to to, že jednal korupčně. To je logické v té hře tohoto světa. Ten, pro kterého je nejdůležitější jeho bohatství, jeho kariéra, jeho zajištěnost, jednání podle této logiky. Ale v Božím království je to vlastně naopak. Tam také člověk musí jednat prozíravě, ale prozíravě vzhledem k úplně jinému cíli, k cíli, kterým je Boží království. A ten, kdo chce dojít do Božího království, se nemůže řídit logikou tohoto světa, logikou těch chytráctví, podvodů, bohatství, ale tou paradoxní logikou, ve které člověk má to, čeho se vzdal. Ve které člověk má dávat více než chtít.

Jestliže má na mysli tu odměnu v Božím království, pak je logické, že dělá věci, které se z pohledu té logiky tohoto světa jeví jako absurdní. Pak je logické, že spíše dává než chce získat. Čili je to srovnání těch dvou her, které mají svá pravidla. Hra tohoto světa má své pravidla. Ten nepoctivý správce hrál velmi chytře a prozíravě v rámci těchto pravidel. Ježíš říká, jednejte také prozíravě a chytře, ale vzhledem k jinému cíli, v jiné hře, s jinými pravidly. Ta pravidla jsou vlastně právě opačná. Tam nesmíš lpět na majetku. Tam musíš mít od něj vnitřní svobodu. Tam si z něj můžeš udělat přítele tím, že se na něj nefixuješ, ale že skrze něj můžeš druhým lidem pomáhat.

Toto je zřejmě klíč ke smyslu tohoto a mnoha jiných Ježíšových podobenství. Vždycky si uvědomit, ano, jsou tady dvě hry, jsou dva životní styly, jsou dva různé cíle. Ten, kdo sleduje hru tohoto světa, ty cíle zdejší, jedná takhle, a to je potom logické, pochopitelné, prozíravé. Ale ten, kdo má na mysli jiný cíl, jedná jiným způsobem i tak, že se to z logiky tohoto světa zdá absurdní a nepochopitelné.

Je to možná to, co je největší problém na první pohled. On je tam ještě druhý problém, těžší, jenom se ho dotknu. Kde je ta odměna za toto jednání? A to, jak čteme prvoplánově evangelium, tak ta odměna Božího království je chápána jako posmrtná odměna. A tak se to mnohdy vykládalo a vykládá. To Boží království je to, co přijde až po smrti. Nebo v době Ježíšově se očekávalo, a tak rozuměli Ježíšovi jeho posluchači a zřejmě i evangelisté, kteří zapisovali Ježíšovy řeči, tak v té době očekávali velmi brzký konec světa, konec tohoto světa a brzký příchod Božího království. A tam to bude odměněno. Nemyslelo se tím jakési zásvětí, posmrtné, ale nový stav světa.

Boží království dlouho bylo chápáno a u mnohých lidí je dodnes chápáno jako jakési zásvětí. A v té době je chápáno jako záležitost výhradně posmrtná. A myslím si, že to se stalo tím, že lidé začali číst, nebo lidé na západě začali číst evangelium platonsky, řecky. Vložili tam ten Platonův model, že existuje ten pomíjivý svět těch jevů, které vidíme, jichž si můžeme dotknout, které jsou hmotné a proměnlivé. A za tím, někde za tím je ten pravý svět těch věčných ideí. A takhle se začalo číst v křesťanství evangelium a chápalo se to Boží království jako něco výlučně zásvětného. Nebe je něco, co je protikladem tohoto světa v tom smyslu, že je to, kde si tento svět je proměnlivý a tak dále. Pro toto chápání najdeme spoustu dokladů z staletí křesťanské tradice.

Ale možná je to něco, co je hluboce problematické. Celá řada významných teologů, zvláště 20. století, ukazuje, že nemůžeme chápat to Boží království jako něco zásvětného. Nemůžeme chápat věčný život jako něco, co začne až po smrti. Věčný život je něco, co začíná zde. Ježíš říká: Já jsem vzkříšení a život. On přináší do tohoto světa něco, co tu logiku tohoto světa už nyní překonává, už dnes otevírá tuto skutečnost tomu, co je slíbené nové. Ale to není chápáno čistě jako posmrtné po konci světa.

Boží království podle mnoha Ježíšových podobenství je zrno. Je zrno, které je zaseto. Ono musí ve své viditelné podobě odumřít, a pak přinese pravý užitek. To odumřít ale neznamená nutně, že to bude až po smrti. Vzkříšení je něco, co se děje v setkání s Kristem v tomto životě. Jestliže člověk nechal živého Krista vstoupit do svého života, jestliže přijal tu jeho logiku a světlo, jeho perspektivu, a to je samozřejmě celoživotní úkol, protože stále se setkáváme i v sobě samých s tou logikou sobectví, bohatství, kariéry a tak dále. Ale je to pořád tento vnitřní zápas. To rozhodující ano Kristu je už jaksi vstup do toho Božího království jako určitého semene, které má tento svět obohatit, jako kvasu, který má tento svět prokvasit.

Je to samozřejmě úkol, který je na celé dějiny. Církev podle II. vatikánského koncilu je společenství poutníků. Je ve stavu nedokonalém, stále jenom na cestě, není v cíli. Kdybychom řekli ano, církev je dokonalá, církev je v cíli, tak by to byla hereze triumfalismu. Není v cíli. Nemáme plné poznání Boha. Bylo nám zjeveno to, co postačí k naší spáse, ale nepostačí to k našemu hledání hloubky Boží. Vždycky tam musí být prostor pro další hledání. Proto je důležitý duchovní život, proto je důležitá kontemplace, důležitá osobní cesta duchovního zrání. Věci nám nebudou předloženy jako v nějakém jednoduchém dětském katechismu. To se mnohdy dělo, že nám byly dávány učebnice teologie a katechismu jako prostě nějaká věc jednoduchá, jako jakýsi slabikář, který nám umožní se totálně ve všem zorientovat. Tak tomu není.

Kristus nás zve k tomu, dává nám hádanky, dává nám paradoxy. Chce, abychom s nimi vnitřně pracovali. Dává nám provokující příběhy. Vstoupit do toho s tímto vědomím je daleko dobrodružnější cesta duchovního života než to chápat jako něco, co je ideologie, hotová, narýsovaná se všemi odpověďmi. To je karikatura křesťanství, nějaká uzavřená, hotová ideologie. Pak nám samozřejmě ještě jeden problém zůstává.

Ten zásvětný moment, chápat Boží království jako něco, co nás čeká až po smrti, až po skončení světa, byl pro křesťany v mnoha staletích přitažlivý. Pro nás je to problém. Představa nebe, tak jak si to lidé představovali, je ve srovnání se zkušeností dnešního světa, který je zajímavý a složitý, překonaná. Představa nebe jako věčného prodloužení života zde už není přitažlivá. A na druhé straně představa pekla je dnes také poněkud vybledlá tváří tvář peklům našich dějin – všech nacistických a komunistických koncentráků, toho, co se děje v Gaze, na Ukrajině. Máme zkušenost s peklem a tak nás už hned tak někdo nepostraší představami mučíren. Zatracení, ta tragédie, odtrhnutí od smyslu života, od Boha, je spíše hluboká samota než dramatická mučírna. Bohužel tento druh pekla mnozí už zde zakoušejí, tu vnitřní samotu, odtrženost od smyslu života. A lidé, kteří třeba posílají nenávistné maily, často žijí v určitém typu pekla. Musí to být strašné, žít pořád jenom ve zlobě a nenávisti. Na druhou stranu známe předchuť nebe v okamžiku lásky, v okamžiku sebevydání. Tam začíná transcendence, překročení vlastního sobectví.

Možná dnes nebe a peklo, věčný život nebudeme chápat ve starých kategoriích. Musíme je nově promyslet. V naší lidské zkušenosti máme jen náznak, ale potřebujeme tyto náznaky. Pravdy víry jsou analogické. Bůh s námi mluví v obrazech a metaforách. Musíme si uvědomit, že to jsou metafory, že je třeba s nimi dále pracovat. Nejsou to jednoduché odpovědi.

Tak jenom těchto pár myšlenek na okraj těžkého evangelia. Byl jsem v pokušení ho vynechat a číst jen poslední odstavec, ale musíme se s ním poprat. Je to Boží slovo, které je nám dáno, abychom je nechali vstoupit do našeho příběhu, aby náš svět a naše vidění byly rozšířeny tím setkáním se světlem Božího slova. Amen.