Dnešní svátek odkazuje na událost ze života císařovny Heleny, kdy při pouti do Jeruzaléma nalezla ostatky svatého kříže, a podle tradice právě na dnešní den tyto relikvie převezla do Konstantinopole. Já bych se ale pokusil ve svém povídání a reflexi nad dnešním svátkem jít za tento legendárně historický aspekt.

Víte, když Ježíšovi současníci, ať už Židé, Římané nebo Řekové, přemýšleli o kříži, viděli v něm především kus dřeva, který byl nástrojem popravy, mučení, utrpení a smrti. Kříž, který Cicero popisuje jako krutý trest a o kterém Tóra hovoří jako o nástroji smrti vyhrazeném pro ty, kteří jsou prokletí Bohem i lidmi. Nechápali, stejně jako i někteří naši současníci dnes, proč se křesťané zdobí tímto nástrojem smrti, proč jim zdobí své chrámy. Asi jako kdybychom dnes nosili přívěsky s šibenicí nebo popravčí sekerou.

Když nad tím tak přemýšlím a poslouchám i některé křesťany, zdá se mi, že i jejich, aspoň ty životní postoje o tom svědčí, že vidí v kříži právě pouze tenhle aspekt utrpení a bolest. Nástroj smrti ale přece nemůže být oslavován. Co bychom to byli za lidi? Utrpení přece není Bohu nikdy milé. Ježíš, když se setkal s nemocí a utrpením, je léčil. Nikomu neříkal, že musí trpět. A tak se zbavme toho tragického sklonu k sebedevastaci, který příliš často ponořuje nás křesťany do bolesti v domnění, že nás to přibližuje Bohu.

Všichni zakoušíme bolest a utrpení. Nějak se nám líbí představa, že i Bůh to vidí stejně jako my. Ale jak jsem už říkal minulý týden, já jsem přesvědčen, že pokud nám život předkládá, že musíme vydávat svědectví o prožité bolesti, je třeba ji překonat, ne ji uctívat. Křesťanská radost je přece překonaný smutek. Kříž opuštěný, protože je už zbytečný. A právě tenhle prázdný kříž je dnes oslavován.

Velice pěkně to vyjádřil i papež František: v kříži se prolíná příběh člověka a příběh Boha. Příběh, jehož podstatou je láska. A já věřím, že kříž není znamením Božího utrpení, ale právě jeho lásky. A právě k takové vizi kříže nás uvádí i apoštol Jan, autor evangelia, z kterého jsme dnes četli.

V příběhu z knihy Numeri, který byl vlastně naším prvním čtením, Jan viděl předobraz Ježíšovy smrti na kříži. Tak jako Mojžíš v poušti vztyčil hada jako znamení spásy a záchrany pro Izrael, tak bude vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo na něj s vírou pohledne, nalezl svůj nový život. Možná to Jan píše zrovna takhle, protože i on sám, ačkoliv dlouhý čas strávil po boku Ježíše, svůj nový život nalezl právě až u paty kříže.

Osobně byl svědkem Ježíšova umučení a smrti na Golgotě. Na vlastní oči viděl to potupné a strašné umučení, kterým byl kříž, ale když o té události rozjímal, došel k jinému pohledu než jen potupa, mučení, trýznění a smrt. Ostatně i proto v evangeliu nepoužívá slovo ukřižování, ale vyvýšení. Pro Jana byl kříž zvednutím závoje nad tím, jak Bůh miluje svět, toto naše lidství, že mu dal darem svého jediného Syna, tedy vlastně sám sebe.

A tahle Boží láska není něco abstraktního, zjevila se v konkrétní události lokalizované v dějinách. Ježíš Nazaretský, narozený z Marie, Syn Boží, byl vyvýšen na dřevo kříže, kde zemřel a projevil tak lásku až do krajnosti. Až do tohoto bodu nás Bůh miluje, protože něco jiného je používat sladká a utěšující slova a něco jiného je přibíjet třemi hřeby zavěšenými mezi nebem a zemí. V této události tak může každý z nás poznat nezměrnou Boží lásku k člověku. A právě tohle je ten paradoxní Janův pohled na kříž.

Myslím, že při pohledu na kříž, pokud budeme mít tuto Janovu vizi, a tím se vrátím vlastně na začátek, padá ta skutečně jediná námitka proti existenci dobrého Boha, tak jak jej zjevil Ježíš: jeho jakási netečnost vůči bolesti světa, jako kdyby byl někde na obláčku a posmíval se nám, jak se tady na zemi plahočíme.

Víte, nikdo z nás se bolesti nevyhne. Ani v Bibli nenajdeme jasnou odpověď na tajemství, kterým bolest v našem životě je. Ale opravdu hledáme odpověď? Možná ve skutečnosti nechceme nějaké teoretické odpovědi. Možná ve skutečnosti spíš nechceme bolest a utrpení jako takové. A tak na kříži nenajdeme odpověď na bolest a utrpení, ale najdeme Boha, který na sebe z lásky žité až do krajnosti bolest světa bere.

A tak, přátelé, kteří křičíte Bohu svou bolest, na konci vaší hořké modlitby nenajdete chladnou cihlovou zeď ani zatvrzelou tvář, ale jednoduše Boha, který trpí a umírá s vámi. A pak se můžete rozhodnout: zda ho budete proklínat a obviňovat, nebo pokud vám to dopřeje, zůstanete ohromeni jako ten ukřižovaný lotr, který nedokázal pochopit takovou velikost Boží lásky. A to je právě ten dnešní svátek. Kříž je skutečně znamením Boží lásky.