Víte, když nějak uvažujeme nad naším životem, tak někdo ho přirovnává k velkému závodu za tajemným pokladem. Závodu, do kterého jsou tak či onak zapojeni všichni lidé. My všichni totiž hledáme nějaké naplnění, štěstí, ale často nevíme, v čem skutečně v životě spočívá. Je zřejmé, přátelé, že když se podíváme kolem sebe, najdeme spoustu lidí, kteří nám to štěstí chtějí prodat, někdy za nemalou cenu. Říkají nám, že konečným důvodem naší nespokojenosti je to, že nám chybí nějakých 30 koní pod kapotou nového auta nebo nějaká nejnovější obří plazmová televize, na které potom můžeme sledovat různé nesmysly, které nám servírují.

A víte, šílené je, že tomu skutečně někteří lidé věří. Skočí na to a pak se lopotí, pracují jako blázni, aby nahromadili peníze a koupili si podobné zbytečné věci. Autor Knihy moudrosti, kterou jsme dneska četli jako první čtení, by mohl klidně psát nějakou rubriku třeba v bulvárních novinách, protože myslím, že aktuální téma dnešní doby vystihl docela dobře. Při pohledu do svého nitra, což málokdo dělá, zjišťuje, že myšlenky smrtelníků jsou nejisté a že naše záměry jsou vlastně vratké. A kdo může vyzkoumat věci nebes? Víte, za čím se opravdu v tom životě honíme? Ptám se, protože tam, kde je tvůj poklad, je i tvoje srdce.

Náš svět, který učinil neuvěřitelné pokroky ve vědě a poznání, se jen těžko rozvíjí právě v tom důležitém, v moudrosti. Nedokáže nám dát odpovědi na základní otázky o smyslu života. K čemu nám je, že jsme schopni dopravit člověka na Měsíc, když jsme se pořádně nenaučili žít ani tady na zemi? Opravdu potřebujeme dar moudrosti, abychom mohli pozvednout svůj zrak vzhůru. A pak, když se nám to konečně podaří a začneme se aspoň letmo dotýkat nebes, tak nám do toho hodí vidle sám Ježíš, který nás k tomu pozval. Říká nám podobně drsnou větu, kterou jsme dneska slyšeli: Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženy, děti, bratry a sestry, ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Docela drsné, nemyslíte? A jestliže se věci skutečně mají takhle, kdo z nás opravdu tím učedníkem může být? A možná bychom se měli nejprve ptát na něco jiného. Toužíme potom opravdu? Chceme vůbec být jeho učedníky?

Víte, když tak někdy naslouchám lidem, zdá se mi, že po Bohu chceme většinou úplně jiné věci, než být jeho učedníky. Chceme, aby nám neustále opravoval naše rozbité hračky. Přiznejme si to. Někdy chceme po Bohu, aby nám vrátil partnera, který nás opustil, nebo chceme zpátky nějakou dobrou práci, peníze. Možná chceme zpátky svou pověst, úspěch a tak dále. A někdo chce třeba těch 30 koní pod kapotou nového auta. Často chceme vlastně jen tohle. Chceme po něm zpátky hračky a to je vše. A on nám místo toho říká, abychom se konečně probudili a začali se chovat jako dospělí.

Kterou cestou tedy ke štěstí? Kde se nachází? Ježíš má pro nás odpověď: Říká, jen já. Jen já mohu natrvalo naplnit vaše srdce, vaše touhy. Možná se mi zdá, že Ježíš je trochu domýšlivý, jestliže tohle říká. Opravdu může darovat radost a naplnění větší než to, co můžeme zažít nebo co si můžeme koupit? Zdá se, že ano. Aspoň tisíce těch, kteří nás ve víře předešli, nám dosvědčují, že tomu skutečně je tak. Že Bůh je plnost života. Ale věříme tomu opravdu? Jak se tahle víra projevuje na našich každodenních rozhodnutích?

Nebuďme zklamáni, když si přiznáme, že to tak úplně nemáme. To není důvod k malomyslnosti, ale k vytrvalé prosbě. A tak naše volba vlastně je volbou mezi dospělostí a plností života a dětskými hračkami. A jestliže je to skutečně tak, bylo by hloupostí volit to druhé. Ale pozor, přátelé. Měli bychom si to také velice dobře spočítat. Není tu totiž prostor pro váhání, povrchnost ani vypočítavost. Ježíš nás totiž žádá, abychom vzali svůj kříž a následovali ho.

Sázím se, že teď všichni myslí na své nemoci, únavu, neštěstí, tu bolest, kterou musíme na světě snášet. Škoda ale, že to Ježíš takhle nemyslí. Pokud nám život předkládá nějaké svědectví bolesti, je třeba to překonat, ne to uctívat. Nestávejme se každé ráno šťastní, že můžeme leštit kříž, který nám život nadělil, a myslet si, že tím potěšíme Boha. Kříž byl přece tím nejpotupnějším nástrojem, který si Řekové i Židé tehdy dokázali představit.

Možná tedy nést kříž znamená z lásky ztratit svou sebestřednost, svou vlastní sebedůležitost. Možná kříž znamená milovat Boha do té míry, že nám nevadí ztratit kvůli němu i sebe sama. Následovat ho, dokud nezjistíme, že je pro nás cennější než cokoliv jiného. Láska má skutečně co do činění s křížem, vždycky znamená nějakou oběť, darování sebe sama. Náboženství, které se vyčerpá čtyřmi hezkými slovy nebo několika rozpačitými oslavami, postojem, který vyprchá při prvních obtížích, není to, o čem hovoří Kristus, čemu nás zve. Spočítejte si to, protože následovat někoho takového znamená převrátit svůj život a skutečně se obrátit, nebo o to prosit a toužit potom.

Otázka, kterou si stále znova a znova klademe, je: K čemu nám bude získání celého světa, když přitom ztratíme sebe sama? Potřebujeme jít k podstatnému, rozeznat to, co skutečně potřebujeme k životu, a investovat právě tímto směrem.