Sv. Augustin, když mu byla položena otázka, které tři cesty vedou nejjistěji k Bohu, řekl, že za prvé je to pokora, za druhé pokora a za třetí pokora. Dnešní texty hovoří o pokoře, ale ve světě, jehož jsme součástí, je pokora poněkud cizí slovo, nesrozumitelné, nepříliš sympatické. Heslem naší kultury je seberealizace, sebeprosazení, sebeuplatnění. Za těmito hodnotami se ale může skrývat to, co patří k nejčastějším poruchám osobnosti v naší době, patrně i poruchám společnosti, a to je narcismus. Řecký mýtus o Narcisovi je varovný. Ten, který nebyl schopen opětovat lásku a žít ve vztahu, protože byl zamilován sám do sebe, do svého obrazu na hladině jezera, se nakonec v tom jezeře utopil. Kdo je zamilován jen do sebe, žije na povrchu, má jen zrcadlo, nikoliv skutečnost a hloubku. Ta hloubka se pro něj může stát hrobem. Kdo se dívá jen na sebe, se nikdy skutečně nepozná, protože vidí jen odraz, plochý obraz, a pak je tímto obrazem pohlcen.

Za geniální románové zpracování mýtu o narcismu lze považovat román Oscara Wildea „Obraz Doriana Graye“. Zároveň je to mýtus věčného mládí člověka, který byl tak zamilován do sebe, do své krásy a mládí, že se vlastně rozdvojil. Jeho život se stal pouhým odrazem, změny nastávaly jen v obrazu. Ve vývojové psychologii se hovoří o jednotlivých stádiích našeho zrání, o překonání prvotního narcismu průchodem několika etapami. V raném stadiu vnímá kojenec svět jen jako mateřský prs, svět, který je tady jen pro něj. Pak se dítě postupně učí ovládat své pudy a reakce. V dětství a školním věku často převládá konformismus. Člověk se snaží přizpůsobit nejprve rodičům, učitelům a partě kamarádů. Pak přichází pubertální fáze vzdoru a odporu. Člověk objevuje své já, ale dokáže ho objevit jen v odporu vůči jakékoliv autoritě.

A pak teprve může následovat fáze zralosti, kdy člověk je vědom své osobnosti, ale zároveň dokáže vnímat hodnotu druhých. Až když překoná stádium pubertálního vymezování a negace a dokáže přijmout sebe i druhé, stává se zralým, dospělým člověkem. Kupodivu mnoho lidí někde ustrne na této cestě a stále se vnímají jako střed světa. A svět je pro ně jenom mateřský prs, který je tady, aby je živil. Jsou lidé, kteří jsou celý život konformní a snaží se přizpůsobit svému okolí. Jiní žijí v pubertálním vzdoru vůči všemu, v negativním vymezování. A jen málo lidí dosáhne skutečné zralosti, aby byli vědomi, že jejich já, vztah k sobě a druhým musí být v harmonii.

Naše společnost a civilizace nám v této cestě zralosti od sebestřednosti příliš nepomáhá. Dokonce si myslím, že i církve zde selhávaly a selhávají, dostatečně nenabídly cestu duchovního doprovázení, což by měl být hlavní smysl pastorace – doprovodit člověka k lidské zralosti, dostat ho ze sebezamilování nebo vzdoru do zralého stádia. To chce jiný typ péče o duši a osobnost, než se běžně v církvi nabízí. Tohle není záležitost pár minut rychlé zpovědi, kde dostaneme rozřešení podle seznamu říchů. Je třeba vyvinout službu duchovního doprovázení, hovořit s lidmi a pomáhat jim otázkami a podněty, aby se posouvali na důležité cestě od malého ega ke zralosti a schopnosti milovat a přijímat druhé lidi.

Biblické texty nás varují: „Nepovyšuj se, vytrhni ze svého srdce jed jedovaté domýšlivosti.“ Český výraz „domýšlivost“ je zajímavý – člověk nepřijímá skutečnost, ale zkresluje ji, domýšlí, přimýšlí něco, co není pravda. Často se přistihneme, že když něco vyprávíme, přidáme si něco, co mění smysl. A pokora? Pokora je odvaha k pravdě. Pokora je odvaha přijmout skutečnost tak, jaká je. Je důležité se nesrovnávat. Ježíš říká „nesuďte“, což znamená také „neposuzujte, nesrovnávejte se“. Mnoho lidí trpí srovnáváním s druhými, což vede k pocitu méněcennosti nebo namyšlenosti, obojí je samozřejmě špatně. Pokora neznamená smýšlet o sobě jako o chudáčkovi.

Rabín říkal: „Můžeš myslet, že máš dobrý charakter a vlastnosti, ale nemysli si, že jsi cenější než druhý.“ Nikdy neznáme cenu druhých lidí, nevidíme do jejich životního příběhu, co je formovalo. Je pošetilé a nebezpečné se srovnávat. Ano, můžeme být vědomi si dobrých darů, které nám Bůh dal, ale dostali jsme je, abychom jimi sloužili druhým. To není falešná pokora.

Pravdivý pohled na sebe není o tom, že si něco přemýšlíme nebo se srovnáváme s druhými. Snažme se najít pravdivý pohled na sebe sama. Říkat, že něco nedokážu a budu stát v koutě, je nevděčnost. Hospodin dal každému specifické dary. I v těžkých životních situacích je něco specifického. Každý má svůj úkol v božím příběhu. Dary jsou úkoly.

Komu bylo hodně dáno, od toho bude hodně požadováno. Věci, které získáme, nejsou samozřejmostí. Jsou boží dary. Dar není k chlubení, dar je příležitost dělat něco dobrého. Výzva k pokoře není o tom mít hrbatou pokoru, smýšlet o sobě nedobře. Sebevědomí je dáno paradoxem, jak mluvil Pascal: „Nos v jedné kapse sedulku s nápisem: ‚Jsem prach a popel‘, a v druhé: ‚Kvůli tobě byl svět stvořen.‘“

Pravda je paradoxní. Jsme plodem boží lásky. To obdarování musíme hledat. V době, ve které jsme, najdi smysl, poslání, správný vnitřní vztah k těmto věcem. Víra nám k tomu dává sílu. Existuje inteligence víry, intelektus videi, hospodinu dar moudrosti, o které je třeba stále prosit, aby nám otvíral oči. Podívat se boží perspektivou, ne podle emocionálních reakcí. Duchovní život, modlitba, meditace je tu proto, aby se člověk sklidnil a šel po povrchu. Narcis je uchvácen povrchem, ale člověk je obraz boží a musí vidět hloubku. Hloubka dává sílu, moudrost, ne jezezero, ve kterém se utopí.

Snad toto na okraji rázného textu o pokoře. Amen.