Dnešní vyprávění z Lukášova evangelia začíná zmínkou o Ježíšově pouti do Jeruzaléma. Tyto zmínky nejsou náhodné. Je dobré podívat se na to, odkud Ježíš v Lukášově vyprávění vyšel. Ježíš vychází ze Samaří a putuje do Jeruzaléma. Krátce poté, co odešel ze Samaří, vypráví učedníkům příběh o milosrdném Samaritánovi. Čtenář evangelia si může uvědomit, že milosrdný Samaritán je Ježíš, který se na své pouti do Jeruzaléma stará o ty, kteří to nejvíce potřebují. Tím nám dává důležitou indicii k tomu, co je naznačeno i v dnešním příběhu.

Na této pouti k Ježíšovi přijde člověk a zeptá se: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Pravděpodobně tím myslí: „Je nás málo, kdo bude spasen?“ Člověk, který se Ježíše ptá, si zřejmě myslí, že patří mezi vyvolené a chce vědět, kolik dalších je na stejné duchovní úrovni. Nesmíme zapomenout, že Ježíš mluvil k zástupu složenému převážně z věřících Židů, kteří věřili v jediného Boha, v hebrejská písma a žili v souladu s nimi. Když Ježíš odpovídal, hovořil k lidem, kteří se domnívali, že budou spaseni, protože jsou dobrými Izraelity. Tak jak je pro Ježíše typické, i tuto představu rozbíjí.

Ježíš připomíná, že k tomu, abychom byli skutečně spravedliví, nestačí cítit se spravedlivým. Boží chápání spravedlnosti je často odlišné od našeho, obzvláště od chápání těch, kteří si pletou moralismus s morálkou. Svým současníkům i nám, lidem 21. století, dává lekci na téma spásy. Nemůžeme získat nebe útokem, vlastní silou. Všechna náboženství se pokouší hledat odpověď na otázku spásy a každé nabízí nějakou cestu, osvícení, askezi nebo revoluci k záchraně. Bible ale říká, že je nemožné, aby se člověk sám spasil. Tohle v nás může vyvolat nejistotu - kde tedy hledat jistotu, že jsme na správné cestě?

Když se Tomáš v Evangeliu ptá Ježíše na cestu do nebe, Ježíš odpovídá slovy: „Já jsem ta cesta, pravda a život. Nikdo nepřijde k Otci než skrze mne.“ Spása není odměnou za dobré chování, ale rozměr, který objevíme, když přijmeme Boží přítomnost. Ta je vždy darem. Otázka zní: co musím dělat, abych vstoupil do úzkých dveří, o kterých Ježíš hovoří? Celá Bible o tom hovoří. První a nejdůležitější přikázání zní: Miluj Boha a svého bližního. Nikdy ne jedno bez druhého. V Matoušově verzi je druhé přikázání popsáno jako podobné prvnímu. U Lukáše je spojeno v jedno přikázání: Miluj Hospodina, svého Boha, a svého bližního. V Janově evangeliu Ježíš dává nové přikázání: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Tedy bez míry, až do konce.

Ježíš věděl, že když se lidé milují navzájem, zakoušejí Boha, který je láskou. Připomeňme si Ježíšova slova: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nejposlednějších lidí, mně jste učinili.“ Neexistuje pevnější jistota spásy než srdce naplněné láskou. Všechno, co žijeme s láskou zde na Zemi, přichází s Kristem do vzkříšení.

Ježíš navrhuje náročnou cestu úzkými dveřmi. Láska není samozřejmost, což vidíme v našich srdcích - kolik bloků a překážek v našich vztazích narážíme. Pokud věříme Ježíši, potom je spása, znakem které je vzájemná láska, tím, co potřebuje úsilí, motivaci a trénink. Dávejme si pozor, abychom svou příslušnost k Ježíši a Evangeliu neprožívali povrchně s tím, že stačí se nazývat křesťanem. Připomínejme si úzké dveře do království, o kterých často ani nevíme, jak do nich vchází.