Celé křesťanství a celé Písmo svaté se dá vztáhnout do jedné jediné věty: „Miluji Boha a miluji bližního jako sebe.“ Fyzik Michio Kaku, Japonec, který je jedním z autorů teorie strun, píše ve svých pamětech, že se ve svých studentských letech mořil s dlouhatánskou rovnicí na několik řádků. Pak našel řešení u Schrödingera, že celý ten vztah se dal krátce a elegantně stáhnout na jeden vztah. To připomíná Einsteina a říkám si, jak muselo Albertovi být, když přišel na svoji rovnici a věděl, že je jediný člověk na této zemi, který ji zná.

Ve vědě je často to, co je správné a pravdivé, krátké a elegantní. Rovnice „E = mc²“ – teď se to dá napsat na tričko. Všichni to znají. A najednou se celý vesmír dá stáhnout do tohoto jednoho krátkého vztahu. Totéž platí, když Ježíš mluví o Hebrejské bibli: říká „Miluj Boha a miluj bližního jako sám sebe.“ Všechno ostatní je folklór. Celé, co se učíme, jsou tance kolem této jediné věty. Je to tak jednoduché, že to všichni známe. Nikdo se nemůže vymlouvat, že jsme nevěděli nebo neznali. To slovo máš ve svém srdci. Není na nebi, že bys ho musel stahovat. Není za oceánem, že bys ho musel nějak tahat zpátky. Je ti to slovo velmi blízké.

Na smrtelné posteli člověče pochopíš, jak to bylo jednoduché. Jak to všechno bylo jednoduché. Miluj Boha a miluj bližního jako sebe. Dnešní evangelium. Když Ježíš přichází na svět, máme ty citáty, které všichni známe a které jsou pro nás velice srozumitelné. Maria jde navštívit Alžbětu, je to navštívení Panny Marie. Maria říká Magnifikat a říká, aby ten, který se narodí, uvedl naše kroky na cestu pokoje. Takový má být Mesiáš. Ježíš sám v Horském kázání říká: „Jste blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.“ U Jana, v živé scéně po poslední večeři, dochází k označení zrádce. Ježíš ví, co přijde – Getsemanská zahrada, zatčení, všechno. A pak říká tu větu, která se dostává i do mše svaté: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám.“ A po vzkříšení, to první, co Ježíš řekne, když přichází přes zavřené dveře, je „Šálom, pokoj“.

Takhle bychom to čekali. Ale najednou pod tímto příběhem čteme jiný příběh. Niels Bohr, také fyzik, říká, že na povrchu je opakem pravdy nepravda, ale na hlubině opakem hluboké pravdy je jiná hluboká pravda. A najednou máme to, že ano, Ježíš se narodí a Simeon řekne něco obrovsky zvláštního: on je určen k pádu a k povstání mnohých. A tvou vlastní duší pronikne meč. A Jan Křtitel, když mluví o Mesiáši, říká: „Já vás křtím vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“

Kdo tedy vlastně byl Ježíš Kristus? Když sledujeme to, co nám o něm říkají evangelia, vidíme konfrontačního, tvrdohlavého člověka s pevnou vůlí. Ve dvanácti letech opouští rodiče, ve velkém městě zůstává tři dny, neobtěžuje se jim to dopředu oznámit ani se jim poté omluvit. Když mluví, vytvoří takovou atmosféru, že se ho jeho žáci v jedné chvíli už neodváží na nic zeptat. Jednomu studentovi říká, aby prodal plášť a koupil si zbraně. Přátelí se s byrokraty, úředníky, prostitutkami, cizoložnicemi, kolaboranty. Jeho nepřátelé o něm říkají, že je to žrout a pijan vína. On sám v jedné chvíli se nebojí mluvit o exkrementech. Lidi, kteří vydělávají na náboženství, v jedné chvíli převrací stoly a stánky a vypráská je z chrámu. Tohle je také Ježíš Kristus.

Tři proti dvěma, dva proti třem. Co je na tom tak obrovsky provokativního? Jak to, že když jsme slyšeli „miluj Boha a miluj bližního jako sebe“, je to tak provokativní, že to rozdělí rodiny, že to rozdělí snachu proti tchýni? Jistěže jsme v kostele sv. Salvatora. Martin Staněk a další s tím mají bohaté zkušenosti, že někdy opravdu to, že člověk v dospělosti se setká s Kristem, mu složí skládačku tak, že v těch tečkách vidí 3D obraz letícího orla. Tohle někdy vede k rozdělení rodin a může být provokací pro ostatní. Ale já si myslím, že to ještě není ono. Myslím, že musíme jít ještě hlouběji.

Svět je hladový a žízní po lidech, kteří se zcela odevzdali Bohu. Na druhé straně, každý svatý, který tak učinil, je obrovskou provokací pro všechny. Ježíš neumírá v pokročilém věku na stáří, ale nositel této myšlenky umírá na kříži. Možná ne všichni svatí byli mučedníky, ale každý opravdu svatý si zažil ústrky, ponižování, pokřikování a nadávky. Nikdo neprošel životem jako nůž máslem, protože být svatý je obrovská provokace pro všechny.

Takže najednou je to tak jednoduché, že to všichni známe. Nikdo nemá výmluvu nežívat podle evangelia. Ale na druhé straně, kdo opravdu žije podle evangelia, je požehnáním pro celou zemi, ale zároveň je kamenem úrazu a provokací pro všechny kolem. Karel Kryl to v jednom textu překrásně shrnul, a řekl bych, že vyjadřuje myšlenku dnešního evangelia. Znáte ten text: „Je růžové, na cestě křížové, snad konečně, s počinem jak pšenice v klásku. S počinem bezměvu přirostlých ke dřevu. Vždyť největším zločinem je hlásat lásku.“ Boží chvále a slávě.