Moji milí, jak jsem řekl na počátku, na tuto neděli jsme přeložili, jak nám to liturgický řád dovoluje, největší mariánský svátek, slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Učinil jsem tak ze dvou důvodů. Jeden je ušlechtilý, druhý méně. Ten ušlechtilý důvod je, že mám rád Pannu Marii, že si vážím mariánské úcty a zároveň vím, že pro mnoho dnešních křesťanů je ta mariánská úcta hodně nepřístupná, neschůdná, jako byla po mnoho let po mé konverzi i pro mě. Takže bych se chtěl trochu podělit o to, jak jsem si sám pro sebe objevil tu úctu a vztah k Panně Marii. To je ten první důvod. Ten druhý důvod je, že jsem se vlastně chtěl vyhnout těm velmi tvrdým čtením, která připadají na 20. neděli v roce. Je to určitý druh mé zbabělosti, alibismu, dá se to nazvat různě, ale stejně něco k tomu řeknu.

Ty texty jsou strašně tvrdé. Je to známý text: „Myslíte si, že jsem vám přinesl pokoj? Ale nepřišel jsem přinést pokoj.“ Rozdělení – syn povstane proti otci, snacha proti tchýni a tak dále. To je text, který vybočuje z toho obrazu, který o Ježíšovi máme, a který se zdá být v přímém rozporu s mnoha dalšími Ježíšovými výroky: „Pokoj svůj vám dávám, svůj pokoj vám odevzdávám.“ O Ježíšovi se mluví v Písmu jako o knížeti pokoje. A nyní, když by se někdo ptal, co Ježíš přišel přinést a někdo by odpověděl těmito slovy Písma svatého Lukášova evangelia: „Přišel jsem oheň vrhnout na zemi, přeji si, aby již vzplanul. A nepřinesl jsem pokoj, ale rozdělení.“ Ano, četl jsem poctivě mnoho komentářů k tomuto textu.

Dneska jsem si poslechl, co k tomu bude říkat papež Lev Kastelgánov, no taky se tomu pěkně vyhnul. Ale všechny ty komentáře, všechny ty kázání na YouTube, zeptal jsem se i umělé inteligence: „Napiš mi kázání na tohleto.“ Nebyl jsem s nimi vůbec spokojen. Prostě je to text, se kterým nejsem hotov. Ano, jsou takové věci, že člověk přes více než půl století čte, medituje, studuje Bibli, ale jsou některá místa, se kterými prostě nejsem hotov.

Kázání, jestliže to nemá být nějaké božné povídání, pár frází a pár moralizování a k tomu jakýsi sukus z těch obvyklých komentářů, tak podstatně kázání musí vytvořit jakýsi most mezi tím biblickým textem, který je zasazen do své doby a mluví k určitým autorům, a most k té naší zkušenosti, k tomu našemu světu, k tomu našemu prožívání v této konkrétní situaci. Písmo je otevřená záležitost. Není to nějaká kniha, která byla dopsána, zapečetěna, a teď ji budeme opakovat, oprašovat, ale je to určitá výzva, je to příběh. Příběh, který pokračuje, pokračuje i v našich životech. Konec konců každé silné umělecké dílo, a to neplatí jenom výhradně o Písmu svatém, pokračuje v životě čtenářů.

Když dopíšete knihu, dílo ještě není hotové. Ono žije dál v mysli čtenářů. Já se rád setkávám s čtenáři mých knížek v různých zemích a kontinentech a jsem překvapen, co si z toho textu přečetli, protože každý člověk ten text vkládá do kontextu svého života, svého porozumění, a člověk se nestačí divit, co si třeba přečetli v té vaší knížce. Ale je to docela legitimní, protože kniha není dokončena tím, že se dopíše a vytiskne. Ten příběh pokračuje v duši čtenáře. A o to víc to platí o Písmu.

Takže Písmo je otevřený příběh, který skrze naši víru vstupuje do našich příběhů, a v kontextu naší zkušenosti ho můžeme nově a hlouběji číst. Ale tady právě v tomto případě, když se mluví o tom rozdělení, tak jakým způsobem mám vybudovat ten most s naší momentální zkušeností? „Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč rozdělení.“ Všichni prahneme po pokoji v těchto týdnech, když jsme svědky toho, co se děje na Ukrajině, co se děje v Gaze. Jsme zraňováni tím, pokud nejsme úplně lhostejní, a máme obavu, že se tyhle hrozné války mohou tragicky rozšířit. Čili mluvit lehkomyslně o rozdělení... Také to rozdělení je v naší době přece velmi bolestné a velmi ho zakoušíme.

I to rozdělení v rodinách, jak tady je řečeno: povstanou syn proti otci a tak dále. Víme to z vlastní zkušenosti mnozí, že generace rodičů a prarodičů určité věci vnímají jinak. Po té, co se ukázalo, že naděje, že globalizace přinese nějaký jasný souhlas, planetární dohodu, tak se najednou ukazuje, že žijeme v době velkých rozdělení. Nejsou to jen rozdělení mezi náboženstvími, mezi církvemi, mezi národy, ale také uvnitř rodin. Ano, jsou rodiny, kde prostě vnuci a prarodiče mají naprosto jiný pohled na události v Palestině, na Ukrajině, na Trumpa, na Babiše a tak dále.

Ta rozdělení jsou svým způsobem pochopitelná, ale jsou zraňující. Já sám bych rád někdy nabídl nějaký způsob smíření, setkání s některými lidmi, ale prostě to nejde. Nesu si toto velké zranění. Ano, nemůžu v mnohých těchto otázkách, o kterých se velmi diskutuje v dnešní době, stát na nějaké neutrální pozici. Mám svůj názor, mám proto své důvody a mám hrůzu z toho, že nedovedu vysvětlit lidem, kteří se dívají z opačného pólu.

Samozřejmě jsou také rozdělení kvůli víře. Jsou katechumeni, které jsme nedávno pokřtili, a jejich cesta víry naráží někdy ve vlastní rodině na neporozumění. Tyto věci jsou a jsou tvrdé. Ježíš o tom nemluví tak, jako by chtěl, aby tomu tak bylo. Říká, ano, toto je součást našeho světa a on přišel do tohoto světa a nepřinesl tam nějaké jednoduché vyřešení těch věcí. Na něj dopadly ty boje, zápasy jeho doby.

Takže je tady mnoho otevřených otázek a abych z nich udělal nějaké harmonické kázání, nyní nejsem schopen, takže jsem trochu utekl od těch textů a vidíte, že jsem zase neutekl. Mě stejně dostihly, protože mě pronásledují. Pravděpodobně ta jediná cesta, kterou jsem nenašel ve všech těch komentářích, je ta cesta, kterou se v mnohých biblických exegezích řídím, kterou mě inspiroval jeden japonský jezuita. Mluvil o tom, že mnohé texty Nového zákona jsou koány, hádanky, paradoxy, které nemůžeš rozlousknout jenom nějakou logickou cestou.

Je to tajemství, které musíš nechat v sobě zrát. Stejně jako je psáno o Panně Marii, vidíte, teď už pomalu přecházím na mariánské téma: o Marii je psáno, že ty události nebo slova, používají se v latině i řečtině stejný výraz – verbum a logos – že uchovávala ve svém srdci a přemýšlela o nich. Ona také ty mnohé věci, jichž byla svědkem v Ježíšově dětství, nechápala, ale uchovávala je ve svém srdci a kontemplovala, přemýšlela o nich, meditovala o nich.

Člověk musí některá tajemství víry nechat v sobě zrát a oni v určitou dobu se otevřou. Někdy to trvá velmi dlouho. Některé věci se nám možná otevřou, až uvidíme Pána Boha tváří v tvář. Svatý Pavel říká, že tady vidíme mnohé tyto boží věci, jen jako v hádankách, jako v zrcadle, jako v náznaku. Uvidíme je, pochopíme je plně, až uvidíme Boha tváří v tvář.

Tak já plně doufám, že některé věci jsou nám dány skutečně jako hádanka, jako těžký problém, něco, co člověk musí v sobě nechat růst. Nesmí to odmítnout hned a nesmí být s tím tak brzy hotov i nějakým laciným výkladem. Říkám to velmi často na začátku našeho kurzu základů víry. Narazíte, když budete přemýšlet o víře, na mnohé věci, ať už z hlediska dogmatického, nauky, nebo určité typy zbožnosti, které vám nebudou blízké a sympatické.

Naopak mohou vás provokovat, mohou být pro vás odpudivé, a máte vždy dvě možnosti. Říct, že to je blbost, to neuznávám, odmítám. Anebo říct, že já si počkám. Ono mě to třeba ukáže, že to má nějaký smysl, kterému teď nerozumím. Ježíš také říká svým učedníkům o některých věcech: „To nemůžete pochopit teď, pochopíte to později.“

Tohle bylo i s tou mariánskou úctou, teď už přecházím k tomu druhému tématu. Pro mě také po mé konverzi bylo základní, že Kristus je na prvním místě, a myslím, že to je správně. Zdálo se mi, že ta mariánská úcta vlastně Krista zastínuje. Ano, jsou takové podoby mariánské úcty, které ten důraz na Krista zastíňovaly, a skutečně byly mnohé přehnané způsoby, kde Maria byla chápána jako bohyně.

A jako člověk, který trošičku ví něco o světových náboženstvích a religionistice, tak poměrně snadno rozezná tam takový zbytek pohanských kultů. Není náhodou, že to nejkontroverznější dogma, jestli Panna Maria je Theotokos nebo Christotokos, jestli je pouze rodičkou Krista nebo rodičkou boží, matkou boží, tak ten spor se odehrával v Efezu a nakonec to dogma bylo odhlasováno na základě toho, že Efeští oblehli otce koncilu a vyhrožovali jim holí, že je utlučou, jestli neodhlasují mariánské dogma. Ale bylo to v Efezu, kde byl silně zakořeněn kult Diany, kult bohyně.

Ano, tyto pohanské prvky často v určitých typech mariánské úcty jsou, ale to ještě není důvod pro to, abychom je škrtli a odvrátili se od nich. Toto, myslím, realisticky rozpoznala reformace, že je tam toto nebezpečí, že ta mariánská úcta bude se spíš podobat nějaké bohyni a prostě odmítla ten typ zbožnosti, aby se zaměřila na Krista, což je pochopitelné. Ale je třeba si položit otázku, proč tomu tak bylo.

Proč vlastně, na jakou potřebu ta veliká úcta k Panně Marii, která měla někdy skutečně přehnané formy, z čeho vznikla? Vznikla zřejmě jako reakce na to, že běžný obraz Boha a obraz Krista byl příliš patriarchální, maskulinní, prostě mužský, že pod představou Boha, pod představou Krista, byla vždycky postava, která byla mužská a víme přece, že Bůh není mužského rodu.

Božství je tajemství, které v sobě nějakým způsobem uzavírá mužství i ženství. Jak je řečeno, „stvořil je jako muže a ženu, stvořil je ke svému podobenství jako muže a ženu.“ Čili jestliže lidství v obou svých verzích, mužské i ženské, je obrazem a podobenstvím Boha, tak musí Bohu samém, který je originál toho, musí nějakým způsobem být obojí, nebo to, co překonává ten rozpor.

Dnešní doba je na to zvlášť citlivá, celý směr feministické teologie, který je zajímavý a nezaslouží si, aby byl tak rychle diskvalifikován, má velký cit proto, že příliš maskulinní mužský obraz Boha a soustředění na Krista jako muže něco vynechává z božího tajemství. Hledá tato teologie i v písmu stopy toho, že byl Bůh chápán nejen jako otec, ale také jako matka. A právě toto mateřství boží, které bylo v teologii, v těch teologických formulacích a i v běžné zbožnosti potlačeno, se nějakým způsobem vracelo.

Vracelo se v mariánské úctě. Vlastně v té mariánské úctě byla jakási citlivost pro ženskou stránku boží. Koneckonců tuto roli může hrát i chápání trojice, pokud víme, že Duch svatý a Duch byl jak v hebrejštině, tak v řečtině feminínum ženského rodu. Takže vlastně tento ženský prvek tam zastupuje i Duch svatý. Pro nás je der Geist, duch, velmi mužský, ale chápání ducha v bibli je spíše to, co představuje ženská stránka skutečnosti, to, co je jemné, otevřené, vnímající atd.

Dnešní doba je skutečně velmi vnímavá na to, a někteří z vás ještě pamatují, že jsem na tom založil kázání na Prahu nového milénia, že si myslím, že při nejmenším toto století přinese nějakou novou otevřenost pro důstojnost ženy. A samozřejmě to první, co nás napadá, je úloha ženy v církvi atd. To je zajímavé otevřené téma, ale je za tím ještě něco hlubšího.

To pochopení, že ženství je jedna samostatná a stejně hodnotná verze lidství, která také vyjadřuje něco z božského tajemství. A tak možná, když pro teologii a spiritualitu nebylo dost velké citlivosti, vracelo se to v té mariánské zbožnosti. Tam se dotýkáme nějakým způsobem ženského i v Bohu samotném. Proto možná ten zvláštní titul Theotokos, Matka boží, který je taky svým způsobem koánem. Ty koány jsou věci, které na první pohled jsou nesmyslné – jak může mít Bůh matku? Ale je to nějaká hádanka, je to něco, co člověk musí nést v sobě, až mu ten smysl nějakým způsobem sám dojde, až přeskočí jiskra.

Podobně jako když vám někdo vypráví vtip, tak ho nemůžete rozebírat logicky, to ho zabijete; musí přeskočit jiskra. Smysl pro humor a pro vtip je něco podobného jako smysl pro tajemství, být otevřen k tomu, až přeskočí jiskra náhledu. Proto je cesta kontemplativní – nechat ty věci vstoupit do naší vnitřní hloubky – stejně legitimní a možná hlubší a zásadnější než naše rozumové, metafyzické spekulace, které se vyjadřují potom v učebnicích teologie a ve všech těch dogmatech.

Je to cit pro něco, co je ve skutečnosti neobyčejně hluboké. Takže v tomto smyslu je možné nově objevit mariánskou zbožnost, očistit ji od věcí, které se tam během času přidaly, jako je sentimentálnost, sladká zbožnost. Tento text, který jsme četli, ten chvalozpěv Panny Marie, vyjadřuje úplně jiný typ představy Marie než sladké obrázky s neonovými svatozářemi atd. Tam je to vlastně velmi silná žena, to je svým způsobem revoluční zpěv na Boha, který svou silnou rukou shazuje mocné ze stolic, bohaté propouští s prázdnou, ponížené povyšuje.

To je velmi revoluční zpěv, to není žádná utahaná barokní mariánská písnička. Takže ano, v mariánské zbožnosti je něco, co bychom neměli hned odmítnout. Je to třeba nějakým způsobem nově objevit. Stejně tak mariánský růženec – na počátku mé konverze mi to připadalo jako něco absolutně vzdáleného, pro babičky. Pak jsem pochopil, že je tam určitý typ té rytmické modlitby, kterou můžeme sladit se svým dechem, svými kroky atd. Takže je to vlastně velmi krásný druh modlitby.

Když se setkáváme s různými typy zbožnosti, s různými typy teologie, nebuďme s tím brzy hotoví. Ani v tom smyslu, že hned přijmeme nějaký tradiční výklad, ani v tom smyslu, že to prostě odhodíme. Nechme to působit. Nosme to chvíli ve svém srdci. Možná, že i ten text o tom rozdělení a ten fakt rozdělení je nějaké znamení, které musíme nechat v sobě zpracovat, aby to vydalo svůj smysl. Bůh. Amen.