Víra a důvěra jsou témata, o kterých slyšíme hodně často. Člověk si možná někdy pomyslí, zda vůbec lze na toto téma říci něco nového. Od některých lidí jste slyšeli, že víra neznamená jistoty, ale spíše životní postoj, hledání. Od jiných zase, že se jedná o vztah. Jinde jste se mohli dočíst, že víra je přece jenom vyjádřena také nějakými výroky. V české společnosti má slovo „věřit“ často negativní až pejorativní význam. Když se řekne, že někdo věří, implicitně se předpokládá, že na tom není s myšlením úplně nejlépe.

Já si však myslím, že všichni lidé bez rozdílu jsou věřící. Bez důvěry nefunguje vlastně vůbec nic. Když se na něco zeptáme, většina z nás předpokládá, že odpověď je pravdivá, přestože občas tomu tak není. Když pracujeme na něčem v týmu, spoléháme minimálně do jisté míry na to, že i ostatní udělají svůj díl práce, i když ne vždy tomu tak je. Když kupujeme potraviny nebo něco jiného, počítáme s tím, že doba minimální trvanlivosti na obalu nelže a neotrávíme se. Zkrátka, důvěra je pro život naprosto nezbytná. Bez ní bychom veškerý svůj čas a sílu ztratili pouze ověřováním všeho. Věříme jednoduše, že to ověřování někdo udělal za nás. Že systémy alespoň elementárně fungují. Ale tato víra není úplně automatická, už vůbec ne slepá a v žádném případě ne iracionální. Naopak, nevěřit vůbec a všechno chtít ověřit sám, to by bylo iracionální.

Tento typ víry rovněž není individuální. Je to mnohdy akumulovaná zkušenost mnoha lidí. Často nám stačí, že ostatní lidé mají zkušenost s danou cestovkou, a nějak důvěřujeme i my. Když kupujeme něco online, často si pročteme recenze zkušeností ostatních lidí a opět, alespoň minimálně, předpokládáme, že ne všichni a vždy lžou. Tedy můžeme asi mluvit o důvěře na základě osobní zkušenosti, ale také na základě zkušenosti ostatních a naší implicitní důvěře v okolí, která se pak přetaví v mnoha případech také do institucionalizované neosobní důvěry, například etikety na různých výrobcích.

Dnešní první čtení chválí Abrahama za jeho víru. Bylo mu přes sedmdesát let, když opustil své jistoty a vydal se na cestu, kam ho volal Bůh, aniž by věděl, kam má jít. Sára, jeho manželka, je chválena za důvěru, i když jí bylo slíbeno dítě ve vysokém neplodném věku. Ale proč Bible mluví tolik o víře? Proč se chválí a dávají za příklad tito lidé víry? Když se podíváme na příběh těchto lidí v čase nebo vlastně jakýchkoliv lidí v Bibli, lze vidět, že víra je vztahová záležitost. Že je to zkušenostní záležitost. Že je to dynamická záležitost. Není to něco, co se má nebo nemá, co je nebo není, a už vůbec nejednou provždy.

Abraham, nebo jakákoliv jiná postava Bible, stejně jako my, je a jsme zváni k vztahu a on do toho vztahu vstupuje postupně. Není to mám nebo nemám. Věřím nebo nevěřím. Když jste byli na dovolené, alespoň já mám tu zkušenost někde u moře, a nevíte, zda je voda dost teplá, přijdete k ní a zkusíte ji jedním prstem, jak to je. Uděláte nesmělý krok. Jistě, někomu to trvá méně, někomu více, nejsme stejní, ale stejně jako toto, záleží to i na našich minulých zkušenostech. Víra jako dynamická vztahová záležitost je tedy v určitém slova smyslu akumulovaná zkušenost. Avšak není to pouze o pocitech, pouze o vztahu, pouze o postoji.

Tak jak považujeme spolehání se na zmiňovanou etiketu produktu nebo nějakou recenzi na webu za racionální, tak i zkušenost náboženské víry jiných lidí lze považovat minimálně do jisté míry za racionální. Kde je tvůj poklad? Tam je i tvé srdce, slyšeli jsme v evangeliu i na začátku. Každý, kdo je zamilovaný, to zná. A spousta lidí to zná, když se trápí a mají problémy. Někdy je naše srdce nebo naše hlava absolutně zaměstnána něčím nebo někým. Všichni máme zkušenost, jak to změní perspektivu, filtry, brýle, kterými se díváme na svět. Všechno může být najednou růžové nebo černé.

Ten náš poklad, o kterém je řeč, opět není statická, jednorázová záležitost, mám nebo nemám. Je to něco, co ukládáme postupně, většinou celá léta nebo desetiletí. Mnohdy se na začátku zdá, že se jedná o triviální, každodenní rozhodnutí, co vlastně na tom záleží, zda se rozhodneme tak nebo jinak. Postupně se ten poklad akumuluje a po letech se naplno ukáže, jakým způsobem filtrujeme realitu. To, co vidíme, jak se chováme, jaké máme hodnoty, na čem nám záleží.

Je-li prakticky absolutní hodnotou mého života můj partner, partnerka, budu asi všechno ostatní přizpůsobovat právě jemu či jí. Je-li to moje práce, majetek, kariéra, dítě – dosadíte si tam, co chcete – to všechno ovlivní mé filtry nebo brýle. Použijeme-li malinko teologický jazyk, jakákoliv věc naší reality, tedy jakákoliv konečná stvořená věc, když ji absolutizujeme, ubývá na naší svobodě, protože všechno přizpůsobíme našemu pokladu.

A kumulujeme-li v životě naopak u relativně jednoduchých, triviálních rozhodnutí poklad důvěry, poklad důvěry v absolutní tajemství, naše svoboda roste a s ní rovnováha a harmonie v životě. Ale nezapomeňme na to, co jste tady slyšeli už mnohokrát, že toto tajemství není předmět, není to objekt tohoto světa, není to největší nebo absolutní bytí tohoto světa, tohoto stvoření. Je-li toto tajemství základem a hlubinou veškeré reality, je-li toto tajemství světlem, kterým lze vidět ostatní objekty, je-li toto tajemství nekonkurující sílou, pak naše srdce, zakořeněné v tomto základu, dává svobodu.

Co by světlo? Toto tajemství umožňuje vidět. Avšak co by neobjekt? Nelze ho vlastnit, nelze se ho zmocnit. Není konkurencí našim milovaným, není konkurencí naší práci, není konkurencí našemu majetku nebo kariéře. Teprve v tomto světle jsme schopni vidět všechno ve správném poměru. Teprve tato svoboda umožňuje žít a zakoušet harmonii.

A proto také víra a důvěra není vlastnění. Není to duální mám-nemám. Není to rovněž naivita těch, kdo neznají míru. Spíše jde o reflektovanou akumulaci zkušenosti. A tato akumulovaná zkušenost nemusí být pouze naše. Stejně jako jsme zmiňovali tu recenzi na internetu nebo recenzi nějakých etiket, a tato recenze je racionální, logická, užitečná a je rozumné věřit druhým, tak možná i v této oblasti do nějaké míry.

A tato důvěra bývá také vyjádřena v nějakých větách nebo výrocích. Zůstanou-li z víry však pouze tyto výroky, pouze prázdné věty, stává se z ní idol nebo mrtvá víra. Avšak máme-li je podložené vlastními zkušenostmi, i když ne ve všem a ne v úplnosti, získáváme poklad. Poklad, protože náš život je najednou bohatší o zkušenost ostatních lidí.

Proto na závěr bych nám chtěl popřát, abychom nepodceňovali ta malá a triviální rozhodnutí našich životů, protože poklad se buduje z nich. A kde je tvůj poklad, tam je i tvé srdce.