Víte, dnešní evangelium začalo tak nějak banálně, úplně tuctově. Koho by dnes zajímal nějaký spor o dědictví dvou bratrů, navíc když už jsou více jak dva tisíce let po smrti? Věřím ale, že možná mezi vámi jsou i takoví, kterých se právě tohle nějak dotklo, protože něco podobného zažívají ve svých životech tím či oním způsobem. Možná to zní jako marnotratnost, ale kolik našich vztahů a přátelství se vlastně rozpadlo kvůli penězům. Kolik křehkých a někdy bohužel povrchních i rodinných vazeb se změnilo v nenávist kvůli pár metrům čtverečním domu nebo zahrady. Kolik našich vzájemných vztahů utrpělo právě kvůli majetku a těm různým sporům o něj.

A tady Ježíš říká: „Ne, přátelé.“ Když ho žádají, aby byl rozhodčím v těchto sporech, říká jim: „Přátelé, do toho já nepůjdu.“ Ostatně, jak by mohl? Vždyť to byl ten, který řekl, že máme dát i tuniku těm, kdo nám berou plášť. Vždyť to je ten, který vlastně doporučoval dělit se o majetek s chudými. Jak by mohl být tím, kdo řeší záležitosti dědictví? Říká: „Zamyslete se. Pojďme víc do hloubky.“ A skutečně v tom podobenství, které následuje, jde ke kořenům celých těchhle našich různých problémů a sporů o majetek. Možná si uvědomuje, že za tou otázkou rozhádaného bratra se skrývá právě otázka peněz a těch různých křivd. A tak skutečně využívá téhle příležitosti, aby šel víc do hloubky.

Vypráví tedy velice zvláštní a krátké podobenství, po kterém následuje kratičký komentář. A to podobenství je zvláštní právě díky té literární formě, kterou je vlastně sdělováno. Je to vlastně podobenství, které má jednoho protagonistu a sestává z vnitřního monologu toho člověka, který už je bohatý a zajištěný, ale díky hojné úrodě si přijde ještě na daleko větší majetek. A on není popisovaný jako někdo chamtivý, jako nějaký špatný a nepoctivý člověk. Naopak. Zjevně to byl někdo velice pracovitý. Člověk a jeho starost o to, aby dobře využil svůj výdělek.

Tohle je něco, co je i každému z nás blízké. Vydělali jsme si peníze, nahromadili jsme si majetek, tak si ho chceme pořádně užít. A právě díky téhle literární formě, když jsme konfrontováni s tímhle vnitřním monologem toho člověka, je to jakýsi rentgen do duše toho hlavního hrdiny. A můžeme tak sledovat jeho uvažování. A konfrontovat tohle jeho uvažování s tím, jak uvažujeme my. Jak uvažujeme my o sobě, o svém majetku, o těch různých věcech. O těch různých životních situacích, které prožíváme.

Potom přiznejme si to. Jako v zrcadle vidíme své vlastní nitro. Které se odráží právě v nitru toho boháče v tom podobenství. I my přece takhle o světě, o majetku často uvažujeme. A navíc Ježíš neříká, že to bohatství je nějaká špatná věc. On říká pouze jednu věc. Že bohatství se pro nás může stát zdrojem velkého nebezpečí. A právě tohle nebezpečí se také odráží v tomhle vnitřním monologu toho člověka. A to nebezpečí je v tom, že vlastně náš vnitřní existenciální obzor je celý pohlcen naší sebestředností, naším vlastním egem.

On tam vypráví, co všechno udělá pro sebe. Obohacuje se sám pro sebe, říká to podobenství. Vůbec nemluví o tom, že by se s někým třeba měl rozdělit. Že by měl myslet na Boha nebo na druhé. A jak říká Augustin, hřích je vždycky obrácením srdce zpět k sobě samému. Právě k takovému způsobu uvažování a egoismu. A jeho smrt potom není nějaký trest, který by si snad zasloužil. Nebo nějaký boží zásah. Je to vlastně přirozený běh událostí. Kdo ví, možná příčinou jeho náhlé smrti bylo příliš mnoho stresu, příliš mnoho práce, příliš mnoho starostí. Dneska bych dodal možná příliš mnoho kávy a cigaret. Ale rozhodně ne boží zásah. A příliš pozdě si uvědomí, že to bohatství není to, co mu dává skutečné štěstí. Že bohatství nezajišťuje autentický život, ale pouze otupuje, zaslepuje a brání vidět tu skutečnou lidskou realitu.

Ano, uvažovat a chovat se tímhle způsobem se nakonec ukazuje jako velice pošetilé, nesmyslné. Protože se v tom projevuje ta smrtící iluze, že bohatství a vlastnictví mnoha věcí zajišťuje a dává životu smysl a význam. Často si to nepřipouštíme, ale ve skutečnosti si to i my myslíme. A právě i takovéhle kritérium a způsob uvažování je příčinou mnoha našich životních rozhodnutí. Jedno indické přísloví říká, že krása bohatství je v tom, že nám umožňuje rozdělit se s druhými.

Ježíš nás skutečně varuje a přivádí nás k podstatě věci, skutečně nás vede do hloubky. Bohatství příliš slibuje, co nemůže přinést; klame nás, že vlastnictví naplní naše srdce. A skrze tohle jednoduché podobenství nás Ježíš žádá, abychom změnili naše myšlení a smýšlení o sobě, o světě, o druhých. A neulpívali na povrchu, ale šli do hloubky k tomu skutečně podstatnému.

Máme-li na paměti horizont vlastní omezenosti a smrti, jsme přece podněcováni k tomu, abychom si kladli hlubší otázky než jenom řešení sporů o naše dědictví. V čem vlastně spočívá náš život? V čem nacházíme smysl a hledáme záchranu před smrtí? Chamtivost a logika hromadění a vlastnictví jsou cestou, kterou se lidé vydávají, protože si naivně myslí, že může odvrátit naší smrt.

Přiznejme se, že dědictví je svým způsobem jakási snaha prodloužit ten náš život v majetku, který předáváme druhým. A zaslepenost těch, kdo si chtějí dát život hromaděním statků, se pokouší zaplnit a umrtvit prázdnotu, která se tlačí do jejich středu. Je to ale neúspěšná odpověď na skutečný problém, na radikální problém, kterým smrt představuje pro náš život. Bohatství nás může oklamat a ti, které prozřetelnost obdařila trochou finančního štěstí, mají především, jak říká podobenství, hromadit poklady v nebi. Čím? Právě tím, že dokáží myslet i na druhé, nejenom na sebe. Že se nezamotají do sítí vlastního egoismu, ale otevřou se druhým. Protože skutečný život v plnosti nezávisí na majetku. Závisí na našich vzájemných vztazích. Na druhých, ke kterým se z lásky dokážeme připoutat. Protože, jak říká Jan, Bůh je láska.

A tak skutečně, pouze to, co vzešlo z lásky a našich vzájemných vztahů, si může nárokovat, že vytrvá. Že přejde ze smrti do života. A tak prosím, nezapomínejme na to.