Moji drazí, rád bych začal takovým prázdninovým příběhem nebo zážitkem. Bylo to na Moravě a ještě s jedním kolegou jsme byli pozváni na milou návštěvu. Jeli jsme tam autem a hostitelé nás požádali, abychom s sebou vzali ještě jednu paní, která je také blízká té rodině, takže tam budeme všichni spolu. Dobře tedy, proč ne, zastavili jsme na smluveném místě, paní už tam čekala, seděla na lavičce před domem. Byla to taková moravská babička, jenom ten šátek už neměla na hlavě, ale jinak vypadala přesně tím způsobem. Krásně se na nás usmívala, i když jsme se do té doby vůbec neznali, naložili jsme ji do auta a jelo se. Ale jakmile ta paní začala mluvit, ocitli jsme se v úplně jiném světě. Říkala o sobě, že je nejstarší babka kořenářka, ale to byla jen nadsázka. Ve skutečnosti byla profesorkou botaniky na Mendlově univerzitě. Takže za tu krátkou jízdu jsem měl příležitost znásobit své velmi chatrné biologické vědomosti. Byl to krásný zážitek.

Poté nám paní profesorka věnovala svou knihu, takže teď si můžu studovat o léčivých bylinkách, což je blaho. Na začátku jsem zmiňoval školu, ale s tím tady teď nechci provokovat znovu, chci říct něco jiného. I mimo instituci, i mimo to obvyklé prostředí, kde jsou role rozděleny na učitele a žáky, je krásné něco podobného zažít. Je krásné potkat někoho, kdo vám dokáže otevřít nové obzory. Je krásné setkat se s tím, kdo ví něco víc a dokáže ve vás probudit úžas a fascinaci něčím novým.

Tím bych chtěl navázat na dnešní evangelium, protože myslím, že právě tam vnímáme velmi jasně, že Ježíš fascinoval své učedníky něčím novým. A tím novým, jak bychom řekli dnes, byla osobní modlitba. Nedá se to říci úplně jednoduše, ale jsou prázdniny, tak to zkusím zjednodušit. Jde o to, že již před Kristem se lidé dokázali modlit osobně, každý sám za sebe. Ale přece jen, když sledujeme dějiny lidstva, výraznější stopu zanechává oficiální společenský kult. Stavěly se chrámy, modlitba byla výsadou králů, kněží nebo jiných pověřených zástupců, a lidem nezbývalo nic než přinášet dary k oběti.

Tímto přinášením darů to nechci nijak snižovat, protože člověk má přirozenou potřebu přinášet dary nejenom na usmíření nebo k naklonění nějakých vzdálených božstev, ale také proto, aby prostřednictvím darů vybudoval určitý vztah. Ani v křesťanské víře nemůžeme opominout tento aspekt oběti, což krásně zaznívá v dnešním druhém čtení, v prazvláštním obraze o dlužním úpise přibytém na kříž.

Tento barvitý výraz upozorňuje na to, že dar a oběť jsou nezbytnou součástí vztahu mezi člověkem a Bohem. Jen se v pojetí sv. Pavla obrací role, protože to již není člověk, ubožák, bezmocný a bezradný, ale sám Bůh, který tu oběť přináší. Nicméně je tu ještě něco jiného. Starozákonní víra představuje v náboženských dějinách lidstva zásadní průlom. Bůh je stvořitelem, pečuje o to, co stvořil, a umožňuje člověku navázat s ním vztah. To je ta návštěva, která přichází k Abrahamovi – tři mužové, kteří určitým způsobem zpřítomňují Boha. Potom Abraham sám stojí před Hospodinem a v úzkosti i v krizové situaci, do které se dostala jeho rodina, je Abraham ujišťován o Božím milosrdenství. Šestkrát se Hospodina ptá, šestkrát se mu dostává ujištění.

Pak poněkud abruptně končí nejen dnešní první čtení, ale i tato část Abrahamova příběhu, jako by zůstal prostor pro každého z nás. Jako by nyní bylo na nás, abychom položili tu sedmou, konečnou otázku, kterou už Abraham nevyslovil, nebo prosbu. Jako by to volné místo, které zůstává na konci rozhovoru mezi Abrahamem a Bohem, mělo být vyplněno touhou po příchodu Mesiáše. A ta důležitá otázka, na kterou Bůh tak říkajíc čeká, zazní od nejmenovaného Ježíšova učedníka, který říká: „Nauč nás modlit se.“

Ježíš, přicházející jako prostředník mezi Bohem a člověkem, je knězem a zároveň obětí, a staví se do role, která je mu nejbližší – do role učitele. Ježíš přináší spásu tím, že učí člověka se modlit. Snad v otázce učedníků bylo mnohem víc než jen otázka po metodě nebo vysvětlení modlitební techniky. Je to důležité. Modlitba má jistě i aspekt lidské dovednosti, ale je v první řadě Božím darem. Takže nikdo se nemůže nazývat učitelem modlitby, jen Bůh. Ale právě Bůh ve svém Synu Ježíši Kristu sestoupil, aby nás naučil své vlastní řeči, aby nás naučil porozumění a ujistil o své dobrotě a milosrdenství vůči nám.

Toto ujištění, tento nový obzor, který se nám otevírá v dnešním evangeliu, kéž je nám v této době, uprostřed léta, příležitostí k povzbuzení a oživení naší víry. Nedá se říci, že spása spočívá v učení, ale dá se říci, že spása, kterou přináší Ježíš, spočívá v tom, že nás učí se modlit, vkládá nám do úst slova, která nás vedou ke spáse. A opravdu to není jako škola, kde někdo sedí za katedrou a někdo v lavicích nebo posluchárnách. To je ještě v čase dost vzdáleno. Je to spíše, jako když jsou prázdniny. Jako když děti jdou s babičkou na louku sbírat léčivé byliny.

A nyní trochu narážím na to, že je dnes Den seniorů a prarodičů. Zdá se, že to do našeho shromáždění svým věkovým průměrem úplně nezapadá, ale nenechme se mýlit. Každý z nás se ocitá nebo ocitne dřív či později v roli učitele. V tom je úloha starších lidí nenahraditelná, v tom cítíme, že na mladé spočívá naše příležitost – že si na ně uděláme čas a necháme je mluvit o tom, co oni znají dobře, často mnohem lépe než my. A tady už se nejedná o bylinky ani o určitý obor lidského vědění, ale především o duchovní zkušenost, která se do značné míry dědí. Tentýž Bůh, který rozmlouvá s námi, tak jako rozmlouval s Abrahamem.