Nejprve poznámka k tomu starozákonnímu textu o té zvláštní návštěvě tří mužů u Abrahama. Křesťanská teologie tento text čte jako text symbolický. Je to velmi oblíbená scéna, zejména na byzantských ikonách. Ti tři muži jsou chápáni jako předobraz Trojice toho tajemství, o kterém jsme několikráte v tomto roce hovořili, že Bůh je jeden. Což znamená, že je jedinečný, s ničím nesrovnatelný, ale zároveň, že Bůh je sám v sobě společenstvím, vztahem, je ve vztazích. Vztahy jsou to místo, ten locus theologicus, to místo, kde se děje Bůh. Pak ta společná hostina, když Abraham projevuje štědrost, pohostinnost, je také předobrazem Eucharistie.

Škoda, že ten text, ten úryvek, končí v místě, které je vždycky strašně rád, protože tady to končí tím ujištěním, tím proroctvím, že za rok Sára bude mít syna. Ale pokračuje to dál, že Sára se směje, říká, co je to za pitomost, já v mém věku bych měla mít ještě dítě? A potom ti andělé nebo ti zástupci Boží říkají, pročpak se Sára smála? A Sára říká, ne, nesmála jsem se, a oni říkají, smála jsi se. Vždycky mi to připadá jako napomenutí, abychom tam, kde jsme často pokoušeni k takovému smíchu nedůvěřivosti, poprosili Pána, aby se ten smích nedůvěřivosti proměnil ve smích radosti. Že to, co bylo řečeno, když jsme si mysleli, že je to naprosto absurdní a nemožné, se nakonec promění jako ten Sáren smích, smích radosti a vděčnosti, když se skutečně ten dar přes všechno očekávání stane. Tohle je jen malá poznámka k tomu prvnímu čtení.

Pak je tu ten krásný text o Marii a Martě. Nejprve feministický výklad. Je docela zajímavý a myslím podnětný. Víte, že je třeba rozlišovat sexualitu ve smyslu naší orientace biologicko-psychologické a pak také gender, což znamená mužství a ženství ne jako biologickou danost, ale jako určitou sociální roli, která se samozřejmě v různých dobách a v různých kulturách proměňuje. Tady se jedná možná o takový genderový konflikt, protože sedět u nohou mistra byla výsada učedníků, žáků. Možná jste viděli ten nádherný film s mojí milovanou Barbarou Streisandovou o té židovské dívce, která strašně chtěla studovat Tóru, převlékla se za muže a působila jako muž, aby se mohla stát studentem.

Tak tady ta Marie se posadí u nohou mistra, což je role učedníka, která byla v té době zcela zřetelně vyhrazena pouze mužům. A Marta přichází a říká: Pane, ta moje sestra se zbláznila, hraje si tady na muže, ona si tady hraje na studenta, to přece není naše určení, naše místo je v kuchyni, pěkně ji tam pošli. A Ježíš říká, ne, ona si vybrala tu správnou část. Takže Ježíš uznává genderovou nerovnost, což je patrné z Evangelia. A ještě více se o tom dozvídáme z některých apokryfních evangelií, že pro ně otvírá prostor svého nejintimnějšího kruhu, zejména to platí o Marii Magdaléně, jak čteme v evangeliu, zejména u Jana, ale také v těch apokryfních textech. A pak svatý Pavel řekne tu slavnou větu: „V Kristu už není důležité, jestli jsi muž nebo žena, jsme všichni jedno nové stvoření v Kristu.“ Naše svatá matka Církev se učí 2000 let pochopit toto odvážné slovo, které samozřejmě předstihovalo mentalitu tehdejší doby. Ale papež František už udělal některé kroky a uvidíme, zda půjdou dále. Takže tohle je jedna možná poznámka k tomu evangeliu.

V tradici církve je to čteno také jako otázka vztahu kontemplativního a aktivního života. Vita contemplativa, vita activa. Tohle má svůj kořen i v řeckém chápání: bios theoretikos, ten život teoretický, kontemplativní. To bylo poslání například člověka, který byl vyslán z jedné polis do druhé, aby se účastnil různých náboženských her a měl jen toto jedno poslání. V té době nemohl nakupovat mrkev nebo navštívit tetu, musel všechny věci dát stranou, aby se mohl plně ponořit do té hry, aby o ní mohl správně doma referovat. To byl teoretik, pozorovatel, kontemplativní člověk, z čehož vyrostla tato tradice. Není to člověk aktivní, není to vita activa, ale vita contemplativa.

V křesťanství se dlouho hledalo vyrovnání těchto dvou životních stylů či orientací. Když jsem poprvé začal číst evangelium, přiznávám, že mi bylo strašně líto Marty, starala se a nakonec ještě dostala vynadáno. Utěšilo mě však, že v křesťanské tradici je řada textů, které se zastávají Marty – od nejstarších textů egyptských poustevníků a církevních otců pouště, přes mistra Eckharta až po Karla Čapka a jeho krásný apokryf Marie a Marty v knize Apokryfy.

Mezi pouštními otci se často vypráví o asketickém mnichovi, který přišel na návštěvu do blízkého kláštera a nejdříve radil všem, aby se více věnovali modlitbě a kontemplaci. Potom se zavřel ve své cele. Ale večer vyšel a řekl, že dnes nebyl žádný oběd. Na to mu odpověděli, že si mysleli, že je tak kontemplativní, že ho nechtěli rušit obědem. On pokorně uznal, že kde je Marie, musí být také Marta.

Ještě radikálnější je slavné kázání mistra Eckharta, které končí zastáním se Marty. Říká, že posláním kontemplativního člověka je, aby postoj odevzdanosti Bohu prostupoval veškerou aktivitu. Nakonec říká, že děvečka, která dojí krávu, může být stejně blízko Bohu jako řeholnice, která kontempluje nejsvětější svátost. Je to poznámka, že hospodin může být i v hospodě. Mistr Eckhart si uvědomuje, jak podstatné je, že rušíme jasnou hradbu mezi posvátným a všedním a vnášíme posvátné do všedního.

Každý člověk je myslí, že úplná vyrovnanost mezi kontemplativním prvkem našeho života a aktivním je nedosažitelná, ale všichni bychom o to měli usilovat. Nikdo asi nikdy nedosáhne úplné vyrovnanosti. Někdo je více nakloněn kontemplaci, někdo aktivitě na základě genů, výchovy či postavení ve společnosti. Je dobře, že se doplňujeme. V církvi bychom se měli navzájem doplňovat a církev má být jednotou v různosti. Svatý Pavel ji připodobňuje tělu, kde oko nemůže říct uchu, nepotřebuji tě, a noha ruce, potřebujeme se ve své různosti. Mě na katolické církvi nejvíc fascinuje ta vnitřní pluralita. Kolik je tam různých spiritualit řádu? Ano, jsou řády výrazně kontemplativní jako trapisti a karmelitáni, řády převážně aktivní jako jezuité a salesiáni, anebo ty, které říkají, my jsme cesta mixta, jako dominikáni a redemptoristé. Vždy mě těší, když si uvědomuji, že moje poslání, moje obdarování je limitované, že nemohu být všechno, ale jsem rád, že v církevním společenství jsou lidé, kteří se mnou vyvažují.

Ano, zaměření více k aktivitě nebo k kontemplaci je přirozené. Navzájem se doplňujeme, ale nesmí to být extrém. Kontemplativní zaměření by nemělo vést k útěku do soukromé zbožnosti, kam by se nepřipustily nářky světa. Jestliže přicházíme před Hospodina, přinášejme tam to, co se nás přirozeně dotýká ve světě. Právě kontemplace dává smysl naším aktivitám. Pro velkou aktivitu, dokonce i pastorační v církvi, může dojít k syndromu vyhoření. Právě v těch chvílích si musíme uvědomit: naše aktivity jsou výborné, ale někdy musíme zabrzdit a sestoupit k pramenům.

Někdy musíme odstoupit. Je důležité, abychom v letním čase našli chvíle pro usebrání, pro čtení, které nám pomohou lépe chápat naše dny, modlitba Examen může být nástrojem takového kontemplativního přečtení naší reality. Tento nadhled nám umožňuje dostat se z každodenního kolotoče do perspektivy Boží. Nadhled se projevuje vnitřní svobodou, kdy člověk nepotlačuje těžkosti, ale není jimi pohlcen. A také nám dává dar humoru. Lidé zdravé zbožnosti jsou schopní humoru, na rozdíl od fanatiků či zahořklých skeptiků.

Nakonec, křesťanský život musí být životem, který odpovídá na zlo a bolest světa nejenom soucitem, ale také aktivním přístupem. Máme se dotýkat Boží existence na místech, kde je to opravdu potřebné. Narazit na bolesti a zkoušky, ale neopustit víru, kterou nadhledem a božským pohledem pomáháme zvládat každodenní život. Je to úkol na celý život. Právě nyní, kdy nás ovlivňují zprávy o násilí a zlu, potřebujeme nadále trénovat naše duchovní svaly, protože naše víra se prohlubuje a roste tváří v tvář těmto výzvám. Je důležité, abychom tyto zkoušky prožili s Bohem, pozvali Ho do těchto situací. Tak naplňujeme Mariinu kontemplaci a Martinu službu ve světě. Amen.