V Lukášově evangeliu jsou některá velice silná podobenství a příběhy, která jako by shrnovala celé evangelijní poselství. Jako by to bylo nějaké evangelium v evangeliu nebo instantní evangelium, chcete-li. Je to například příběh o Samaritánovi nebo příběh o marnotratném synu. Skutečně tyto příběhy shrnují celou Lukášovu dobrou zvěst o Ježíši Kristu. A dnešní příběh o Samaritánovi vlastně shrnuje i cíl a způsob našeho celého křesťanského života, který zesnulý papež František vyjádřil slovy, že pokud nás celé naše křesťanství nevede k milosrdenství, vydali jsme se špatnou cestou, protože milosrdenství je jediným skutečným cílem každé duchovní cesty.

Podobenství představuje muže, který na cestě z Jeruzaléma do Jericha narazí na lupiče, kteří ho zraní, okradou a nechají ho na půl mrtvého ležet u cesty. My o tom člověku vlastně vůbec nic nevíme. A ani se v tom příběhu o něm nic dalšího nedozvíme. Neznáme, jaký to byl člověk, zda to byl Žid, Samaritán nebo pohan. Zda to byl čestný člověk nebo darebák. Vůbec nic z toho nevíme. Náhodou kolem prochází nejprve jeden kněz a pak levita. Ale oba, přestože toho zraněného muže viděli, projdou kolem a pomoc mu neposkytnou. Text skutečně říká, že šli kolem jenom náhodou.

Je to něco symbolického, protože s člověkem v nouzi se většinou setkáme neplánovaně. Míjíme ho náhodně. Ve vlaku, na ulici, v parku, na nádraží. Vlastně kdekoliv. Ti dva dobří věřící pravděpodobně celý týden strávili v chrámu a chválili Boha. Nejsou zlí, není to nějaký archetyp zlého člověka. Možná jenom mají strach a předstírají, že nevidí. Je daleko jednodušší nevidět, zavřít oči a jít na druhou stranu silnice. A Ježíš je v tom příběhu neodsuzuje. Ví, že jsou to děti své doby a svého chrámu. Proč se tak chovají? Možná proto, aby se neposkvrnili s člověkem, který vypadá jako mrtvý, jak předpisoval zákon. Ale možná je v tom i něco daleko hlubšího. Žít přece nemocný, zraněný, trpící, umírající člověk nás může vyděsit. A my se můžeme odvrátit nebo přejít na druhou stranu cesty jako levita a kněz, abychom se nepotkali s trpícím a s jeho utrpením. Utrpení druhého člověka nás může odpuzovat a také v nás vyvolávat odpor a odmítnutí. A někdy i útěk.

Pak je tady další člověk – Samaritán. Je na cestě. Nejde kolem jenom náhodou. Má svůj cíl. Cesta totiž není určena výchozím bodem, ale tím, kam člověk chce vlastně dojít. Je na cestě jako skutečný učedník. My jsme ho v tradici nazvali milosrdným nebo dobrým. Ale ani o něm vlastně nic nevíme. Možná i on byl lump, bezskrupulózní byznysmen, nevěřící. Kdo ví? Ale to, co dělá, je dobré. Nehledá člověka, kterému by mohl pomoci. To život mu ho staví do cesty. Samaritán vidí člověka, ne nepřítele. Ne jednoho z druhého týmu, jako byli Samaritáni a Židé. Prostě a jednoduše vidí pouze člověka v nouzi, který potřebuje pomoc. A také si nehraje na nějakého zachránce světa. Má svůj vlastní život, svou vlastní cestu, po které kráčí. Přesto neuhýbá na druhou stranu.

Domnívám se, že pokud bychom měli toto podobenství číst skutečně poctivě, neměli bychom se hned a příliš rychle ztotožňovat s tím kladným hrdinou, s tím Samaritánem. Ale pochopit nejprve, že i ten kněz, i ten levita jsou vlastně také součástí nás samotných. A že tyto tři postavy jsou vlastně třemi momenty na jedné někdy namáhavé cestě k opravdovému soucitu a blízkosti k milosrdenství. I my, abychom objevili toho druhého člověka, bližního, jsme nejprve povoláni poznat v sobě tyto protiklady milosrdenství a skutečného soucitu. Dánský filozof Soren Kierkegaard v komentáři k tomuto podobenství napsal, že Kristus nemluví o tom, abychom poznali bližního, ale abychom se sami stali bližními. A Samaritán nedokázal, že zraněný je jeho bližním, ale že on je bližním zraněného. Jde tedy o nás samotné. Je to můj čin, mé rozhodnutí učinit se bližním. A především je to čin nás samotných, v našem mětru, v našem srdci, v němž rozhodujeme o tom, že se sebou něco uděláme. Rozhodujeme se tak s vědomím, že jediná skutečná moc, kterou máme na tomto světě, je ta, kterou vykonáváme sami nad sebou.

A tato moc zahrnuje bezpochyby jakýsi vnitřní pohyb. Něco se v nás musí skutečně pohnout a rozhýbat, abychom se posunuli a odmítli strach, svou lhostejnost a převzali osobní zodpovědnost. Ale také je to někdy vnější a hmatatelný pohyb, jako je věnování času a energie a možná někdy i peněz tomu druhému člověku. Ale pozor, tento krok, tento akt skutečné lásky a soucitu, přiblížit se k druhému, má jednu nezbytnou podmínku. Zkusme se vcítit nyní na okamžik do role toho přepadeného člověka, do jeho situace. Na příběh o Samaritánovi totiž můžeme pohlížet možná i jinak, než jsme zvyklí. Můžeme ho číst i tak, že jsem to vlastně já, ten poutník, který sestupuje z Jeruzaléma do Jericha, jako ten, kdo se vzdaluje od Boha. Ale Bůh mě zdálky vidí. Kdo upadl mezi lupiče, a je to on, Bůh, kdo sestoupil, uviděl mě, pojal ho soucit, přiblížil se ke mně a obvázal mé rány. V něm, Samaritánovi, se mě Bůh ujal a prokázal mi lásku, abych také já, uzdravený ze své nemoci, mohl milovat jeho celým svým srdcem a bratry a sestry jako sebe sama, píše italský biblista Silvano Fausti. Když lásku přijímám, mohu ji potom také dávat, tomu rozumí každý z nás.

A to je i základ podobenství o milosrdném Samaritánovi. Ti, kterých se ujal Samaritán, jsou nyní schopni jít stejnou cestou jako on. Podobenství je lekce o lásce, o tom, co je láska a jak ji máme žít. Je to velmi jednoduché, žádný dlouhý seznam předpisů, příkazů a zákazů. Jenom prostý příběh o Samaritánovi, který se rozhodl pomoci zraněnému člověku. A tuto úvahu bych chtěl uzavřít tím, že v sobě můžeme nechat rezonovat slova sv. Augustina, která dobře vystihují smysl toho podobenství: „Neptej se, kdo je můj bližní. Je řada na tobě, abys stal bližním těch, kdo to potřebují.”