V tom evangeliu jsme slyšeli o vyslání 72 dalších učedníků. Těch 72, mimochodem, je vlastně počet všech národů, jak to uvádí desátá kapitola knihy Genesis. Obrazně řečeno tedy byli vyslání do celého světa. Větší část toho Lukášova textu se zabývá stylem, kterým mají učedníci žít. Možná nám unikne něco strašně důležitého, o čem bych dneska chtěl mluvit. Protože jen v jedné krátké větě je tam napsáno, co mají učedníci hlásat. Velmi stručně: uzdravujte a hlásejte, že boží království se vám přiblížilo.

Přemýšleli jste někdy o tom termínu "boží království"? Co to znamená v našem životě? Bezpochyby to vyjadřuje splnění naší touhy. A potom to není vůbec malá věc, jít mezi cizí lidi a hlásat, že právě tohle je blízko, že boží království je blízko. Církev tenhle Ježíšův odkaz převzala a hlásá toto poselství už 2000 let. Kde ale jako křesťané bereme tu víru? V čem je zdroj toho všeho?

Když se podíváme na svět, v němž žijeme, spíše bychom mu asi dali nálepku "krize". Ekologická, ekonomická, energetická, válečná. Hovoří se o krizi rodiny a tak dál. Žijeme skutečně ve světě, který se jako by vymykal z našich rukou, v němž ztrácíme kontrolu. A ty zdánlivé jistoty, na které si zvykla třeba moje generace, jež vyrůstala v 90. letech a v prvních desetiletích nového tisíciletí, jako kdyby se v poslední době úplně hroutily. Je těžké pochopit, kam to všechno směřuje. Jako kdyby mezi lidmi převládala nejistota přítomnosti a ještě větší nejistota spojená s budoucností. Pro mladé lidi, pro nové generace, je to jedno velké neznámo, do kterého se ženou.

A i křesťanství, jako kdyby ztrácelo svou energii, svoji sílu. Léta triumfujícího a rozšířeného křesťanství na Západě jsou už dávno za námi. Léta rozšířené a sdílené křesťanské kultury jsou z velké části pryč. A samozřejmě důležitá otázka je – existovalo tohle vůbec někdy? Nebyla to všechno jenom iluze? Když se podíváme na nás, lidi, přiznejme si, že za těch 2000 let jsme se až tak moc nezměnili. Možná jsme evangelium nikdy nebrali tak vážně. V krizi možná není křesťanství jako takové, ale zcela jistě nějaká historická podoba, kterou na Západě nabylo.

V této společnosti nejistoty zní téměř jako jakási drzost přijít k druhým lidem a hlásat: "Přiblížilo se k vám boží království." Přesto je právě toto naše poselství celému světu. Myslím, že z tohoto důvodu je pro nás důležité, možná více než jindy, skutečně naslouchat otázce, které se nemůžeme vyhnout. V čem spočívá naše naděje? V co můžeme doufat? Není to otázka nová. Už ve čtvrtém století křesťanský autor Hilarius z Poitiers ve svém komentáři k Žalmům klade stejnou otázku: Kde je vaše víra, vaše naděje, křesťané? Když si přečtete třetí kapitolu z prvního Petrova listu, zjistíte, že na tuto otázku by měl mít každý z nás odpověď. Petr píše: "Buď vždy připraven odpovědět každému, kdo se vás ptá na naději, která je ve vás."

Je to rozhodující otázka. Pro nás, ale vlastně pro celou církev. Jsme skutečně schopni otevírat smysl, otevírat horizonty smyslu pro druhé lidi? Umíme dávat naději těm životům a lidem, kteří jsou kolem nás? Otevřít jim skutečně smysluplnou budoucnost? Ukázat, že stojí za to žít pro Krista? Nelze uniknout těmto otázkám. Člověk totiž není jednou pro vždy daný. Je spíše neustálé stávání se, které potřebuje orientaci, cíl, pro který má žít a pracovat. Smysl. A je to právě tato naděje, tento smysl, který udržuje nás lidi na cestě, zpřímené a dává nám budoucnost.

Myslím, že Dostojevský má pravdu, když tvrdí, že žít bez naděje není možné, protože lidé zbavení naděje se stávají agresivními, násilnickými, apatickými, až upadají do jakési sebedestruktivní úzkosti. Možná i proto dal Dante nad bránu pekel nápis "Zanech vší naděje". V čem je ale tato naše křesťanská naděje? Naše naděje je přece aktem naší víry, našeho důvěrného vztahu s Kristem. Důvěra a vztah. A proto bychom o této naději možná více než slovy měli vyprávět svým životem, odpuštěním, které svědčí o tom, že spáchané zlo nemá moc uzavřít naši budoucnost.

Vyprávět o naději tím, že svou přítomnost mezi lidmi budeme utvářet právě na základě tohoto vztahu, této víry. Především bychom o naději měli vyprávět v rámci logiky Velikonoc. Logiky, která nám umožňuje žít v bratrství a přátelství i s lidmi, které jsme si třeba vůbec nevybrali. Která nás činí schopnými milovat i ty, kteří se vůči nám nechovají dobře, naše nepřátelé. Která nás vede k životu v pokoji i v souženích a zkouškách.

Právě tato ctnost naděje musí být viditelná, prožívaná. Jinak je to jen rétorika, pouhá iluze. Augustin to říká velice krásně: Teprve naděje nás činí skutečnými křesťany. A tak před námi, stejně jako před těmi 72 učedníky, stojí výzva, která je velice podobná té jejich. Dostat Boha z kostelů, tehdy ze synagog, a vzít ho zpět tam, kde se rozhodl žít – mezi lidi. Vytrhnout ho z úzkého prostoru, do kterého jsme ho zaškatulkovali, strčili, odsunuli. Konečně ho vrátit do toho lidství, které se rozhodl sám žít a přijmout.

Je čas hlásat evangelium novým způsobem. Asi ne lidem, kteří o Kristu nikdy neslyšeli. Takoví už asi nejsou. Ale možná lidem, kteří ztrácejí svou naději, smysl, orientaci, svůj cíl. Měli bychom jim ohlašovat, že stojí za to nechat Boha vládnout nad našimi životy, našimi příběhy, ve světě, v němž žijeme. Protože pak možná bude právě to království, které máme ohlašovat, mezi námi a v nás. Možná právě v tom spočívá ona naděje, kterou svět tak moc potřebuje.