Moji milí sestry a bratři,

dnešní den je v občanském kalendáři i v české národní paměti spojen s jménem velkého Kristova svědka Jana Husa. Po mnoho let se v tento den účastním zde v Litomyšli, také na Toulovcově náměstí, ekumenické bohoslužby, na které se podílejí duchovní všech křesťanských církví Litomyšle. Litomyšl je nejenom městem hudby, nýbrž i živým centrem ekumenické spolupráce. Vždycky na tomto místě také s láskou a úctou vzpomínám na otce Františka Veneše, který byl velkým podporovatelem ekumenické spolupráce v tomto městě a kraji.

Text mi mistra Jana Husa připomíná i jedna věta dnešního evangelia. „Když někde vejdete do domu, napřed řekněte pokoj tomuto domu. Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám.“ Tato věta byla totiž základem jednoho z pozoruhodných Husových textů, totiž řeči o míru, sermóne páče, kázání, které si Hus připravil pro kostnický koncil, ale které mu nebylo dovoleno pronést. Totéž pozdravení, přání pokoje bylo základem promluvy, kterou současný papež Let 14. zahájil bezprostředně po svém zvolení svou službu nástupce apoštola Petra na římském biskupském stolci.

Všichni si dnes uvědomujeme, jak je mír v našem světě ohrožený. Cenu míru, podobně jako hodnotu zdraví, vzduchu a jídla, si často uvědomujeme až tehdy, když není lehce dostupnou samozřejmostí. Hus v tradici sv. Augustina rozlišuje dvojí míry. Mír Kristův a mír tohoto světa. Připomíná Ježíšovo slovo – „Odkazuji vám svůj pokoj, svůj pokoj vám dávám, ne jako svět dává, já vám dávám, ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.“ Mír tohoto světa je podle Husa mír mocenských kompromisů, proto je vratký a často falešný, jenom zdánlivý. Řeči o míru v tomto duchu často jen zakrývají skutečný stav a skutečné úmysly. My, starší, si ještě pamatujeme komunistické mírové slavnosti, onen Pax Sovietica, sovětský tábor míru, a kolaborantská hnutí mírových kněží, kteří si přisvojili později název encykliky sv. Jana XXIII., Pacem in Terris, Mír na zemi. „Říkáte mír, mír, ale žádný mír není,“ volal prorok ve Starém zákoně.

I dnes se do role mírotvůrců stylizují politici, kteří slibují rychlá mírová řešení, chlubí se, že za jediný den skončí války a ve skutečnosti vnášejí do světa stále větší chaos a rozvrat. Ale to přenechme analýzám politologů a zaměřme se chvíli na onen skutečný mír, který přináší Kristus, kníže pokoje, a o kterém psal Hus ve svém kázání. Podle Husa je základem a nutným předpokladem míru ve světě, i v církvi, i ve společnosti, vnitřní mír člověku, který vychází z míru člověka s Bohem. Bez smíření s Bohem, opakuje Hus, žádný skutečný mír nenastane a neobstojí. To, co dává zbraním ničivou sílu, je válka člověka proti Bohu, jejíž tradiční jméno je hřích. Člověk, který se odcizil svému základu, nemá skutečný pokoj sám v sobě a proto ho také nemůže šířit kolem sebe.

Základem míru podle Husa nejsou mezinárodní úmluvy nebo zásoby zbraní, nýbrž ctnosti. To je tradiční křesťanská odpověď. A když jsem si připravil tuto promluvu, chvíli jsem si myslel, že tím bych ji mohl také zakončit. A pak jsem si uvědomil, že to nejde. Že dnes musíme jít a myslet dál a hlouběji. Křesťanské kázání nesmí být rétorickým cvičením odtrženým od toho, čím všichni žijeme, věřící i nevěřící. Padají velké hradby mezi lidmi. Dnes můžeme také někdy mluvit o nevíře věřících a víře nevěřících, protože víra a nevíra už nejsou nějaké dva oddělené tábory, ale jsou to postoje, které se často prolínají v jedné mysli a v jednom srdci.

I my, věřící, musíme o svou víru a naději mnohdy v této době tvrdě zápasit. Včera jsme vzpomínali na slovanské apoštoly Cyrila a Metoděje, často jim dáváme název věrozvěsti, ale oni vlastně nepřinesli víru. Tento kraj byl už křesťanský, ale to, co přinesli, byla kultura porozumění, nový jazyk, který vytvořili, aby byl blízký jazyku, kterým lidé mluvili a v němž mysleli. A my také dnes máme překládat tu osvobozující, radostnou zvěst evangelia do jazyka naší zkušenosti. A to není vůbec lehké. Mnohdy jsou naše svědectví neplodná, jalová, protože jsou vyjádřena jazykem, který se nedotýká této naší hluboké zkušenosti se světem.

Ano, my tady stále žijeme v jakémsi údolí klidu. Můžeme užívat krásného dne, krásné hudby, ale přece jenom všichni nějak víme, že blízko od nás padají bomby, že blízko od nás rostou děti, které během svého života nezažily klidnou noc bez sirén, které hovoří o náletech, o nutnosti běžet do krytu, bez jistoty zase vrátit do svých domovů a zda naleznou své blízké. Toto je součást našeho světa. A já doprovázím mnoho lidí, kteří mají citlivé srdce a na něž tyto věci strašně doléhají. Ano, někdy už si skoro zvykáme na to, že v rozhlasových zprávách slyšíme každý den počty zabitých, a mezi tím také dětí na Ukrajině, v Gaze, v Iráku a na mnoha jiných místech. A vnímáme to už jen jako čísla. Ty zprávy přijdou do řady dalších čísel. A přece jenom, jestli člověk není vnitřně necitlivý, tak se to v nás nějakým způsobem ukládá. A právě ti lidé velmi citlivého srdce tím skutečně velice trpí.

Všichni ostatní, kteří často žijeme od úkolu k úkolu, tak tyhle věci často cítíme, že nemáme emocionální kapacitu je plně prožít. Ty všechny děsivé obrazy, které se kmitají v těch televizních zprávách ze všech těch bojišť, je něco, co pomíjíme a ono se to někde ukládá v nás. Všechen ten neklid, disharmonie našeho světa do nás také doléhá. A možná někdy právě v té chvíli klidu, kdy bychom tak chtěli mít ten skutečný mír, tak tyto potlačené věci přicházejí do naší mysli a my nemůžeme stále jenom potlačovat.

Známé je i v případech odchodu našich blízkých, když potlačovanou bolest nebo hněv nebo zranění jenom nějakým způsobem chceme zatlačit dále do našeho nevědomí, jak oni tam žijí svým životem a někdy se podivuhodně vrací v našich chvílích ticha, v našich snech. Ten Kristův mír je opravdu ten mír léčivý, ten mír, který léčí tyhle bolesti, který odstraňuje jed, který ze všech těch věcí v nás zůstává. Ano, je třeba hledat takové svědectví o naší víře, které je poctivé, protože nezůstává jenom v těch vakuumech útěšných, zbožně znějících prázdnot. Jestliže žijeme v disharmonickém světě, často ta disharmonie přirozeně dotýká i nás a nutí nás obnovit, znovu promyslet, vzkřísit naši víru.

Křesťanská víra je víra, která prochází tím tajemstvím kříže. Ano, často musí také umřít a vstát z mrtvých. A vstát z mrtvých to neznamená nějakou resuscitaci, nějaký návrat k tomu, co tady bylo. To je hluboká proměna. Ano, jako někdy naše dětská víra je něco, do čeho nemůžeme tváří v tvář těm věcem, s kterými se setkáváme v životě, v rodině, v církvi, které nemůžeme jen zamlčet. Hledáme nějaký zralejší způsob víry a mnohdy pro něj nedostáváme ve svém křesťanském prostředí porozumění a podporu.

Někdy nás to prostředí chtělo zpátky zatlačit do naivní, nezralé víry. A dneska zvlášť tváří v tvář všem těm bolestem světa, které nás také zasahují a nemohou nezasahovat, musíme znovu vzkřísit svou víru, která je přirozeně těmito věcmi zraňována. Ano, možná mnohé věci v naší spiritualitě, v naší víře, odumřou. Možná ta představa Boha jako nadpřirozené bytosti, která všechno bezprostředně a bezchybně řídí z pozadí našeho života, a kterou můžeme ovlivňovat prostřednictvím našich modliteb a dobrých skutků, také může tváří v tvář těmto tragickým zkušenostem padnout.

Alternativou není zůstat v nějaké jámě prázdnoty. Alternativou je vzkříšení víry. Alternativou je dospělejší a zralejší víra. Já myslím, že v každém člověku, ať vychovaném nábožensky nebo ne, je cosi, co lze nazvat prvotní podobou víry, naděje a lásky. Každý člověk má určitou víru, a tím nemyslím náboženské přesvědčení nebo jakékoliv přesvědčení, protože to, nekonečně přesahující vědy a rozumové chápání, nám to pokládá pravdy, které jsou dostatečné k naší spáse v katechismech, ale možná nejsou dostatečné k tomu, aby upokojily nepokoj našeho srdce. Tento nepokoj je také něco, co v nás vzbuzuje Bůh. Svatý Augustin říká: „Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Bohu.“

Ano, ten nepokoj, který často znítá našim srdcem a našim svědomím, tváří v tvář těm věčným zkušenostem světa, je také součást procesu zrání naší víry. Onumírání těch naivních představ. Víra není jenom náboženské přesvědčení. Víra je hluboký životní postoj, který je třeba stále oživovat a prohlubovat. Jestliže jsou v každém člověku nějaké zárodky víry ve smyslu života, ve smyslu světa, to, co nám, aniž bychom to vyslovili a reflektovali, dává sílu ráno vstát z postele a vstoupit do tohoto světa se vším, co přináší. Prožívat ty dny, procházet těžkými osobními ztrátami, tak možná to je něco, v čem se tato víra, když naráží na to tvrdé prostředí, prohlubuje. Možná víra lidí, která nebyla vyzkoušena, zůstává příliš jalová, příliš nedospělá, ale právě tváří v tvář těm velkým výzvám, těm prožitkům tragédie a veškerého zla našeho světa, pokud s tím vnitřně zápasíme, tak potřebujeme tuto naši pradůvěru, pradůvěru určitým způsobem rozvíjet a povzbuzovat.

Víra nemůže zůstat jenom v nějakém typu přesvědčení, se kterým se identifikujeme a máme ty své obvyklé náboženské způsoby, jak tuto víru žít. Možná potřebujeme nové způsoby. Možná jsou, jak říkával papež František, nové příležitosti být novým způsobem křesťany. Vidíme to v dějinách církve na těch velkých postavách světců. Každý z nich je nějakým novým způsobem, jak rozvinout něco z té plnosti Kristovy, co ještě nebylo vysloveno. A to se často v těch životech světců, a teď nemyslím jenom ty kanonizované světce, ale ty autentické křesťanské svědky, často těch, kteří i v církvi naráželi na tvrdý kříž, já budu si jeden z nich.

V životech těchto svědků Kristových vidíme, jak víra musela procházet těžkými zkouškami. Ano, jsou to zkoušky víry, co žijeme. Ten svět je skutečně hluboce zraněný. A my nemůžeme očekávat od prostředí víry jenom jakýsi kout posvěcených jistot, ve kterých se navzájem zahlédáme a ve kterých se zabarikádujeme proti dnešnímu světu. Musíme jimi být také zraňováni. A Kristus je ten, který přicházel, který přicházel na naše rány. A i nás vybízí jako apoštola Tomáše, abychom se dotkli jeho ran. Jeho rány dnes jsou ty rány našeho světa. To je taková válčící Ukrajina, Gáza, všechna tahle místa, kde se dějí ty hrůzné věci našeho světa. Je to součást našeho světa. „Nepřišel jsem, abych vás vzal ze světa, ale abych vás posvětil pravdou.“ Naše víra musí být víra posvěcená pravdou. Je třeba, abychom měli odvahu k pravdě.

Ten skutečný mír přichází především tam, kde si nezakrýváme věci takové, jaké jsou. Kde vstupujeme do zápasů, které jsou těžké. Někdy ten vnitřní mír musíme skutečně vybojovat. Ale čteme v Písmu, že život člověka je zápas, boj je život člověka na zemi. A nejsou to jenom ty vnější boje, ale jsou i ty vnitřní boje a my v nich nesmíme uhýbat a zrazovat. Ano, Kristus nám dává pokoj, ale hledá lidi, kteří jsou hodni pokoje, kteří jsou otevření pro jeho dary pokoje.

Ano, ten dar víry, ten dar naděje je něco, co je pravděpodobně zakotveno v samém jádru našeho lidství. Je součástí našeho lidství. Ale tyto věci musíme nějakým způsobem rozvíjet, tak jako lidé musí rozvíjet svůj hudební talent nebo jiné talenty. Musíme na tom nějakým způsobem systematicky pracovat, aby ty věci rostly. Musíme je zalévat jako květiny, musíme často být svědky toho, o čem říká evangelium: „Zrno nejprve musí odumřít a vynést klas a plod.“ Nebojme se, že mnohé věci v nás odumírají. Ano, je mnoho náboženských představ a obrazů, na které jsme se spoléhali, které odumírají. Ale to je jenom povrch, to skutečné zrno právě v takových chvílích přichází ke slovu. Teprve z těch našich vnitřních zápasů, utrpení, z té věrnosti v těch náročných chvílích se rodí ta skutečná perla.

Ano, prosme o pokoj. Prosme o to, abychom byli lidmi hodnými pokoje. Ano, važme si toho, jestliže Bůh posílá do našeho světa lidi vnitřní harmonie. Často tuto vnitřní harmonii také museli probolet a probojovat. Važme si lidí, z nichž vyzařuje opravdový pokoj, často museli na této cestě mnoho zaplatit. Šířit Kristův pokoj. Ale je třeba, abychom i my byli lidmi hodnými pokoje, otevřenými pro tyto dary. Všechny dary boží jsou dány lidem otevřeným. A nám Bůh štědře rozdává, nejen mezi těmi, kteří se považují za věřící, ale i mezi těmi, které my označujeme za nevěřící.

Často jsou to lidé, kteří neodmítají Boha, ale odmítají určitou představu o Bohu, představu o víře, představu o církvi, a mnohdy právě proto, že nepoznali tu, která by oslovila jejich srdce. Ale tyto lidé, jestliže odmítají tyto věci, musíme se vzdát představit si Boha, jako kdyby odněkud zvenčí nám dával laciné dárky podle naší objednávky jako deus ex machina. Bůh je veliké tajemství. Ano, církev nám předkládá mnohé pravdy, které jsou dostatečné k naší spáse. Je třeba ohromný prostor hledání, objevování, nalézání.

Naše víra je také cestou hledání a objevování. Určitých sond do té hlubiny Božího tajemství Bůh nám zjevuje mnohé věci, ale zároveň jsou tam mnohé věci skryté. Je třeba je hledat upřímným srdcem. To strašně zdůrazňuje papež František, že Bůh je ve všech věcech a je v nich často skrytý. A jestliže jsme něco nalezli, musíme hledat dál. „Hledejte Hospodina, pokud je možné ho najít,“ nám říká Písmo. Jsme často vyváděni z příliš jednoduchých pravd a představ, z příliš jednoduchých jistot, ale to neznamená, že můžeme nebo musíme padat do nějaké propasti absurdity. Musíme zápasit o skutečnou naději, o skutečnou živou víru, která není jen náboženským přesvědčením, ale je způsobem, kterým člověk odvážně vstupuje do toho obláku tajemství a paradoxů, abychom byli harmonickými lidmi v disharmonickém světě.

Prosme tedy o tu skutečnou harmonii. Jestliže se setkáváme s krásou umění, čerpejme tu harmonii do té disharmonie našich srdcí a našeho světa. Buďme vděční za každý dotyk Boží krásy, lásky a naděje. Potřebujeme lidi, kteří jsou šiřiteli naděje a my potřebujeme být otevření, abychom byli hodni tohoto daru, aby ho mohli přijmout, aby on proměnil náš život a proměnil náš svět.

Amen.