Slavíme slavnost dvou postav, které stály u kolébky křesťanství. Jsou to velice odlišné postavy. Petr byl galilejský rybář, člověk horlivý, prudký, jednající často bez velkého rozmyslu. Mluvili jsme o tom už minulou neděli, jak velmi horlivě a rychle řekl, když viděl Ježíše kráčejícího po hladině jezera: „Rozkaž a já půjdu k tobě,“ ale za chvíli se začal bát a začal se topit. Když řekl: „Kdyby tě všichni zapřeli, já ne,“ a ještě za několik hodin ho třikrát zapřel. A i ta velká scéna, kterou jsme minulou neděli četli v druhé verzi, ve verzi Lukášově, tam Petr řekne ono slavné vyznání: „Ty jsi Kristus, ty jsi Mesiáš, ty jsi Pomazaný,“ ale za chvíli vidíme, že sám vlastně tomu slovu ještě plně nerozumí, že si pod tím Mesiášem představuje toho vítězného krále, který obnoví Davidovu říši. Nechce slyšet ten Ježíšův dodatek, že bude muset mnoho trpět.

Ježíš bere Petra spolu s těmi dvěma nejbližšími učedníky, Janem a Jakubem, jednak do světla na hoře Tábor, ale také do tmy Getsemane. Prožili s ním tolik různých věcí. A přece až nakonec přichází Ježíš, už vzkříšený a proměněný, k Petrovi a než mu definitivně předá onu službu pastýře, klade mu tři otázky, tři stejné otázky. Neptá se ho na jeho vzdělání, na jeho cnosti, ale ptá se ho na jeho lásku. A Petr může říct: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji.“ Už toto vyznání není tak bezprostředně zbrklé. Třikrát je mu položena otázka, pravděpodobně, aby tím trojím vyznáním uzdravil ty tři jizvy po třech zapřeních. Poslední „miluji tě“ už není zbrklé, ale je obohacené i o zkušenost jeho vlastní slabosti a toho, že ho Ježíš vždycky z té slabosti znovu pozdvihuje.

Toto je Petr. A pak je ta druhá postava úplně jiná. To není prostý rybář z Galileje. To je velice vzdělaný člověk tří kultur. Žák slavného rabína, jednoho z největších té doby, po otci římský občan a zároveň člověk, který je doma i v helénistické kultuře, v řecké filozofii a řeckém básnictví, jak poznáváme z několika přímých citátů anebo nepřímých narážek v kázáních a dopisech. Ježíše osobně neznal, znal ho jen z vyprávění apoštolů, tedy i z Petrova vyprávění. V celém svém významném díle těch několika dopisech Pavel vlastně mnoho nezmiňuje Ježíšovo učení ani běh Ježíšova života. Soustřeďuje se na jednu věc, a to je velikonoční událost – Ježíšova smrt a jeho vzkříšení. Na výkladu Ježíšovy smrti a vítězství nad smrtí postaví celé své evangelium, svou teologii a dává základ celé křesťanské teologii na další století.

Pavel je člověk neobyčejného vhledu, neobyčejné originality a statečnosti. Je to právě Pavel, který vyvede křesťanství z toho úzkého prostoru jedné z židovských sekt tehdejší doby. Neobejde se to bez konfliktu, ani s Petrem. Tyto dvě tak rozdílné postavy na sebe samozřejmě často narážely. Čteme o jeho vystoupení v Antiochii. Tam ta prvotní obec, které zpočátku říkali lidé té cesty, dostává jméno zprvu spíš jako nadávku – Kristovci, křesťané – ale pak se toto slovo ujme. Tam jim začínají říkat křesťané.

Pavel otevřeně vystoupí, jak o tom píše ve svém listu, proti Petrovi ve věci, která se ve znalosti kontextu může zdát jako víceméně okrajová, jako záležitost rituální, ale ona je to věc velmi podstatná. Šlo o to, jestli ti konvertité z pohanství, tedy především ti Řekové, kteří tam bydleli, když se chtěli stát křesťany, musí nejprve přijmout obřízku, přijmout všechna pravidla kašrutu, stravovací pravidla rozlišování čistých a nečistých pokrmů, přísné zákony o dodržování šabatu, anebo zda jsou vůči mojžíšskému zákonu úplně svobodní a svou přináležitost ke Kristu nestaví na obřízce a na všech těchto rituálních věcech, ale na víře. Pavel hájí tuto svobodu vůči zákonu a důraz na víru.

Na víru, která je sice formulována vyznáním, ale není to jenom nějaké přesvědčení, je to bytostný životní vztah. A to Pavel obhájí vůči Petrovi a ostatním apoštolům, takže na tom setkání, kterému se říká jeruzalémský sněm, můžeme ho cum grano salis považovat za jakýsi první koncil nebo první synodu, oba ty názvy, koncil a synoda, vlastně znamenají totéž – společná porada. Ale tam došlo ke smíření Pavla s těmi ostatními apoštoly a s Petrem a k rozdělení kompetencí, pravomocí, úkolů. Pavel společně s Barnabášem je pověřen tím, aby konal misii mezi pohany. A ti zbývající se chtějí soustředit na misii mezi Židy.

To, co dnes nazýváme křesťanstvím, je vlastně plod Pavlovy cesty. Ta misie mezi Židy trvala několik generací. Byl tam onen judeo-křesťanský proud, křesťané, kteří se vlastně vnímali jako skupina uvnitř židovství. Ale postupně tahle část zanikala. A to, co přineslo ovoce, bylo Pavlovo rozhodnutí, že křesťanství není jen jedna sekta uvnitř židovství, ale že je to nová cesta, která je vedle židovství a vedle pohanství, tedy třetí cesta. A tahle cesta učiní z křesťanství světové náboženství. Ta cesta vyvede mladou víru z příliš těsného kontextu židovského zákona jako univerzální nabídku pro všechny lidi. Pavel pak říká ta slavná slova, že už není důležité, jestli je člověk Žid nebo pohan, muž nebo žena, otrokem nebo svobodným. Jsme nové stvoření v Kristu. Je to nové bytí, které překračuje všechny dosavadní hranice – genderové hranice muž nebo žena, sociální hranice otrok nebo svobodný, náboženské hranice Žid nebo pohan. Je to nová identita. To je skutečně revoluční krok. První obrovská reforma nebo chcete-li reformace mladého křesťanství, díky které křesťanství získává svou vlastní dynamiku a identitu.

A teď co to znamená pro nás? Největší katolický teolog dvacátého století, Karl Rahner, viděl ve Druhém vatikánském koncilu další krok na té cestě, kterou zahájil Pavel. Nyní křesťanství už nemá být pouze evropským náboženstvím, ale skutečně globálním, dnes bychom řekli multikulturním. Druhý vatikánský koncil se zasadil o princip inkulturace, čili aby křesťanství tvořivě vstupovalo do nejrůznějších domácích kultur a přijímalo mnohé z těch kultur, aby nekopírovalo pouze evropskou verzi, ale aby rozvinulo to nejlepší z kultur asijských, afrických, australských a dalších. Ano, do jisté míry se to stalo a děje. Křesťanství má dnes mnoho tváří a slyšíme zajímavé hlasy afrických teologů, japonských teologů, teologů z různých kultur, kteří objevují vždy něco nového v Kristu. Kristus je nevyčerpatelné bohatství.

Mnohokrát jsme o tom mluvili, že každý křesťan, jak jsme o tom hovořili zvláště minulou neděli při té primiční slavnosti, je interpretem Krista a má ho interpretovat originálním způsobem. Každý z nás dostává roli Krista, kterou má zahrát adekvátně době a podmínkám, ve kterých je poslán. Křesťanství může mít množství tváří. Vždy je třeba se znovu vracet k evangeliu, ale tam je možné najít tak nepřeberný poklad, že stále ještě bude mnoho nových způsobů, jak být křesťany. Vidíme to na ohromné pluralitě svědků – jak jsou to lidé rozdílní se svým založením, svým sociálním místem atd.

Křesťanství, které přišlo jako veliký výbuch, ta Kristova událost je jakýsi „Big Bang“, který rozpoutává ohňostroj myšlenkových a duchovních jisker, které dopadají na různý terén a přinášejí různé ovoce. A tak to má být. Kreativita křesťanství, která má být univerzální nabídkou, si přesto musí uchovat svoji totožnost. Identita křesťanství samozřejmě nespočívá jen v nějakém souboru dogmatických tvrzení. Tu vlastní identitu křesťanství tvoří živý Kristus, který stále roste ve víře své církve. Událost vtělení, to, že Boží slovo přichází do těla lidské kultury, je něco, co stále pokračuje.

Mnohokrát jsem říkal, a často o tom píšu v posledních letech, vzkříšení je událost stále trvající a rozvíjející se. Kristus k nám přichází v nejrůznějších podobách a křesťanství je jakési dobrodružství hledání a setkávání se s Kristem, který k nám přichází v mnoha různých podobách. Poslední soud bude posledním odhalením anonymity Krista, kdy sejme své mnohé masky a převleky a řekne: „To jsem byl já, ten, s kterým ses setkal, kterého jsi obdaroval nebo kterého jsi pominul. To jsem byl já.“

Kristus přichází ve stále nových podobách. Možná, že dnes jsme zase na novém prahu rozvoje křesťanství. Mě teď fascinuje jedna věta, kterou jsem nalezl před několika týdny v korespondenci Teilharda de Chardin: Křesťanství dnes je pořád ještě dítě, stále ještě nechápeme velikost a bohatství Kristova. K tomu musí stále dorůstat, musí ještě mnohé objevovat. To překročení evropské podoby k té globální možná není posledním překročením. To je teď něco, o čem přemýšlím dnem a nocí a samozřejmě to říkám s ostychem, protože je to myšlenka ještě nedotažená, nedomyšlená, ale vám ji svěřit mohu.

Zdá se mi, že podobně jako mladé křesťanství odvázanou Pavlovou vystoupilo z té podoby jedné z židovských sekt, tak dnes křesťanství překračuje i církevní hranice. To, co známe jako křesťanství a jako církev, je možná příliš úzký prostor pro to, aby se plně rozvinula ta událost Kristova, a překoná možná mnohé hranice. Jsem přesvědčen, že ona synodální cesta je právě tato cesta, ta společná cesta, která vede přes hranice. Společná znamená velmi široký a hluboký ekumenismus, hledání a setkávání se s nejrůznějšími dalšími kulturami, hledání Krista v jeho mnoha podobách, a odváha nezůstávat jen v uzavřeném úzkém prostoru, který už známe, ale rozvíjet zodpovědně to dědictví, které nám bylo dáno. Bylo nám jako zrno a je psáno v evangeliu, že zrno musí nejprve odumřít, aby přineslo mnohý užitek.

Mnohé podoby křesťanství odumřely, ale přinesly nový užitek. Možná, že mnohé podoby křesťanství dnes odumírají, ale nemáme propadat panice, ale podívat se na to ano. Vždy, když něco starého odumírá, něco nového se rodí. Jestliže Bůh zavírá nějaké dveře, otevírá jiné. Asi bychom měli mít onu Pavlovou odvahu, ale zároveň je to něco, na co musí svítit plamen lásky ke Kristu. To je zase to Petrovské. Miluješ mě? Miluješ mě více než ostatní? Na této odvážné cestě hledání nových horizontů křesťanství nám musí něco svítit, abychom nezabloudili na cestě, protože bychom mohli snadno dojít na scestí nebo do slepých uliček.

To, co nám má svítit, je právě to, co bylo skryto v Petrově odpovědi: „Pane, ty víš všechno. Ty víš, že tě miluji.“ Amen.