Rád bych se dnes zamyslel nad dvěma apoštoly – Petrem a Pavlem. Evangelium, které jsme dnes četli, je vlastně velmi podobné tomu minulému týdnu. Když se rozhlédnete kolem sebe tady v kostele, podíváte se na ta barokní vyobrazení svatých – většinou fousatí pánové, někdy odění ve zlatě s podivnými předměty v ruce, nebo s extatickým výrazem na obrazech. Člověk si může říct, že ti svatí nemají mnoho společného s naším životem. Jsou to postavy na obrazech a sochách v našich kostelích. Pokud bychom zůstali pouze u těchto vyobrazení, byla by to škoda.

Zkusme je znovu objevit, ne skrze krásné zlaté sochy, ale skrze odvahu přemýšlet o nich jako o obyčejných lidech. Vezměme si Petra – rybáře z Kafarnaum. Evangelium ho líčí jako drsného a prostého člověka, zvyklého na únavu. Jeho ruce byly jistě rozdrásané od sítí a vody. Co věděl o Písmu nebo teologických disputacích mezi rabíny? Jako Ježíšův učeník často nechápal, o čem Ježíš mluvíval, a nakonec ze strachu o vlastní život Ježíše zapřel.

Petr se ve zkoušce obstál, a přestože byl vybrán za pastýře, zůstává příkladem pro všechny – s celou svojí slabostí i nadšením. Možná právě kvůli své autentičnosti a schopnosti plakat nad svými chybami byl vybrán, aby střežil naši víru.

A pak je tu Pavel, tak odlišný od Petra. Žid z diaspory, původem ze Starzu, který odešel do Jeruzaléma stát se písařem a rabínem pod vedením Gamaliela. Byl farizejem, znalcem a horlivcem Mojžíšova zákona. Neznal Ježíše ani jeho učedníky, a dokonce pronásledoval první věřící. Na cestě do Damašku se ale setkal se zmrtvýchvstalým Kristem, jak sám vyznává v listu Galatským: „Bůh mi zjevil svého Syna, abych ho kázal mezi pohany.“ Pavel musel prokázat obrovskou trpělivost, aby prosadil svou představu o církvi a o místě pohanů v ní. Proti Pavlovi se nejprve postavili jeho farizejští souputníci a posléze i noví bratři křesťané. Díky Pavlově vytrvalosti a síle se křesťanství rozšířilo za hranice Izraele.

Petra a Pavla pojilo jejich vzájemné setkání a někdy i spory, ale přesto zůstali hlavními pilíři církve. Nic nemohlo spojit tak rozdílné lidi než Kristus. Když se na ně podíváme jako na obyčejné lidi, vidíme se v nich – se všemi svými chybami a ctnostmi. Jako Petr a Pavel, jako všichni svatí a Ježíš, i my pociťujeme boj mezi dobrem a zlem.

Skutečný atribut svatosti nespočívá v zázracích či aureolách, ale v denních volbách a rozhodnutích, které děláme. Navzdory pádům a hříchům můžeme začít znovu, stejně jako Pavel po svém pádu z koně. Když se cítíme slabí a opuštění jako Petr, nikdy nejsme sami. Petr to pochopil, když se podíval Ježíšovi do očí.

Volba je před každým z nás, stejně jako byla před Petrem a Pavlem. To je inspirace svatých – mnoho lidí, které dnes stavíme na oltář, to dokázalo. A díky tomu vykonali úžasné věci. Proč bychom to nemohli dokázat i my, každý z nás?