Zamysleme se nejprve nad dvojicí světců, které si touto společnou slavností připomínáme. Těžko bychom našli dva lidi, kteří byli tak odlišní. Petr byl prostý rybář z Galileje, horkokrevný, horlivý, ale často zbrklý a v zápětí selhávající, jak jsme se o tom zmínili už minulou neděli. Pavel byl nesmírně hluboký a pronikavý myslitel, vzdělaný příslušník tří kultur, žák jednoho z nejvýznamnějších rabínů své doby, po otci římský občan a zároveň znalý pokladů helénské filozofie a básnictví, jak o tom svědčí přímé citace i nepřímé narážky v jeho kázáních a dopisech.

Petr měl v živé paměti Ježíšova kázání a zázraky. Pavel Ježíše osobně neznal, mnoho o něm věděl, protože to slyšel od svědků. Avšak on sám ve svých spisech Ježíšovo učení a životní běh téměř nezmiňuje. Zaměřil se plně na velikonoční příběh, na tajemství kříže a vzkříšení. Právě to, co bylo pro Židy a také pro Pavla Šavla před jeho konverzí kamenem úrazu a zdrojem pohoršení, učinil pozdější apoštol Pavel úhelným kamenem, základem a zdrojem svého evangelia, své teologie. A můžeme říci, že celé dějiny křesťanské teologie vůbec.

Při čtení Nového zákona je třeba si uvědomit, že nejstarší a nejpůvodnější texty nejsou čtyři evangelia, nýbrž právě Pavlovy listy. Mnohé v novozákonních spisech, zejména v Lukášově evangeliu, je už obraz Ježíše interpretovaný Pavlem. Je to Ježíš v porozumění originálnímu výkladu, vytvořeném Pavlovým teologickým géniem. Není divu, že velkodilní lidé, Pavel s Petrem a s většinou původních Ježíšových učedníků, se dostali do napětí a názorového sporu.

Stalo se tak například v Antiochii, jednom z center původního křesťanství. Tam lidé té cesty dostali zprvu posměšný a pak už obvyklý název kristovci – křesťané. Jejich názorový konflikt se řešil na Jeruzalémském setkání, které bychom mohli nazvat prvním koncilem či synodou. Ostatně, význam těchto dvou termínů je prakticky stejný – společná porada. Prvotní církvi se tam podařilo předejít velkému schizmatu, najít prostor pro soužití zastánců odlišných přístupů.

Ta odlišnost nebyla žádná maličkost, šlo o zásadní věc. Zdánlivě jen rituální problém – zda se konvertité z pohanství musí nejdříve nechat obřezat a musí dodržovat stravovací a šabatové předpisy mojžíšského zákona. To bylo ve skutečnosti zásadním rozhodnutím. Totiž odpovědí na otázku po identitě křesťanství. Musí se tito bývalí pohané stát napřed Židy, aby se mohli stát křesťany? To znamená, je křesťanství jen jednou z mnoha tehdejších židovských sekt? Anebo je novou, třetí cestou vedle pohanství a židovství?

Tehdejší svět přirozeně vnímal první křesťany jako židovskou sektu a zřejmě i křesťané první generace tak sami sobě rozuměli. Pavlovo učení zřejmě vytvořilo nový postoj: konvertité z pohanství už mojžíšský zákon a jeho náboženské předpisy nezavazují. Jsou vůči němu zcela osvobozeni. Realizoval tak jeden z největších obratů, chcete-li reformací, v celých dějinách křesťanství. Emancipoval křesťanství od židovství. Otevřel mu úplně novou podobu, novou cestu, novou budoucnost.

Pavel s Barnabášem dostali od apoštolů svolení, aby se věnovali misi mezi pohany. Ti ostatní chtěli působit nadále především mezi Židy, i jakožto křesťané chtěli vlastně zůstat Židy. Toto žido-křesťanství, křesťanství v rámci židovství, existovalo i nadále, ale relativně brzy postupně zanikalo až zaniklo. To, co dnes nazýváme křesťanstvím, je především plodem Pavlovy verze, Pavlova pochopení smyslu Ježíšova velikonočního příběhu.

Pavlova interpretace velkého paradoxu smrti, a to potupné smrti na kříži, protože kříž je branou smrti, a to branou ke skutečnému, dnes bychom řekli, autentickému životu. Když pozorně čteme Pavlovy listy, vidíme, že pro Pavla tento skutečný život, věčný život, podíl na Ježíšově vítězství nad smrtí, nelze redukovat jen na posmrtný život. Týká se života už teď a tady, už teď křesťané zemřeli ve křtu hříchu a žijí plně v Kristu, podle Pavla. Věčný život nezačíná až po tomto životě zde, ale uprostřed něho.

V první generaci křesťanů existovala však ještě řada dalších podob svébytných obcí a z jejich druhy teologie a liturgie. Křesťanství bylo od počátku pestré a pluralitní. V mnohověké církvi se nadlouho pak zabydlela představa o jednotě prvních křesťanů pod vlivem několika věr velmi idealizovaného líčení určitého krátkého období v jeruzalémské obci, jak je líčí Skutky apoštolů. Tam čteme, že jeruzalémští křesťané měli jedno srdce a jednu mysl, nic nenazývali svým vlastním, soukromým, veškerý majetek měli společný. Jednali tak proto, že očekávali brzký konec světa a druhý příchod Kristův, už se nechtěli zatěžovat starostmi o věci tohoto světa.

Dodejme, že toto horečnaté očekávání konce světa, a také z tohoto poblouznění pramenící komunismus, neboli společenství všeho majetku, se objevovalo v dějinách křesťanství opakovaně. V Čechách to byl například husitský Tábor. Ale to zdaleka nebyla jediná podoba mladého křesťanství, o němž máme naštěstí mnohé doklady. Prvotní křesťanství bylo ve skutečnosti ještě mnohem pestřejší než je mnohomarebné křesťanství naší doby. Také mezi nimi byly spory a napětí, jak o tom svědčí i novozákonní prameny.

Avšak opět je to hlavně Pavel, kdo křesťany učí více než vzájemné toleranci, totiž uznání legitimní plurality. Vzájemné nezastupitelnosti a souhře právě skrze využití odlišnosti, vzájemně se doplňující jedinečnosti. Oko nemůže nahradit ucho a naopak, ruka nohu a naopak. Církev je trvalá škola respektu k vnitřní různosti.

Karl Rahner viděl analogii Pavlova rozhodnutí vyjít příští hranice judaismu do větší šíře, do širší katolicity, universality, v obratu druhého vatikánského koncilu, v obratu od přemážně nelíbí hrané evropské křesťanství ke křesťanství skutečně globálnímu, celosvětovému, multikulturnímu. Druhý vatikánský koncil zdůraznil zásadu inkulturace, vtělování křesťanství do struktur domácích kultur, tedy nevnášet do mimoevropského křesťanství dominanci evropské kultury, pojmu jako v dobách kolonizace.

Koncil vzbudil naději, že od svébytného afrického, asijského a jihoamerického křesťanství můžeme čekat nejen obohacení toho globálního pokladu křesťanství, nýbrž dokonce inspiraci pro unavené evropské křesťanství, v němž od osvícenství probíhá smýšlený proces exkulturace křesťanské víry. Sekularizace západního křesťanství byla chápána jako důsledek toho, že se církvi nepodařilo dostatečně tvořivě komunikovat s moderní společností, kulturou a vědou.

Jedni se dlouho k moderní kultuře stavěli paušálně nepřátelsky. Snažili se, a dosud se snaží, katolickou církvi využít jako zbraň v kulturních válkách, jako spojence nacionalismu a xenofobie. To však vedlo do sektářsky uzavřené podoby antimoderního ghetta, nostalgicky snícího o premoderní minulosti jakožto údajném zlatém věku víry. To byl vliv romantismu.

Druzí se ve snaze co nejvíce přizpůsobit modernímu věku dopouštěli někdy nezodpovědného výprodeje tradice a rozpuštění vlastní identity. Bylo to falešně chápané aggiornamento. Chápali je jenom jako jakési přizpůsobení konformitě či modernitě a okolní společnosti. Ano, otázka, co je skutečně identitou křesťanství a co je jen jeho dějinně a kulturně podmíněnou vnější podobou, kterou je nutné proměňovat, inovovat, aby nedusila obsah.

Na tuto otázku není snadné odpovědět. Rozumím-li dobře smyslu synodální reformy papeže Františka, pak je to odvážný další krok ve snaze překročit dosavadní hranice a více otevřít křesťanství. Ještě otevřít mnohem širší prostor, než byl antický řecko-římský svět a než byla v době posledního koncilu už pomalu končící modernita. Papež František jasně viděl, že stojíme na prahu radikální civilizační změny.

Jsme svědky ohromného kolapsu celého systému klerikálně chápané a uspořádané církve a její neplodné a netvořivé teologie. Možná ještě mnohé nám známé podoby křesťanství odumřou a lidé na obou extrémních křídlech možná odejdou nebo si vytvoří schizmatické bubliny. Těm, kdo očekávali, že po smrti papeže Františka se církev vrátí do podoby před jeho reformami, pomalu dochází, že to se nestane. Ale také ti, kdo chápou reformu církve jen jako rychlou reformu struktur, a nikoliv především jako změnu mentality, jako prohloubení teologie a spirituality, se mohou cítit zklamáni.

Tradicionalistická agenda se fixovala na otázky sexuality, gendru a potratu, a ta progresivistická na celibát a ordinaci žen. Ale to podstatné oči dé leží jinde. Hlavním úkolem církve v nadcházející turbulentní době je znovu objevit a kultivovat hlubinou spirituální dimenzi víry, která leží hlouběji za dogmatickými větami a za morálními předpisy. Spiritualita je příliš důležitá dimenze života na to, abychom ji přenechali komerčnímu průmyslu laciné ezoteriky.

Skutečná a hluboká spiritualita není žádné duchaření, žádná ezoterika. Také se nesmí stát spiritualita zahrádkou soukromé zbožnosti a úkrytem před odpovědností i politickou odpovědností za svět kolem nás. Naopak musí být zdrojem síly k zápasu proti ideologiím ohrožujícím náš svět, jako je populismus, nacionalismus, izolacionismus, neofašismus a náboženský fundamentalismus. Ano, naše doba je dobou velikých nebezpečí.

Ke zločinům ruské agrese na Ukrajině, ke zločinům teroristů Hamásu v Izraeli a následným zločinům izraelské vlády v Gaze se otvírá další válečná fronta, tentokrát mezi Izraelem a Íránem. Opět slyšíme holedbání bývalého amerického prezidenta, že i tento konflikt on sám rychle a lehce vyřeší jako mesiářský panovník s neomezenou mocí. Málokdy v dějinách udělal jeden člověk během několika měsíců tolik lživých prohlášení a tolik tragických chyb s dalekosáhlými důsledky, ale stále má své fanatické příznivce, a to i mezi určitým typem křesťanů.

Říkám si, že každý člověk, který má elementární znalosti z psychologie a pozorovací schopnosti, přece už dávno musel vědět, že podobně lidsky nezralé osobnosti, bezohlední egomani, neschopní empatie a sebekritiky, chorobně prahnoucí jen po osobní moci a slávě, jsou v mocenských pozicích nesmírně nebezpečné celému svému okolí a nakonec i sami sobě. V malém vidíme tragédii selhání demokratických mechanismů v sousedním Slovensku, kde se patologické populistické kliky podařilo získat ve volbách většinovou podporu a nyní rozkládá jeden prvek demokracie za druhým a žene Slovensko opět do chřtánu ruského imperiálního barbarství.

To sklánění před Putinem je neodpustitelné. Maďarsko a Slovensko chtějí profitovat ze zdrojů Evropské unie a zároveň hrát jidanickou roli trojského koně Ruska v rozkladu dnes životně důležité Evropské jednoty. Z těchto zemí odtéká jejich největší bohatství – mladí vzdělaní lidé, čerstvé kvalitní mozky. Dnes máme příval schopných lidí ze Slovenska v naší zemi. Mohli bychom očekávat i příchod špičkových amerických vědců, protože tito lidé, kteří skutečně udělali Ameriku velkou, dnes Spojené státy opouštějí.

V důsledku Trumpovy nenávisti k univerzitám, vzdělání a kriticky přemýšlejícím lidem se stěhují do Evropy, podobně jako se ve 30. letech evropská intelektuální elita stěhovala do Spojených států. Ale jak dlouho budeme zde v České republice ostrovem demokracie v dnes už nefunkční visegrádské čtyřce? I polské prezidentské volby naznačují, že i Polsko může ztratit roli velkého evropského hráče a být omezováno krátkodechým nacionalismem. Také i u nás mohou podzimní parlamentní volby tragicky ukázat nepoučitelnost lidí, kteří bezmyšlenkovitě skáčou na lep demagogii nynější politické opozice, která zneužívá těžkou situaci, ale také chyby nynější vlády a slibuje věci, které jsou naprosto nesplnitelné.

Současná situace mi hrozivě připomíná závěrečné scény Čapkova prorockého románu Válka s mloky. Mlokové populismu už vysrkují hlavy z Vltavy a jestli jim většina sedne na lep, bude hůř, o mnoho hůř, než je teď. I v křesťanských společenstvích nesmíme před mravní odpovědností v politickém životě ujíbat a nevarovat před nebezpečím populismu a autoritářství. Je třeba jasně vidět stále narůstající temné mraky na světové i domácí scéně, nezavírat oči před nebezpečím, ale nesmíme se nechat uhranout zlem.

Nesmíme oprávněné obavy a starosti nechat přerůst do jedovaté směsi paniky, strachu a beznaděje. To je přesně to rozpoložení, z kterého žijí a profitují populisté a autoritáři. Co máme dělat? Nebát se, nekapitulovat, nemlčet. Ačkoli hlas rozumu a mravní odpovědnost je přehlušován průmyslem lživé propagandy z východu a od jeho páté kolony. V písmu jasně stojí: Nepřidáš se k většině, když páchá nepravost.

Kdo má možnost svobodně mluvit do veřejného prostoru? V Rusku tuto možnost nemají, na Slovensku ji ztrácejí a i u nás čelíme útokům na nezávislost veřejnoprávních médií. Kdo ať mluví odvážně, ale především rozumně, kompetentně a odpovědně. Ať jsou přístupní rozumným protiargumentům a schopní korigovat vlastní názory. Nikdo není neomylný, ale nesmíme ustupovat před výhrůžkami a sprostými agresivními osobními útoky. Těmi se nesmíme nechat zastrašit a ničím nechutit.

Nekaždý má možnost hovořit k širší veřejnosti a nevíme, jak dlouho tuto možnost budeme mít, ale každý může něco vnést do svého bezprostředního okolí a tím buď přispívat ke kultivaci, nebo k jedovatému zamořování morálního klimatu společnosti. A nejde především o slova, jedná se především o osobní příklady.

Tato promluva je zároveň poslední před vysokoškolskými prázdninami. Dále je s Bohem. Obnovíme tyto každotýdenní úvahy na YouTube, v televizi Noe, na podcastech a sociálních sítích zase na začátku akademického roku, tedy na počátku října. Do té doby se mi snad podaří uhájit několik týdnů ke studiu, přemýšlení a psaní. Nebude z toho asi letos nová kniha. Musím si důkladně promyslet a připravit několik závažných zahraničních přednášek, které mě čekají na podzim. A především potřebuji klid na kontemplaci, abych dokázal sklínit a kultivovat i příliš emocionální reakce, abych rozlišil Boží výzvy a inspirace od pokušení a snažil se vidět řadu věcí s nadhledem a z více stran.

O to se máme všichni pokoušet a není to vůbec lehká úloha. Cítím, že i ve stáří se musím stále učit, rozšiřovat své obzory, být ochoten uznat omyly a jsem nesmírně vděčný za možnost sdílet s mladou generací na univerzitě a v akademické farnosti jejich pohledy. Rozhovory s nimi jsou pro mě velkým zdrojem naděje. Milí přátelé, přeji vám všem pokojený letní čas. Amen.