Existuje jedna otázka, která podněcuje nebo žene lidi k hledání odpovědi už dva tisíce let. A přestože na ni byly v průběhu staletí nalezeny četné odpovědi, stále znovu a znovu se ptáme: Kdo je tento Ježíš? Je to snad historická postava, o které se mluví zdaleka nejvíce. Víte, je něco fascinujícího na tom, že tento marginální Žid, jak ho nazval John Mayer ve stejnojmenné knize, který žil před dvěma tisíci lety a o němž, když se to vezme kolem a kolem, víme vlastně docela málo, který nám nepředal žádné texty psané vlastní rukou, je stále středem životů tolika lidí. Dnes i příští neděli se sejdou miliony lidí, aby si vyslechli slova tohoto nazaretského. Tak se to nestane u Gándhího, Platóna a žádné jiné slavné historické postavy, žádného jiného velikána dějin. Je třeba se tedy ptát, kdo tento muž skutečně je. Kdo je vlastně ten Tesař, který se pokládal za Boha?

Podle Lukášova evangelia, ze kterého jsme dnes četli v kontextu, z kterého vychází ten náš dnešní úryvek, se Ježíš objevil vedle Jana Křtitele. Vidíte, další fascinující postava, která připomínala starodávné proroky, kteří v Ježíšově době v Izraeli už vymizeli. Zejména prorok Elijáš, který převzal jeho způsob oblékání a života v samotě pouště. Dokonce i tetrarcha Herodes, což předchází tomu dnešnímu úryvku, který Křtitele uvěznil a nechal popravit, se ptá na Ježíšovu identitu. Protože, jak evangelista píše, nevěděl, co si o něm má myslet.

A tady v tom našem úryvku sám Ježíš přichází s tou otázkou: Za koho mě lidé pokládají? Ptá se, protože chce vědět, co si o něm lidé myslí a co si myslí o jeho poslání. A především chce asi vědět, zda učedníci, kteří byli kolem něj, které kolem sebe shromáždil, vlastně pochopili něco z toho, kým skutečně je. Jaké je jeho poslání a jaký je jeho vztah k Bohu, kterého nazýval důvěrně Abba, tatínku, otče.

A tak po těch obecných a často fantastických odpovědích davu, který ho pokládal za Jana Křtitele, za Elijáše nebo za jednoho z dávných proroků, pokládá učedníkům tu nejdůležitější a rozhodující otázku: A za koho mě pokládáte vy? Už nemohou utéct nějakou výmluvou. A pozor, Ježíš nechce nějakou katechismovou odpověď, nějakou naučenou formuli, třeba něco, co odříkáváme při vyznání víry každou neděli v kostele. Možná chce poznat něco víc, poznat jejich srdce, jejich víru a důvěru v něj, to, jak k němu přilnuli a jak se zapojili do jeho života.

Ostatně je také dobré a zajímavé podívat se, v jakém kontextu Ježíš konkrétně tuto otázku klade. U synoptiků je to vlastně otázka, kterou Ježíš klade na cestě, když byl spolu s učedníky na cestě. Možná chce naznačit, že právě životní cesta je způsob, jak nacházet odpověď na tuto otázku. A tady u Lukáše stejnou otázku pokládá v kontextu modlitby. Jako kdyby nám chtěl říct a naznačit, že právě v modlitbě můžeme poznávat to, kým on vlastně je. A tak Petr, první z dvanácti, ten, který od Ježíše přijal jméno Kéfa, Skála, zvolá: Ty jsi Kristus, Boží Mesiáš. Vyznává a těžko říct, činí jenom za sebe nebo za celou tu skupinu, že Ježíš je očekávaný Mesiáš, za jehož příchod se každý žid modlil.

Ježíšova otázka, myslím, že se stejnou intenzitou doléhá i na nás, jeho učedníky ve dvacátém prvním století. Ano. Proč vlastně tohoto člověka následujeme? Proč jsme stále fascinováni jeho slovy? A především, kým pro nás tento Ježíš je. Kdo jsi pro mě, Ježíši? Bez ohledu na to, co říkají druzí, bez ohledu na to, co mě naučili v hodinách náboženství, bez ohledu na to, co si možná myslím, že o tobě, Ježíši, vím, dříve nebo později každý z nás v životě uslyší ozvěnu této jeho otázky: Kým jsem pro tebe? Otázky, na kterou se neodpovídá slovy, ale celým naším životem.

Pak bychom měli tedy přijmout i Ježíšovo pozvání: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě. Je to zvláštní pozvání: vzít na sebe kříž. Možná to znamená vnést do svého života logiku evangelia, logiku služby druhým. Možná to znamená zapomenout na sebe a přestat se prosazovat bez druhých a proti druhým a zapojit se do života toho, kdo miloval až do krajnosti. Protože člověk buď dává život, nebo si ho žárlivě nechává pro sebe. Pokud ho dává, nakonec ho nachází znovu v plnosti. Pokud si ho nechává čistě jenom pro sebe, najde jenom prázdnotu a smrt.

Možná právě zde je smysl Ježíšova závěrečného dodatku: Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho. Ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho. A tak aspoň jednou za rok, když nasloucháme tomuto evangeliu, bychom měli být vyprovokováni. Jsme-li hledači Boha, abychom nakonec dospěli k vyznání víry. Jsme-li jeho učedníky, abychom odstranili prach ze své cesty a postavili znovu do jejího středu Ježíše. Proč jsme tady? Proč jsme ochotni nacházet stále znovu v praxi svého života odpověď na tu otázku, kým pro mě Ježíš je. Abychom spolu s Petrem a s ostatními objevili, že ty jsi Ježíši, Boží Mesiáš. Že ty jsi střed mého života.