Drahý Jane, milí spolubratři, sestry a bratři,

tento úryvek evangelia líčí důležitou scénu. Ježíš svým učedníkům nejprve dává jakousi zahřívací otázku: Co se o mně mezi lidmi říká? Pak se jich ptá, a také nás, jeho učedníků, na to skutečně podstatné: Za koho mě pokládáte vy, kým jsem pro vás? Co pro vás znamenám? První odpoví, jak je obvyklé, Petr. Při slově "Mesiáš" odpoví rychle, jasně, překotně, bez velkého přemýšlení, jak to dělal často: "Rozkaž a půjdu k tobě po vodě." "Kdyby tě všichni zapřeli, já nikdy," také zaznělo rychle, slovem, které je těhotné žhavým politickým očekáváním tehdejších Židů: Mesiáš, osvoboditel, vykupitel z moci římských okupantů, obnovitel Davidovy říše. Jeho odpověď "Jsi Mesiáš, Pomazaný Kristus" je správná.

V paralelní scéně v Matoušově evangeliu je Petr za to dokonce odměněn. Dostává nové jméno Petr Skála a klíče od Božího království. Ale záhy se dovídáme, že Petr tomu, co řekl, rozuměl povrchně a špatně. Přehlédl, že Ježíš nebude Mesiášem triumfu, nýbrž mužem bolesti a utrpení, jak o něm psal prorok Izajáš. V Matoušově evangeliu to Petr hned Ježíšovi dobrácky vymlouvá: "To se jistě nestane, nesmíš si to tak brát, přijde happy end." A tehdy Ježíš řekne Petrovi vůbec nejtvrdší slova v celém Novém zákoně: "Ustup za mě, satane, myslíš věci lidské, ne Boží, uvažuješ v logice tohoto světa, ne v Duchu Kristově."

Ježíš rozpoznal v Petrově chlácholení pokušení, jemuž ho vystavil satan na poušti – být slavným, populárním Mesiášem laciných zázraků, Mesiášem bez kříže. Avšak Ježíš věděl, že Mesiáš bez kříže by byl antikrist. Církev bez kříže by byla jen jednou z mocných institucí tohoto světa a kněz bez tíhy kříže jen náboženským funkcionářem, agitátorem či ideologem. Někdy příliš rychle vyslovujeme zbožná slova: Bůh, Kristus, církev, víra. Ale rozumíme jim?

Co mě napadá, že deset lidí, kteří sedí vedle sebe v jedné kostelní lavici a recitují společně vyznání víry, mají možná deset různých představ o tom, co znamenají slova Bůh a věřím. Přemýšlejme o tom, jaké představy, jaké postoje se skrývají za zdánlivě známými slovy i těmi, které tak často rychle a snadno vyslovujeme. Nemáme za těmi správnými slovy hledat to, co se za nimi skrývá – představy, postoje, často i to, co nosíme hlouběji ve svém podvědomí.

Ateistickým kritikům náboženství jako byl Feuerbach, Nietzsche, Marx či Freud vděčíme za to, že ukázali, že mnohé náboženské představy jsou jenom projekce našich strachů a přání nebo odrazy společenských poměrů. Mnoho lidí, kteří se prohlašují za ateisty, nepopírají Boha ani víru, nýbrž své vlastní nebo přejaté představy o Bohu a víře. A ty si často to odmítnutí zasluhují.

Úlohou křesťanství, a zvláště dnes, je hlouběji se zamyslet nad slovy, která povrchně používáme, a promeditovat je. Vzpomínám na chasidskou historku o studentu Talmudu, který šel do rabínské školy proti vůli svého otce, který z něho chtěl mít obchodníka, jako byl sám. A když ten student o prvních prázdninách přišel domů, otec se ho ptal: "Synku, co tě tam naučili v té škole?" On odpověděl: "Naučili mě, že Hospodin, náš Bůh, je jediný Bůh." Otec se obrátil na svého přítele a zeptal se ho, jestli ví, že jejich Bůh je jediný Bůh. Přítel odpověděl: "Samozřejmě." A student vykřikl: "Já vím, že to slyšel, ale naučil se to? Naučil se to?" Porozuměl tomu, co ta slova znamenají?

Přiznejme si, nikdy se nenaučíme plně porozumět slovu Bůh. Svatý Augustin učil: "Si comprehendis, non est Deus." Jestliže si o něčem myslíš, že si to pochopil, pak si buď jist, že to není Bůh. Představa, že plně a jedině správně chápeme význam slova Bůh, by byla pyšná a pošetilá iluze a hereze gnosticizmu. Zde, jak učí svatý Pavel, vidíme věci jako v zrcadle, v náznaku, v hádankách. Plné pochopení je vyhrazeno okamžiku po skončení tohoto života a světa. Tehdy uvidíme Boha tváří v tvář a budeme plně chápat. Bůh je nevyčerpatelné a nepochopitelné tajemství. Bible, tradice a církev nám z něho předkládají to, co je dostatečné k naší spáse. Ale je to dostatečné k nasycení touhy našeho srdce?

Naše srdce je a má být a musí být nepokojné. "Cor inquietum cordis," tato nepokojnost srdce, má být nepokojné, dokud nespočine v Boží náruči. Proto se víra nemůže spokojit jen s mechanickým opakováním naučených katechizmových pouček a dogmatických definic. Naše víra si musí zachovat onen svatý nepokoj, zvídavost, hledání, tázání, ale především respekt před nevyčerpatelným tajemstvím.

Proto k životu víry patří kontemplace, adorace, meditace, zrání a stále hlubší ponor do Boha, skrytě přítomného ve všech věcech. To nás učili všichni velcí mistři víry od svatého Augustina po papeže Františka svaté paměti i nynějšího žáka svatého Augustina na Petrově stolci. Nynější doba velkého rozpadu klerikální církve a zatuchlé teologie staré metafyziky je velkou příležitostí k hlubšímu promyšlení a zakoušení víry. Když se mnohé cesty ukázaly jako slepé uličky, je třeba nově a odvážně a tvořivě hledat a vnímat Boha, nalézat Boží otevřenost v otevřenosti světa a to cestou kontemplace.

Dnes vítáme do bratrského společenství presbyterátu a farnosti duchovního syna naší akademické farnosti a komunitního centra křesťanské spirituality, našeho bratra Jana. Četl jsem k poučení i k výstraze a asketických důvodů to, co se obvykle říká v primičních kázáních. Cituje se tam věta jednoho papeže a mnoha světců: kněz je druhý Kristus. Té větě můžeme porozumět stejně špatně jako Petr zprvu porozuměl slovu Mesiáš. Je přece jen jeden Kristus, jen jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Ježíš, čteme doslova u sv. Pavla. Není žádný druhý Kristus vedle Ježíše, není jím ani žádný kněz a žádný křesťan. Nikdo nemůže nahradit Krista, ale může ho zastoupit a hrát jeho roli. Tomu je třeba rozumět velice přesně, protože jsme tu na hranici tajemství a hereze. Na hraně, kde obvykle najdeme ty nejzásadnější pravdy.

Náš bratr Jan za malou chvíli poprvé a dále Bůh po celý další dlouhý život bude při eucharistické slavnosti jednat "in persona Christi", v osobě Kristově. Vyslovovat Kristova slova s Kristovým splnomocněním, v Kristově plné moci, jak nás učí církev. "In persona Christi" znamená ovšem také v roli, doslova v masce Kristově. Slovo "persona", osoba, řecky "prosopon", je vzato z řeckého divadelnictví. Když jeden herec hrál více rolí, nasazoval si různé masky, "prosopon", "persona", aby odlišil ty odlišné identity. Jeden osytel ve více rolích.

Tento pojem si z divadelní terminologie vypůjčili antičtí křesťanští teologové, když chtěli ukázat různost osob Otec, Syn a Duch v jediném Bohu. V jakém smyslu přebírá kněz, tedy od včerejška i náš bratr Jan, roli Kristovu? Kdyby to činil jen povrchně, prvoplánově, vnějškově, byla by to jen maska, jen hra, jen role ve smyslu funkce. Možná jsou lidé, kteří takto povrchně chápou i kněžství, někteří možná i své vlastní kněžství, ale ve vážné hře života jsou i vážné role, které musí prostoupit celou existenci svého nositele a oni musí stále hluběji chápat a stvárňovat. Taková je role otce nebo role manžela, taková je i role kněze. Není to maska, za níž by se skrýval někdo jiný. Je to sebevyjádření – skvěle uložené a přijaté celoživotní poslání.

Ano, my všichni pokřtění jsme dostali za úkol hrát, reprezentovat, to znamená zpřítomňovat Krista svým životním svědectvím. Máme interpretovat Krista. Díváme-li se do galerie světců, vidíme bezmocné, velmi odlišné, velmi originální, ale vždy pravdivé způsoby interpretace, zpřítomnění, přibližování Krista pro určitou dobu a určité prostředí. Kristova plnost nabízí nepřeberné bohatství způsobů, jak interpretovat různé aspekty Ježíšovy osoby a působení. A budoucnost jistě přinese mnoho nových, dosud netušených možností, jak být křesťanem.

Kněz má kromě mnoha jiných věcí reprezentovat Ježíše u stolu poslední večeře. Nesmí však zapomenout na to, že poslední večeře začíná pokleknutím u nohou stolovníků a otrockou prací umývání nohou a končí v úzkosti a samotě v Getsemane. I toto je trvalá role Kristova. A poslání kněží v církvi. Nebýt funkcionářem, propagandistou, příslušníkem vládnoucí třídy v církvi. Být jako poslední a služebník všech. Nechceme-li jen povrchně a rouhavě si hrát na Krista, Pána a učitele, nesmíme předsednictví u Ježíšova stolu oddělovat od toho, co tuto událost rámuje, vykládá a bytostně a neoddělitelně k ní patří. Musíme umývat zaprášené nohy a vědět, že Ježíš své nejbližší vede nejen do světla hory Tábor, ale také provádí tmou Getsemane.

Drahý bratře Jane, přijměte z celého srdce požehnání, sílu, radost a vytrvalost ve službě v té jedinečně krásné, mnohotvárné, ale také obtížné roli, kterou si na sebe vzal. Amen.