Moji milí, jak jsem řekl na počátku, tato mše je slavností poděkování za končící se akademický rok. V životě nás, kteří jsme spojeni s akademickou obcí, ať už jako studenti nebo jako učitelé, ten akademický rok určitým způsobem frázuje naše prožívání času. A na konec akademického roku a začátek prázdnin se všichni velice těšíme.

Na počátku akademického roku vždycky říkám, prosme za to, aby ten rok byl plodný v několika ohledech. Aby byl plodný na naší cestě poznání, co v tom roce prostudujeme, promyslíme, přečteme. Aby byl plodný v oblasti našich vztahů, protože zvláště pro studenty každý nový rok znamená příležitost pro různá setkání a přátelství. A aby byl plodný také na naší duchovní cestě, protože i v každém roce může člověk udělat určitý krůček na hlubší úroveň.

Náš osobní život je také vložen do života naší farnosti, která také žije rytmem akademického roku. Máme za co děkovat, jak jsem říkal na počátku, v tomto roce jsme slavnostně uzavřeli kurs základů víry. Z něj vzešlo několik desítek nových lidí, kteří letos po téměř dvouleté přípravě přijali iniciační svátosti církve, křest a biřmování. Naše duchovní rodina je jimi velice obohacena.

Teď v tomto víkendu jsme opět měli další společný víkend alumnů Salvátora, těch, kteří procházeli těmito kurzy v minulých letech. Uvědomili jsme si, co nás spojuje. Jsme odpovědní za to, abychom ve společnosti přítomňovali inteligentní víru. Víru, která dovede rozlišovat – od slova "interligere". Víru promyšlenou, která nepřejímá mechanicky články víry, ale přemýšlí o nich. Pro kterou víra není jen převzetí určitých dogmatických článků, ale má také spirituální dimenzi, znamenající duchovní zrání.

Snažíme se dát naší víře duchovní hloubku a nechceme utíkat do nějaké soukromé zahrádky zbožnosti. Chceme, aby setkání s hloubkou dimenze víry obohacovalo naše svědectví víry ve společenském životě. Aby nás učila určitým způsobem číst znamení času a zaujmout odpovědný přístup k tomu, co se děje kolem nás v církvi i ve světě. A víte, že to je velice dramatický okamžik dění církve i dění světa.

V tomto roce odešel z našich řad papež František, který zanechal otevřený a zásadní odkaz – výzvu k hluboké synodální reformě církve, reformě mentality. Zatím nám přináší radost a naději jeho nástupce, který dává najevo, že bude kráčet v jeho stopách. Ovšem tento rok byl také dramatickým rokem na světové politické scéně. Zvláště dnes a v těchto dnech prosíme za mír na Středním východě. Nezapomínáme ani na Ukrajinu.

Tváří v tvář všem těm zprávám, které se na nás hrnou – vlastně každou hodinu nové a většinou horší a horší – se snažíme uvědomit si, že není samozřejmé, že máme co jíst a že nám na hlavě nepadají bomby. Zároveň cítíme vnitřní solidaritu s lidmi, kterým se tohoto požehnání nedostává. Na mnohé z nás to samozřejmě velmi tvrdě doléhá, vyznávám to i já. Je to velký úkol pro naši víru, aby nám dala sílu zpracovat tyhle negativní, drastické, dramatické události, které přicházejí. Pokud nejsme vnitřně kamenní, zasahuje nás to a žije v našem podvědomí, což se projevuje na našem naladění, vztazích a mnohdy nás to vyčerpává. I když na to třeba aktuálně nemyslíme, nějakým způsobem nasáváme tu atmosféru světa.

Pro mnohé z nás je to také zkouška víry a zároveň příležitost objevit novým způsobem přítomnost Boha v našem světě. Znamená to opustit dětinskou představu Boha, který bez našeho přičinění z dálky řídí kroky světa, abychom na něj mohli svrhávat odpovědnost za to, co děláme my lidé. Je potřeba promyslet Boží přítomnost i ve věcech temných, zmatených, paradoxních a hledat tam smysl a hloubku, hledat tam Otce, i když je zastřen tolika věcmi, které na nás doléhají. To je velký úkol pro naši spiritualitu, modlitbu a víru.

V dnešním evangeliu jsme slyšeli náročná slova, zvláště na pozadí válečných událostí – „milujte své nepřátele“. Jak to má člověk udělat? Je třeba vyjasnit, že v biblickém světě láska neznamená jen emocionalitu a city, stejně jako nenávist. Jistě, vůči nepříteli, zvláště pokud je agresivní, nemůžeme probudit lásku ve smyslu něžných citů. To by bylo absurdní, nemůžeme poručit svým emocím, musíme s nimi nějak pracovat. Ale láska v Bibli znamená přát druhému člověku dobro a nakolik mohu, mu to dobro prokazovat.

Papež František ve své encyklice Fratelli Tutti řekl osvobozující slova, že láska k nepříteli v případě agresora znamená vyrazit mu zbraň z ruky, protože láska tady znamená znemožnit člověku činit zlo. Znamená prokázat dobro, znemožnit, nakolik můžu, mu konat zlo. Projevem lásky vůči agresorovi nejsou něžné emoce, ale energický způsob, jak mu vyrazit zbraň z ruky a zastavit aktivity zla.

Ježíš říká, abychom na zlo neodpovídali zlem. To říká způsobem provokujícím jako slova „jestli tě někdo udeří do tváře, nastav mu druhou“. Existuje velká literatura o morální teologii, jak rozlišovat úroveň individuální a úroveň odpovědnosti za druhé. Na úrovni individuální se člověk má za určitých okolností zříci práva na spravedlivou obranu. V židovství existoval lex talionis: jak ty mě, tak já tobě. To znamenalo určitou spravedlnost, vyváženost – oko za oko, zub za zub. Jestli mě někdo vyrazí oko, nemohu vyrazit obě oči jemu. Nemůžeme na zlo odpovídat eskalací zla, na útok větším násilím, protože to vede ke spirále pomsty s tragickými konci.

Ježíš říká, zastavte ducha eskalujícího pomstu, odplatu. Nenechme zvnějšku určovat naše chování a nepoužívejme zlé karty. Kdybychom všichni hráli oko za oko, svět by byl slepý. Křesťanství učí, jak Bůh mě, tak já tobě, což dává člověku morální sílu se nenechat vtáhnout do spirály násilí.

Někdy to vypadá jako asertivní chování. Příklad sv. Klementa Hofbauera, který ve Vídni vybíral peníze na sirotčinec a když mu někdo plivl do tváře a začal mu spílat, řekl: „Dobře, děkuji, to bylo pro mě, a teď mi prosím dejte něco na mé chudé.“ To není projev slabosti, ale síly a morální převahy. Člověk se nenechá vtáhnout do odpovědi na nenávist nenávistí.

Lidé, kteří ve světě mohou zastavit spirálu násilí, jsou ti, co snesou urážky a násilí a neodpací stejným způsobem. Nemůžeme odpustit za druhé, ale proměňovat atmosféru, být schopni snést políček a nedávat ho dál. Vidíme, jak urážka a násilí bezpráví nabalují, co probouzejí v druhých, jaké tragické věci mohou způsobit. Jezemaně proto promýšlet situace, jak platí ve světě politiky a soukromých vztahů, různé teologické názory.

Jsou to výzvy k přemýšlení, svět plný zla nás někdy vede k pokraji zoufalství, ale nesmíme propadat zoufalství. Musíme věřit ve víru, která říká, přemáhejte zlo dobrem. Amen.