Tohle je důležitá scéna v celém tom běhu Ježíšových rozhovorů s jeho učedníky. Ti učedníci ho už přece dost dobře znají, opustili své domovy, vydali se na cestu následování, jsou svědky jeho kázání, jsou svědky jeho zázraků. Ježíš chce, aby tu zkušenost s ním nějakým způsobem vyjádřili. „Za koho mě lidé pokládají?“ Učedníci říkají, že lidé mají dojem, že se vrátil někdo zemřelý, že se vrátil Jan Křtitel, že se vrací někdo z těch dávných proroků.

Potom Ježíš položí otázku: „Za koho mě pokládáte vy?“ Lépe řečeno, kým jsem pro vás, co pro vás znamenám? A Petr, horkokrevný a vždy připravený rychle a spontánně odpovědět, řekne: „Za Mesiáše.“ Používá velice živé slovo. To slovo Mesiáš, Kristus, Pomazaný, bylo nabito hromadou náboženské energie, energií velkého očekávání – přijde ten Mesiáš, který vysvobodí svůj lid, který vyžene římské okupanty, který obnoví Davidovo království. Ježíš hned koriguje tuhle představu a říká, že musí mnoho trpět, být zabit a pak vzkříšen z mrtvých.

Text pokračuje a čteme, že Petr si vzal Ježíše stranou, měl takový pocit, že na Ježíše přišla nějaká deprese, nějaká těžká chvíle a začne ho konejšit. Říká: „Pane, to bude v pořádku, to se ti jistě nestane.“ A Ježíš, který předtím v té variantě, která je v Matoušově evangeliu, Petra pochválí za tu jeho odpověď a svěří mu úřad toho, který bude pást jeho ovce, který bude ten Petr – skála, skála církve. Ježíš se na toto konejšení, na to „bude to v pořádku, bude to mít happy end, nic z toho se ti nestane“ podívá na Petra přísně a řekne mu tam vůbec nejtvrdší slova v celém Novém zákoně: „Dozadu za mě, satane.“ Proč „satane“? Protože Ježíš rozpoznává v tomto Petrově konejšení to, co satan nabízel Ježíšovi: Když se vrhneš dolů, tak andělé tě chytí, nic zlého se ti nestane. To bylo to satanské pokušení oddělit Krista od kříže. A Ježíš říká, kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž. Čili on ví, že Kristus bez kříže by byl Antikristem. Proto ta tvrdá slova.

Vždycky si říkám, když jsem v bazilice svatého Petra a tam je ten nádherný zlatý nápis podél zdi baziliky: Tu es Petrus et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam. Ty jsi Petr a na té skále postavím svou církev. Jestli by tam také nemělo být ještě to „dozadu za mě, satane“. Protože někteří z papežů dávných staletí na to opravdu zapomínali, na tuhle tu větu. A také chtěli, aby to mesiášství a i to poslání církve bylo triumfalistické poslání. Takhle si to zřejmě Petr představoval, když řekl „ty jsi Mesiáš“ a byla to správná odpověď. Ale je důležité nejenom vyslovit to správné slovo, ale mít za ním také správné porozumění. A to Petr zřejmě neměl, protože byl tak zaražen tím Ježíšovým dovětkem, že bude muset trpět. Na takového Mesiáše, na takového Krista Petr připraven nebyl a musel ještě být k tomu vychován, musel ještě mnoho zakusit.

Je to něco, co je otázka také pro nás. Kdyby se Ježíš nás obrátil a řekl: „Co mě tak lidé říkají, co říkají o Ježíšovi,“ tak možná by to byly dost podobné odpovědi. Velký mistr, duchovní učitel, zakladatel náboženství. A Ježíš by možná nám řekl: „Ale kým jsem pro vás, co pro vás znamenám?“ A co bychom odpověděli?

Nejde o to, abychom vyslovili nějakou dogmaticky správnou odpověď. Ježíš je Mesiáš, druhá osoba nejsvětější Trojice, Boží Syn a tak dále. Ano, jde o to, co se skrývá za tou odpovědí. Jaká představa, jaké očekávání. Když se přiznáváme k Ježíšovi a říkáme, Ježíš je Kristus, to je to nejstarší křesťanské vyznání. Ježíš je Kristus, Ježíš je Mesiáš. Ve běžném užívání se ta věta zkrátila na výraz Ježíš Kristus, který mnozí chápou jako něco jako jméno a příjmení. A on je to vyznání – Ježíš je Mesiáš. To vyznání je správné, ale k tomu správnému vyznání je třeba přidat také správné porozumění.

Když říkáme ta velká slova, Ježíš je Syn Boží, Ježíš je Mesiáš, Ježíš je naplnění našich nadějí, Ježíš je alfa a omega celého vesmíru, mohli bychom navršit spoustu těch starých i moderních pojmenování. A je důležité, co pro nás Ježíš znamená. A to je otázka. Tento text nás vyzývá k naší osobní meditaci. Mohli bychom se podívat na to, jaký je náš příběh s Ježíšem. Kdy jsme o něm poprvé slyšeli, jaké představy jsme měli spojeny s Ježíšem. Možná pro některé to v dětství byl ten košilatý Ježíšek, který přináší dárky. Možná jsme poprvé se setkali s Ježíšem skrze ten Pasoliniho film – Ježíš jako sociální revolucionář. Možná někdo poprvé Ježíše nějakým způsobem vnímal skrze celou řadu těch dalších uměleckých děl a filmů – Jesus Christ Superstar atd. Tohle mohou být určité pomůcky, že zde existuje ohromné množství zobrazení Ježíše ve filmu, v divadle, ve výtvarném umění a také v literatuře a také v těch jednotlivých spiritualitách, protože jiné pojetí Ježíše bylo u benediktinů, jiné u jezuitů atd. Vždycky si každý z těch jednotlivých směrů a z těch jednotlivých duchovních škol a z těch jednotlivých věků také do té Ježíšovy postavy promítal to své.

Když bychom prošli celé dějiny křesťanského umění, tak bychom viděli, jaké jsou rozdíly mezi tím Ježíšem byzantských bazilik a mezi tím ukřižovaným Ježíšem, na kterého klade důraz pak františkánská spiritualita. Jaký je rozdíl mezi tím Ježíšem mudrcem v renesančních obrazech atd. až do těch vyloženě moderních, někdy velmi provokativních děl.

Odpověď na otázku, kým jsem pro vás, vyžaduje důležitou a důkladnou reflexi. Jak se ten obraz Ježíšův prokresloval v mém životě, v mé zkušenosti, čím pro mě Kristus byl, když jsem o něm poprvé slyšel, jak se ten jeho obraz měnil v mém životě, kým pro mě je Ježíš dnes. Můžeme to vyjádřit slovy, můžeme to vyjádřit gestem, můžeme to vyjádřit hudbou, ale je důležité, abychom srdcem rozuměli tomu, jak se nám Ježíš dává. Amen.