Dnes máme slavnost Nejsvětější Trojice, kterou vždy slavíme první neděli po seslání Ducha Svatého, po letnicích. Není to konkrétní památka na událost z Ježíšova života, ale spíše oslava a vyznání naší víry, vyjádřené především na Nicejském a Konstantinopolském koncilu. Když vůbec někdy uvažujeme o božské Trojici, často ji vnímáme jako něco vzdáleného, abstraktního, jako systém spletitých teologických pojmů a myšlenek. Přiznejme si, že teologové nám to občas dokáží zatemnit tak, že tomu nikdo moc nerozumí.

Co tedy o ní říci? Když mluvíme o Bohu, často se omezujeme na tvrzení, že Bůh je tajemství, jako kdyby nám docházela slova – že Bůh je pro nás nepoznatelnou záhadou. Taková věta se však nemůže stát synonymem pro to, abychom vypnuli mozek a slepě věřili. Být věřící neznamená být naivní a slepý. Naopak, znamená to neustále hledat a odkrývat Boží tajemství v našem životě. Tajemství neznamená záhadu. Jak pěkně napsal německý teolog Jürgen Werbick, v křesťanství tajemství neoznačuje něco nepřístupného a záhadného, ale nevyčerpatelnou hloubku. Záhada zůstává nevyřešena, ale tajemství je nevyčerpatelné. Něco pochopíme, ale tím to nekončí.

Když říkáme, že Bůh v Trojici je tajemství, říkáme, že pro lidský rozum nemůže být a nikdy nebude dokonale srozumitelný; vždy nám bude unikat. To ale neznamená, že jej nemůžeme poznávat, zvlášť když se nám sám dává poznat. Co tedy můžeme pochopit o tomto tajemství z toho, co nám Ježíš zjevil, třeba v našem dnešním úryvku, který je součástí jeho řeči na rozloučenou po poslední večeři? Ježíš, když učil své učedníky po celá léta, nyní před koncem svého života vyznává: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nedokázali snést.“ Zápětí ale slibuje dar Ducha, ducha pravdy, který nás uvede do celé pravdy.

Naše víra není statická. Není nám dána jednou provždy jako poklad, který bychom měli žárlivě střežit, ale je to dar, který roste v našich rukou. Parafrází slavného výroku Řehoře Velikého můžeme říci, že slovo roste s těmi, kdo ho slyší, s těmi, kdo si ho vyměňují s druhými, s těmi, kdo o něm vedeni Duchem rozjímají, s těmi, kdo umí naslouchat životu, událostem a dějinám. Cesta poznání nikdy není ukončena a tajemství je stále více poznáváno a odhalováno. Je to cesta vedená Duchem. Ježíš vlastně říká, že máme průvodce, že nejsme sami a osiřelí bez vedení. Když je Duch přítomen a mluví k nám o Ježíši, je to, jako kdyby nám mluvil sám Ježíš. Tímto způsobem k nám mluví vlastně o Bohu.

Jan nás zve skrze Ježíšova slova, abychom nahlédli našeho Boha jako Otce, Syna a Ducha Svatého – Boha, který je důvěrným společenstvím, Boha, který je společenstvím lásky. Bůh oslavovaný o této neděli Trojice, biblický Bůh, Bůh vyprávěný lidskou tváří Ježíše Nazaretského, je vlastně Bohem ve vztahu. Bůh není samota, nýbrž dokonalé společenství, píše papež Benedikt. V tomto společenství, v tomto vztahu je milující. Francouzský filozof a historik Rémi Brague ve své knize vyjádřil tajemství Nejsvětější Trojice jednoduše. Říká, že trinitární dogma není nic jiného než úporná snaha jít až na dřeň Janovského tvrzení, že Bůh je láska.

Modlit se k Nejsvětější Trojici v žádném případě neznamená pouštět se do nějakých vznešených, abstraktních teologických meandrů, ale znamená to říci, že biblický Bůh se nám zjevil jako láska, jako vztah. Co tento objev vlastně znamená pro nás? Co to mění v našem každodenním životě? Krásné podobenství na prvních stránkách Bible v knize Genesis nám říká, že se Bůh při stvoření nás lidí podíval do zrcadla. Jsme stvořeni k obrazu a podobě Boží. A pokud je to pravda, důsledky jsou obrovské. Je-li Bůh společenstvím, jsme také stvořeni k obrazu společenství.

Přátelé, samota je pro nás nesnesitelná, protože v logice společenství je nepředstavitelná. Tak chápu, proč máme potřebu lásky, milovat, být přijímáni a přijímat druhé, a proč s nimi je člověku dobře. Pokud rozehrajeme svůj život jako samotáři, nikdy nebudeme schopni najít vnitřní rovnováhu, protože se od Božího projektu vzdalujeme. Buďme tedy opatrní. Pokud budeme naslouchat prorokům egoismu naší doby, kteří nás nabádají, abychom naslouchali jen sami sobě, a staví do středu vždy jen své vlastní já, riskujeme, že se dopustíme strašné chyby. Jestli do něčeho musíme investovat, pak do úsilí být spolu, do vztahu, protože všechno ostatní se zdá jako promarněný čas.

Svátek Nejsvětější Trojice není teologická spletitost, ale je to svátek našich vlastních životů, protože je zrcadlem našich hlubokých potřeb a zároveň tajemstvím a svátkem našeho štěstí.