Moji milí,

největší katolický teolog minulého století, jezuita Karl Rahner, jednou řekl, že kdyby toto nejdůležitější dogma křesťanství o Svaté Trojici neexistovalo, víře 80 % věřících by se nic nezměnilo. Bohužel, toto dogma není lehké k pochopení. Měl bych vám o tom mnoho říci, ale teď byste to nemohli snést. Včera jsme o tom debatovali dva dny v Kolíně, jakým způsobem rozumět této nauce. Takže dnes, ne dva dny, jen pár poznámek.

O Svaté Trojici Bible neříká nic, tento pojem je vlastně neologismus. Vynález jednoho afrického teologa z druhého století, Tertuliána, spojením dvou latinských slov „unitas“ (jednota) a „tres“ (tři), vznikl tento nový pojem „trinitas“, který běžně překládáme jako „trojice“. Možná by se lépe měl přeložit jako „trojjedinost“. Josef Ratzinger, pozdější papež Benedikt, jednou řekl, že běžně náboženství rozdělujeme do dvou skupin: monoteistická, která vyznávají jednoho Boha (křesťanství, židovství, islám), a politeistická, která uznávají mnoho bohů. Automaticky řadíme křesťanství mezi ty monoteistická. Ratzinger, pozdější papež Benedikt, řekl velmi odvážnou myšlenku: Ono to není úplně tak pravda. Vlastně ta nauka o Svaté Trojici svým způsobem vyslovuje intuici, která je na obou stranách. Ano, věříme v jednoho Boha, ale když mluvíme o jednom Bohu, neznamená to jen číslovka, označení kvantity, že neuznáváme sedm bohů, ale spíš o kvalitě. Věříme v Boha, který je jedinečný, s ničím nesrovnatelný. Jeden Bůh znamená jedinečný Bůh, který se liší od všeho jiného, co jest.

Politeistická náboženství: Neuznáváme množství bohů, ale máme cit pro pluralitu uvnitř Božího života. Bůh není osamělý solitér, ale je vztah. On je základem všech vztahů a různosti. Jednota Trojice je jednota v různosti. Vyznáváme-li trojjediného Boha, velebíme Boha za to, že se projevuje tolika různými způsoby.

Pojem „tři osoby“ má svoji velkou historii. Původně to byl pojem z divadelní terminologie. Řecké „prosopon“ a latinské „persona“ (osoba) znamenaly masku, kterou nosí herec. Když jeden herec v antickém dramatu hrál tři role, vyměňoval masky, aby se role rozlišily. Byl to jeden člověk, hrál tři role. Odtud pojem „persona“ (osoba). Starověcí teologové použili tento pojem „persona“ (osoba), když hledali, jak vyjádřit rovnost mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Tento pojem se stal klíčovým pojmem západní civilizace. Dnes si nedokážeme představit systém práva nebo lidských práv bez pojetí osoby. V starověku „osoba“ znamenala tři role v jednom, ale od osvícenství pojem osoby znamená individualitu a oddělenost od ostatních. To je něco jiného, než co chce vyjádřit božská Trojice.

Proto je toto dogma tak intelektuálně zajímavé. Všechny jednotlivé články víry si vzájemně odpovídají a korigují. Je to gotická intelektuální katedrála. Přístupná je těm, kteří mají čas a možnost se podívat na to, jak články víry vznikaly. Za nimi jsou teologická, politická i historická napětí. Pochopit je znamená znát, jak se pojmy používaly v latině a řečtině. Dnes má málo křesťanů čas a možnosti studovat takto, aby rozuměli dogmatu o Trojici. Hledáme jiné způsoby. Možná říci, že to jsou tři různé zkušenosti s Bohem.

S Bohem máme tři zásadně rozdílné zkušenosti. Používáme metafory, neboť cokoliv řekneme o Bohu, je přibližné. Bůh je nevyslovitelné tajemství, je nad námi, co nás přesahuje a nese. To je možná, co vyjadřuje pojem Bůh Otec. Navazuje na určitou lidskou zkušenost, například zkušenost s vlastním otcem. Osobní příklad: napsal jsem otci dopis před jeho smrtí, v němž jsem vyjádřil, že mě nikdy neuváděl do teologických tajemství, ale byl mi vynikajícím otcem. Slovo „Otec“ pro mě znamenalo člověka, který mě miluje, chrání a na kterého jsem mohl spoléhat. Když jsem mluvil o Bohu jako Otci, věděl jsem, o čem je řeč. Bohužel, dnes je pojem Otec pro mnohé vyprázdněný. Otec může chybět z rodiny, nebo je spojen s traumatickými zážitky.

Druhá zkušenost je Bůh, který k nám mluví skrze lidství Ježíše Krista a tím i skrze lidství každého člověka. Lidství je šifra Boží, symbol Boží, který ukazuje k Božství. To je Bůh přede námi, představitelný, přicházející jako lidský bratr. Jeden teolog případně řekl, že lidství Ježíšovo je okno, kterým vidíme Boha při díle. Když říkáme, že Ježíš Kristus je Bůh, je to hluboká pravda, kterou můžeme špatně rozumět. Kritici náboženství a někteří představitelé židovského náboženství mají dojem, že tím vyznáváme dvojbožství. Ježíš Kristus není Bůh vedle Boha, ale je to skrze co se Bůh vyslovuje: Boží slovo, které nám Bůh dává. Lidství Ježíše Krista nám přibližuje, co je Bůh, a zkaz jeho lidství chápeme důstojnost lidství a vztah mezi člověkem a Bohem.

Třetí zkušenost je Bůh, který je i v nás, dokonce hluboce v nás, a zároveň je onen vítr a vánek. To slovo duch je v mnoha jazycích stejné s výrazem pro dech, dech života. Bůh je dech, o kterém Ježíš říká, že nevíme, odkud přichází a kam jde. Teolog Raimundo Panikkar říká, že tři zkušenosti s Bohem nás spojují se zkušenostmi ostatních náboženství. Bůh Otec je silně zakotven v židovství. Bůh, který mluví skrze proroky, je v islámu a prorocké tradici. Bůh je ono nepostižitelným vanutím, což nás spojuje s indickými náboženstvími. Křesťanství tyto tři zkušenosti objímá dohromady, navzájem se doplňují, a tím se vytváří základ pro přátelský rozhovor s ostatními náboženstvími. Rozumíme-li tomuto tajemství Svaté Trojice, Bůh, který v sobě je rozhovorem, je přítomen především v našich vztazích. Člověk bez vztahů přestává být obrazem Božím, trojjediného Boha, který žije ve vztazích.

Církev, která by se uzavřela do sebe jako sekta a nesnažila by se o vztahy s ostatními náboženstvími a kulturami, by nebyla Církví Boží. Byla by sektou, nebyla by obrazem Trojice. Církev má být ikonou Trojice, dává základ oprávněné pluralitě ve stvoření. Věříme-li v trojjediného Boha, vítáme různost ve světě, kultu, náboženství jako to, co má být jednotou v různosti. Jednota křesťanů nemá být jednota kasárenského dvora, není totalitní, je to jednota v různosti, v vzájemném doplňování.

To je možná jeden vhled do tajemství Božího života. Bůh je jedinečný, s ničím nesrovnatelný, a zároveň obsahuje vztahy. Na byzantských ikonách je Trojice zobrazena jako tři osoby, které se drží za ruce a tančí. Bůh je tanec, pohyb, jejich vzájemné spojení. Teologie to vystihuje slovem „perichoresis“, což je vzájemné prostupování, kdy se při pohledu na tři tančící osoby neodlišíme jednoho od druhého. To je tajemství Trojice. Tři osoby se drží za ruce a tančí – krásný obraz. Náš křesťanský život znamená, že nás Bůh vtahuje do tohoto tance. Máme účast skrze Krista na boží přirozenosti. Bůh nás zve, abychom se účastnili tance Trojice. Když žijeme křesťanství, tančíme s Bohem. Bůh nás vtahuje do tohoto rytmu, tance.

Trochu myšlenek na okraj úžasného učení o Svaté Trojici, které je mnoha lidmi nepochopené. Je to výzva k meditaci. Tyto tři děti křtíme ve jménu Svaté Trojice. Zveme je křtem do tance Božího života. Ať si uchovají rytmus, který jim dnes předáváme, ať v tomto rytmu vzájemnosti prožijí svůj život ve štěstí a radosti. Amen.