Moji milí, na dnešní neděli po Letnicích připadá slavnost Nejsvětější Trojice, nebo přesněji přeloženo Boží Trojjedinosti. Pojem Trinitas, obvykle překládaný jako Trojice, je totiž neologismus. Nově vytvořené slovo, složené ze dvou latinských slov, tres – tři, a unitas – jednota. V Bibli se toto slovo nevyskytuje. Je to vynález afrického teologa Tertuliána z přelomu druhého a třetího století po Kristu. Je to paradoxní pojem. Ano, přesně bychom ho přeložili jako Trojjedinost.

Svátky a slavnosti církevního roku, kromě svátků světců, se zpravidla vztahují k nějaké události v dějinách spásy, jako je například seslání Ducha svatého nebo narození Krista. Existuje několik výjimek, kdy tématem slavnosti je článek víry, dogma, a slavnost Nejsvětější Trojice k nim náleží. Slovo dogma má dnes špatný zvuk. Za dogmatické označujeme často to, co je strnulé, rigidní. Dogmatické se chápe jako značka stop pro kritické myšlení. To slovo původně znamená mínění, názor, a v katolické teologii pak označuje slavnostně definovaný a vyhlášený článek víry.

Pamatuji si, jak jsem s intelektuálním nadšením kdysi studoval katolickou dogmatiku a souhlasil s názvem jedné z knih Dorothy Sayersové, která byla nejen autorkou detektivek, ale také teologických esejů a rozhlasových her. Ta její kniha se jmenovala "Dogma jako drama". Pokud totiž studujete vývoj dogmat, ty dramatické dějiny jejich vzniku a jejich interpretací a reinterpretací, když se dozvídáte, jaké zápasy intelektuální, ale často také kulturní a politické se za vyhlášením některých článků víry skrývají, pak je studium dogmatiky, a zvláště dogmat týkajících se vztahu tří božských osob a vztahu lidství a božství v Kristu, ve skutečnosti velice vzrušující. Systém dogmat se pak člověku ukáže jako smělá architektura nádherné katedrály ducha, v níž se jednotlivé články víry doplňují, vzájemně korigují a vyvažují.

Bohužel málokdo má dnes dost času a možností studovat a vnímat jednotlivá dogmata v tomto jejich dějinném kontextu a rozumět i filozofickému kontextu pojmů, kterými se tyto články víry vyjadřují. Pokud se člověk učí těmto článkům víry například v hodinách katechizmu nebo z nezáživných novoscholastických skript, jaká se donedávna používala na teologických fakultách a kterými se živily generace kněží, a přitom nezná to jejich dramatické, dějinné, kulturní, politické pozadí, pak mu to připadá nutně, abych užil výraz sv. Tomáše Akvinského, jako mlácení prázdné slámy. Pokud si představíte mechanicky tu zaprášenou, nedějinnou teologii na kazatelně, vyjde z toho, že posluchači vypínají pozornost, protože se na ně snáší něco, co s jejich životem, včetně jejich života víry, jejich spirituality, má pramálo společného.

Soubor dogmatických definic bez dějinné interpretace je jakýsi umělý jazyk funkcionářů církve, nepodobný onomu ideologickému jazyku ptydepe, který tak vtipně karikoval Václav Havel ve své hře Vyrozumění. Také proto došlo v teologii během minulého století k obratu k takzvané narativní teologii, teologii příběhů, vyprávění. Ta se snaží vrátit články víry do jejich "Sitz im Leben", zejména do kontextu biblických vyprávění, k nimž se vztahují. Bible nenabízí definice, nýbrž vyprávění. Příběhy.

Teologie příběhu vidí ve vyprávěních, a to nejen biblických, klíč k hlubšímu porozumění víře a náboženské zkušenosti. Proto se narativní teologie odvrací od klasické metafyziky a více spolupracuje s jinými disciplínami, jako jsou historie, literární věda a psychologie. K hlubšímu a živějšímu pochopení poselství Bible a tradice tak pomáhají tvořivé kontemplativní interpretace umění, literatury, filmů, ale i vlastních životních zkušeností. To je úplně jiný styl teologie. Všude jsou tam velké poklady zkušenosti v těch uměleckých dílech, a proto s jejich pomocí ožívají v naší představivosti příběhy Písma a hlubinné poselství víry, které má přetvářet naše pochopení světa a života a náš život sám.

Katechizmové definice o třech osobách a jedné podstatě Boha a dvou podstatách a jedné osobě Krista mohou vést ke zmatkům, protože moderní chápání osoby se naprosto liší od řeckého "prosópon" a naše chápání slova podstata se liší od řeckého "úsia" nebo latinského "substantia". Ostatně podobná nedorozumění se týkají klasické transsubstanciační teorie o eucharistii, pokud nepřipojíme výklady změn chápání slova "substance", "accidents" a tak dále. Tyhle věci málokdo zná a studuje.

Zkusme tedy najít nějaké nové cesty, nové přístupy k těm tajemstvím, která se kdysi vyjadřovala těmi scholastickými definicemi. Možná bychom při přemýšlení o Boží Trojjedinosti, o tom, že v Bohu existuje pluralita a vztahy, měli opustit starý slovník a mluvit o různých zkušenostech s jedním a jedinečným Bohem. Mohli bychom se zamyslet nad tím, kdy zakoušíme Boží otcovství a mateřství, jak zakoušíme plnost božství v osobě a příběhu Ježíše z Nazareta a jak zakoušíme Boha jako Ducha, jako tajemství, přesahující všechna kategorie a představy jednotlivých kultur a náboženství.

Víra není teorie, je to přítomnost živého Boha v nás, které se máme stále více otvírat, aby se v nás mohla hlouběji rozvíjet, nejen v našem myšlení, ale i v našem srdci a v našem jednání. Boží přítomnost v nás je dynamická, pokud ji nesevřeme do úzkých hranic. Stále roste a překračuje hranice našich představ a pojmů. Učení o Trojici nám říká, že v Bohu je nevyčerpatelná hloubka, která je základem plurality světa a tedy inspiruje pluralitu našich přístupů k světu, a že Boží život spočívá ve vztazích a my jako obraz Boží máme klást hlavní důraz na vztahy.

Náš vztah k Bohu se odehrává ve našich vztazích k lidem a také k přírodě. Největším tajemstvím Božího života a Boží podstaty, oním "mysterium stricte dictum", tajemstvím v nejvlastnějším slova smyslu, je vztah. Bůh se zjevuje a dává jako vztah a je přítomen tam, kde žijeme plně svými vztahy. Bůh bez vztahů je mrtvá pohanská modla, karikatura Boha. Do sebe uzavřený člověk bez vztahů je karikaturou lidství, nikoliv obrazem Božím. Církev uzavřená do sebe bez vztahů, bez ekumenismu v nejširším slova smyslu, je nebezpečnou sektou, nikoliv lidem Božím.

Prosme Trojediného Boha o dar otevřenosti v lásce a ve svobodě. Amen.