Jednou před Vánoci, což je doba, kdy si média rozpomenou na faráře a stále je zvou, mi jedna paní redaktorka řekla: „Víte, je to před svátky, tak řekněte něco sladoučkého.“ Já jsem odpověděl: „Madam, to nemohu sloužit, protože my jsme sůl země, a sůl není žádné umělé sladidlo, i když tak někdy působíme.“

Takže co znamená ta metafora soli? Jednak to, že soli nemusí a dokonce nesmí být příliš mnoho. Když si lidé stěžují, že křesťanů není tolik, nemusí jich být mnoho. Znám prostředí, která jsou křesťany až přesolená, že je to téměř nejedlé. Takže nemusí jich být strašně moc, ale nesmí to být přesolené. Ale zase, když sůl zcela chybí, pokrm je nechutný. Sůl nesmí být mnoho, ale musí být opravdová, která nestratí svou slanost, nestratí svou identitu.

To je velká otázka – v čem spočívá identita křesťanů. Mnozí mají úzkost, jestli křesťanství neztrácí svou identitu, zejména ti, kteří si myslí, že identita znamená být stále stejný. To bylo erbovní heslo jednoho kardinála, který byl oponentem druhého vatikánského koncilu: „Semper idem“ – stále stejný. Ale jestliže je něco živé, pohybuje se, proměňuje, vyvíjí. Dokonce i mrtvé tělo není stále stejné, ale rozpadá se. Takže identita neznamená nepohnutelnost a nezměnitelnost.

Je fascinující, že věci, které se mění, jsou stále stejné. Podívejme se na sebe – jednou jsme byli taková mrňata a pak jsme takové mnohem starší osoby. A pořád jsme to my, stále stejný člověk, přes všechny ty změny. Identita není v tom, že jsme neproměnění. Naopak, to vzrušující a zajímavé je hledat identitu v tom, co roste, mění se a rozvíjí se. Možná je to něco, čemu říkáme duše. Slovo „duše“ má mnoho významů. Někteří to zaměňují za psychiku, někteří za okultní princip. Možná, že nejbližší tomu slovu duše je identita, to, co nás neustále oživuje a spojuje různé stupně našeho vývoje.

Otázka identity je dnes velmi aktuální, protože všechno se mění. Naše identita má zůstat zachována. To neznamená, že změny nemohou být rychlé nebo velké, ale musí vyjadřovat podstatu. Změny nás vyzývají, abychom se stále ptali po naší identitě a stále ji hledali. Není prostě dána nějakým souborem vět. Nevíme, je to něco, co se děje, protože identitu tvoří vzkříšený Kristus, tvoří jeho duch, a to je záruka identity. Duch nás má stále uvádět do hloubky pravdy. Pravda je něco, co nemáme hotové před sebou.

Pravda je Kristus, vzkříšený Kristus, který nás stále překvapuje, který roste ve své církvi a má růst také v našich životech. Otázka identity je důležitá pro přemýšlení. Tolik snad k té soli. Sůl si musí uchovat svou základní kvalitu, slanost. Pak je tu metafora světla. Dietrich Bonhoeffer, velký protestantský teolog, ve své knize Následování originálním způsobem probírá tyto Ježíšovy metafory a říká, že Ježíš neříká „buďte solí, buďte světlem“, ale „jste sůl, jste světlo“. Není to kvalita, kterou bychom měli teprve vytvořit, ale my to již jsme, a to ne ze své zásluhy, ne svým přičiněním, ale to je Kristus v nás.

Jestliže jsme byli pokřtěni a biřmováni, jestliže jsme Kristu řekli své věřící ano, Kristus vstupuje do našeho života a pokud mu nepřekážíme, v nás je tou solí, tím světlem. My to můžeme zmařit, sůl může zvětrat, my můžeme to světlo tlumit nebo zhasínat. Není to něco, co máme být, my tím již jsme. Aby se to, čím jsme, projevilo, musíme s darem Božím spolupracovat, musíme mu zjednat prostor, aby svítil druhým lidem.

Vždy je zajímavé, když chcete vykládat místo v Písmu, najít jiné místo, které říká zdánlivě pravý opak. Takových míst je v Bibli moc. Díky tomu je práce s Biblí tak zajímavá a vzrušující. Vytrhnout něco z kontextu nedává smysl. Nemůžeme takhle primitivně zacházet se slovem Božím. Boží slovo je obrovská symfonie a je třeba se do ní zaposlouchat. Je tam mnoho různých napětí, ale v tom napětí je dynamika a zajímavost.

V Bibli máme světlo světa. Ať svítí všem lidem, nedávejte to světlo pod nádobu. Co bychom našli opačného? Například to, ať vaše pravice neví, co dělá vaše levice. Jak to tedy je? Máme svítit lidem okolo, neskrývat naše dobré skutky, nebo je máme dělat v tajnosti? Odpovědí je, že naše skutky nemají být skryty před lidmi, ale nemáme se opájet svými dobrými skutky. Pravé dobré skutky vyplývají přirozeně. Ctnost je něco, co se stává naší druhou přirozeností.

Ctnost a neřest, důležité pojmy, které jsou často nepochopené. Jsou naším vnitřním postojem, ne záležitostí jednotlivého skutku. Je to něco, co si člověk konáním činů, buď dobrých nebo špatných, vypěstuje. Je to pak jeho druhá přirozenost. Člověk, který je zvyklý dělat zlé věci, to z něj tryská tak, že je to jeho přirozenost.

Naopak jsou lidé, kteří celý život dělají dobro a dělají to přirozeně. Ctnost je součástí jejich přirozenosti. Ty nejautentičtější dobré skutky konáme spontánně. Jsme překvapeni, když nám někdo děkuje za to, co jsme udělali přirozeně. Sám jsem zažil okamžik, kdy jsem měl nějaký telefon a dole zvonil žebrák. Sešel jsem, abych mu něco dal, a řekl: „Promiňte, nechal jsem vás čekat.“ To bylo pro toho člověka důležitější než materiální pomoc. Nebyla to naučená reakce, ale přirozená, a ten člověk to ocenil.

Nejlepší skutky jsou ty, kdy nám lidé děkují a my se vlastně rozhlížíme a říkáme si, co jiného bychom měli dělat. A vím, že je to boží dar, že v nás pracuje Bůh. To jsou nejkrásnější a nejcennější věci, když víme, že jsme svědky boží práce skrze nás. I při našich selháních a slabostech Bůh s námi pracuje. A to je nejkrásnější zážitek, když vidíte, že skrze vás pracuje Bůh. My to aspoň nekazíme.

Nechat věci růst, boží dary růst. Pokud nebudeme příliš kontrolovat, budou ty dary spontánní. To je místo, kde se můžeme stát solí a světlem, aniž o tom přemýšlíme, protože je to naše druhá přirozenost. Prosím, nechte toto dílo milosti v nás působit. Amen.