Z čistě liturgického pohledu je slavnost seslání Ducha Svatého jakýmsi naplněním Velikonoc. Letnice ale ve skutečnosti nic nedovršují. Naopak, jako kdyby celé velikonoční období otevíraly pro něco nového. Je to čas zrození církve. Je to vlastně náš čas. Čas nás, učedníků. To slyšíme i v prvním čtení ze Skutků apoštolů. Lukáš zaznamenává, že Ježíš po svém odchodu na nebe, vlastně splnil svůj slib. A o letnicích, když Židé slaví svátek Šavuot, svátek týdnů, kterým si připomínají den, kdy Hospodin daroval Mojžíšovi Tóru na hoře Sinaj, posílá nám, společenství učedníků, ohnivý vítr Ducha Svatého.

Podobnost mezi Lukášovým textem a Genesis je i v tom, že oba tyto texty obsahují typickou teofanii Božího zjevení v Bibli – vítr, dunění, oheň. Pro Lukáše je den letnic naplněním a ustanovením nové smlouvy. Smlouvy, která se už nezakládá na zákoně, ale na Duchu. A která není napsána na kamenných deskách, ale v našem srdci. Je to skutečně čas zrození církve, anebo čas, kdy po velikonoční církev konečně dostala svého ducha. A od té doby je zmocněná hlásat dobrou zprávu, Evangelium, všem národům, od Jeruzaléma až na konec světa.

To ostatně vidíme i v tom, že velitelem Ducha byla uvolněna zaseklá mluva učedníků. Stvořilo to společenství, které hovoří všemi jazyky světa. A tady je to krásné. Ano, církev hovoří všemi jazyky světa, ale přitom si všichni rozumí. Právě to je působení Ducha, že i přes naši rozdílnost a různorodost jsme si schopni rozumět. My lidé to Pánu Bohu neustále komplikujeme. Ale proč někdy nesnít Boží sen o církvi spolu s Ním?

Dalším projevem Ducha je také mnohost oněch plamenů ohně, které spočinuly na každém z učedníků. Jistě existuje jeden Duch, který sestupuje, a když ho učedníci přijímají, každý dostává svůj vlastní jazyk ohně. Každý plamen je originální, jiný než ostatní. Jednota těla, ale zároveň rozmanitost. Originalita a svoboda. Každý s originálním vztahem k Pánu skrze Ducha Svatého, který je osobní a jedinečný, ale zároveň nás udržuje v jednotě. Věřím, že právě po takové církvi Pán touží, že o takové církvi Pán sní.

Jan Zlatoústý v jedné své homilii o letnicích napsal, že kdyby nebylo Ducha, církev by nemohla existovat. Pokud však církev existuje, je jasné, že tu je i Duch Svatý. Myslím, že když se podíváme na někdy rozhádanou a bohužel i nejednotnou církev, musíme vidět, že za tou jednotou, nebo za tím, že stále nějak jsme spolu, musí být něco Božského.

Dar Ducha působí přechod od Krista k nám, křesťanům. Od Ježíšova poslání k poslání nás, učedníků. Od Ježíšova hlásání a působení k hlásání a působení nás, učedníků, v dějinách. A proto potřebujeme další věc, o které hovořilo Evangelium. Velitel Ducha je také vzpomínka na Ježíše a jeho slovo, který tak i nadále přebývá v učednících, i když po svém nanebevstoupení už není fyzicky přítomen. Ježíš říká, že Duch vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.

Víte, skutečně, kdo slyší Boží slovo, aniž by si ho neustále připomínal a pamatoval a hlavně ho žil, tedy aniž by miloval a odpouštěl, podobá se člověku, který při pohledu do zrcadla hned zapomene, kým vlastně je. Tím skutečným hříchem je naše zapomětlivost. A každý z nás ví, jak je naše paměť někdy slabá. Jak málo Evangelium inspiruje naše každodenní rozhodnutí a jednání. Jak moc zapomínáme. A jak moc potřebujeme pomoc Ducha, o kterou bychom měli neustále prosit.

Duch sestupuje do našeho nedostatku, nedokonalosti a chudoby. A činí z ní místo vyvolení a proměny. Jako Duch, který se na počátku vznášel nad světem, který potřeboval harmonii a řád, jak o tom vypráví kniha Genesis. Jako Duch, který ve vyhnanství spočinul na lidech zbavených života, redukovaných na suché kosti, jak čteme v tak nádherné Ezechielově vizi. Jako Duch, který v den vzkříšení oslovil učedníky plné strachu a smutku. Jako Duch, který učí modlitby ty z nás, kteří o modlitbě nic nevíme. Jako Duch, který, abychom ho mohli přijmout, žádá, abychom uznali svůj nedostatek. Naši nevědomost a zapomětlivost.

Bez pochyby nejde o to, abychom znali nazpaměť Evangelium, všechny ty zákony, příkazy, morálky nebo církevní zákony. Spíš jde o to, nechat se v našich každodennostech, v našich rozhodnutích a jednání inspirovat Duchem, který nám připomíná, že být křesťanem znamená odpovídat láskou Bohu, lidem i okolnostem. Že to znamená hledání způsobu prožívání onoho evangelijního příkazu lásky, kterým Ježíš shrnul celý zákon i proroky. Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás. A snažit se i přes naši vlastní nedokonalost žít tento příkaz znamená milovat Boha, ale také stát se jeho příbytkem, protože on, Duch, je tou láskou, která v nás přebývá.

Právě tohle je pro Jana víra a působení Ducha Svatého, který tak zpřítomňuje Toho, který už není přítomen. Taková je tvůrčí moc a síla Ducha a víry. Té víry, která se pro Jana stává láskou a projevuje se jako láska. Letniční událost nám tak vlastně říká, jak jsme to četli u Pavla, že ten, kdo se nechá vést Duchem, se stává Božím dítětem. Ten, kdo naslouchá tomuto vnitřnímu učiteli, který nám připomíná, co znamená žít Evangelium. Je to síla, která oživuje a podbarvuje každou existenci a každou cestu a připomíná harmonickým způsobem. Jak ostatně připomíná Cyril Jeruzalémský v jedné ze svých homilií, Duch je síla života.

A tak prosím, čerpejme z té síly skutečně všichni a žijme z té síly. Pak si uvědomíme, že letnice skutečně nic neuzavírají, ale naopak otevírají a ukazují stále nové cesty. A hlas mi prozrazuje, že už bych měl skončit.