V jednom příběhu z Janova evangelia, který věřím, že všichni znáte, se vypráví o setkání Ježíše se samarskou ženou u Jákobovy studny. Je to vlastně geniálně napsaný rozhovor, který vypráví o nejhlubších touhách člověka. Každý člověk po něčem žízní a přichází od jedné studánky ke druhé, aby tu svou žízeň uhasil. Neustálé putování, nevyčerpatelná touha a směřování od jedné věci k druhé. Takový je náš život. A v dnešní době se dokonce zdá, že tohle hledání se stává jakýmsi závodem. Vyrábět a spotřebovávat, vlastnit, mít věci a mít mnoho zážitků. Hledat stále nové dojmy, potěšení a užitek. Všechno teď a najednou.

Mnozí ale mají z toho pocit únavy, pocit, že běží bezcílně, že se plní věcmi, které se ukazují v zápetí jako prázdné. Ježíš se snažil samarské ženě pomoci probudit žízeň skrytou hluboko v jejím srdci. Žena si nakonec uvědomuje, že u Ježíše našla to, co možná nevědomky hledala celý život – svou nejhlubší touhu být skutečně milována a sama milovat. Víte, tahle touha po lásce – a schválně říkám ne touha po Bohu, protože když byste vyšli na ulici a zeptali se lidí, po čem skutečně touží, tak asi málokdo by vám řekl, že touží po Bohu. Ale možná se lidé shodnou, že touží po lásce, po tom, že je něco, co nás naplňuje.

Ostatně je to v nás dáno i biologicky, protože bez tohodle základního vztahu by přece nepřežilo žádné dítě. Je to touha vepsaná do našeho těla i duše, ale je to právě také začátek poznání Hospodina a stejně taky každého člověka. Jan ve svém prvním listu píše: „Milujme se navzájem, protože láska je z Boha a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha.“ Možná právě to je to poznání, o kterém hovoří i dnešní úryvek, který jsme četli. Boha poznává ten, kdo miluje. Ostatně jeden středověký mystický text, „Oblak nevědění“, říká, že oblak, v kterém je Bůh skryt, pronikne jen paprsek lásky. Tohle poznání, které je potom spíše touhou, také otevírá bránu věčného života. Vždyť, jak jsme dnes slyšeli, věčný život je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.

Co to ale vlastně znamená tohle poznávání a tedy i láska k Bohu? Jak můžeme milovat někoho, koho nevidíme? Někoho, který je, jak říká prorok Izajáš, třikrát svatý, tedy jiný, naprosto oddělený. V naší duchovní křesťanské tradici se setkáváme přinejmenším se dvěma různými odpověďmi na tuhle otázku. Jak můžeme milovat Boha, kterého nevidíme? A jsou to odpovědi, které se vzájemně doplňují.

U Augustina a u té dlouhé duchovní tradice, která jde po něm, můžeme vidět lásku k Bohu ze strany nás lidí jako touhu. Jako pocit a dynamiku, která nás nutí hledat a objevovat tuhle lásku v našem světě a milovat jí. Je to jazyk, který se objevuje už v žalmech, například: „Miluji tě, Hospodine, má sílo, má skálo, má obrano, můj vysvoboditeli.“ Nebo „má duše žízní po Bohu, po Bohu živém.“ Ano, Bůh je předmětem lásky ze strany nás lidí, protože svou láskou k nám vzbuzuje naši odpověď. Ale pozor, není to nějaká totalitní láska, která vylučuje jiné lásky, jiné vztahy. Je to láska vášnivá, která dává vlastně těm ostatním vztahům úplně novou dynamiku, která přeorientovává ostatní lásky.

Jedním z klíčových prvků této cesty je pochopit, že i Boží slovo – Bible je jeho zjevením sebe sama. Je to v podstatě milostný dopis napsaný pro nás milujícím Bohem, Bohem, který nás stvořil, abychom ho poznávali. A jaký je lepší způsob se dozvědět něco o něm než právě skrze jeho slovo, které v nás vzbuzuje tu touhu a ten vztah?

V křesťanské spiritualitě, jak už jsem říkal, existuje i jiný výklad lásky k Bohu. Je to ten, který v lásce k němu přináší lásku poslušnou, ve smyslu lásky, která se rodí právě z naslouchání. Je to láska, která není touhou hledáním, ale spíše přilnutím. Přilnutím, s níž se my lidé snažíme plně žít podle jeho vůle. Snažíme se žít tak, jak chce Bůh, a tím dáváme najevo, že ho milujeme. I v této souvislosti jsou Ježíšova slova: „Milujete-li mě, budete zachovávat má přikázání.“ A v této druhé perspektivě tedy padá důraz na lásku, kterou prožíváme mezi sebou – k bližnímu.

„Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ A splnění tohoto příkazu, který je syntézou celého zákona a proroků, vlastně znamená milovat i Boha. Milovat Boha znamená milovat druhého člověka tak, jak ho miluje Bůh. Protože, jak jednou pro vždy řekl Jan: „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ Skutečné poznání Boha tak předpokládá nejen závazek poslouchat to, co čteme v Písmu. A skutečně, dokud víra neovlivňuje náš každodenní život, naše každodenní vztahy a neurčuje naše rozhodnutí, zůstane jen nějakou okrajovou záležitostí.

Možná právě tohle jsou ty skutečné klíče k poznání Boha, o kterých jsme dnes slyšeli a které nám otvírají bránu do života věčného.