Tuto událost chápe tradice jako okamžik zrození církve. V letniční bouři zakusili posluchači apoštolského kázání první projev oné Ježíšem slíbené moci zvýsosti, moci Ducha svatého. Tím prvním projevem Ducha byl dar porozumění, překračující jazykové, tedy kulturně etnické hranice. Toto bylo dáno církvi jako poslání na celou její cestu dějinami, vytvářet jednotu v různosti, mluvit tak, abychom rozuměli všichni, přes všechny hranice.

Jednota může být různá. Existuje totalitní, uniformní jednota, splozená konformitou, mechanickou příslušností a poslušností vůči vnějšímu tlaku autority, potlačující originalitu a jedinečnost, pestrost života. Takový model jednoty se objevuje jako pokušení po celé dějiny společnosti i církve. Odkud se vzala touha po takové jednotě? Na tuto otázku odpovídá Bible v knize Genesis symbolickými vyprávěními o stavbě babylonské věže. Je to druhé ze tří vyprávění o původu zla, o původu hříchu.

Bible mluví o archetypech hříchu formou tří důležitých mýtů, které předkládá k rozjímání. Nejprve o Adamovi a Evě v ráji, pak o babylonské věži a poté o první vraždě, příběh o bratřích Kainovi a Abelovi. První z těch vyprávění líčí následek touhy být jako Bůh, zmocnit se Boží pozice, moudrosti a moci. Tato touha vedla k vyhnání z ráje, z původní blízkosti člověka a Boha. Druhý z těchto mýtů líčí druhý pokus zmocnit se Boží velikosti, sjednotit lidskou rodinu bez Boha a proti Bohu, postavit věž, která by umožnila dostat se do nebe, tedy do sféry vyhrazené Bohu vlastním úsilím. Dějiny jsou plné trosek takových babylonských věží. My starší si ještě pamatujeme jednu z nich – komunistický pokus vybudovat nebe na zemi. Některé velké pýchy a pošetilosti vždy vedou k opaku toho, co slibují, vytvářejí peklo na zemi.

V biblickém kontextu je, že Hospodin shlédl s ironií na tu lidskou hromádku a dopustil, že lidé při úsilí o tuto jednotu byli zraněni v důležité struktuře své existence, v oblasti jazyka, komunikace – rozdělení, zmatek, neporozumění. Tato forma druhého podoby původního hříchu se projevuje stále, dnes zejména v podobách jedovatých ideologií skupinového sobectví. V nacionalismu, izolacionismu, v náboženském fundamentalismu. Kdo klade na místo Boží to své – svůj národ, „America first“, „Čechy Čechům“ – nebo svou kulturu, svou stranu, svou církev, svého vůdce, ten se dopouští hříchu idolatrie, modloslužby.

Nic pozemského, ani pozemská podoba církve, není dokonalé, perfektní, nezměnitelné, božské. Vůči jedinému absolutnímu, vůči Bohu, jsou všechny hodnoty relativní. Ježíš zrelativizoval mnoho věcí, které učitelé zákona, farizeové, měli za absolutní. Pro něj byla jediná hodnota absolutní, totiž láska. Je to proto, že, jak čteme v Evangeliu, Bůh je láska. A nic jiného není s ní srovnatelné.

Církev byla zrozena jako protiklad babylonské věže, oněch zmateně se překřikujících vzájemných předsudků a neporozumění. Církev má vytvořit jednotu, ale naprosto odlišnou od totalitní a uniformní jednoty, o níž usilovala stavba na babylonské pláni. Církev má nabízet jednotu v různosti, rozvíjet pestrost a originalitu Boží tvůrčí činnosti a zároveň vzájemný respekt a snahu o doplnění, o kompatibilitu.

Církev nemá a nesmí být uniformní organizací, nýbrž živým organizmem, tělem s nenahraditelnou růzností jednotlivých údů, jejichž různá poslání potřebují se navzájem právě v té své odlišnosti. Oko nemůže zastoupit ani nahradit ucho a ruka nohu, píše sv. Pavel. Proto klade křesťanství takový důraz na lásku, která je podle Teilharda de Chardin, jednoho z velkých proroků budoucnosti křesťanství, tou jedinou silou, která sjednocuje, a ničím by nedokázala ničit. Láska zahrnuje respekt k různosti.

Když se určitá podoba církve začíná měnit v lidní organizaci nesnášenlivou vůči různosti, zrazuje své poslání, svůj vlastní zdroj, kterým je Duch svatý. Pak to může vést k hříchu, před kterým Ježíš nejvíce a nejdůrazněji varoval, k hříchu proti Duchu svatému. Tím hříchem je zatvrzelost, uzavřenost, nemoc církve, která působí její rigidní, uzavřenou podobu – nazval papež František svaté paměti klerikalismem. Klerikalismus chápe autoritu světsky, to znamená jako moc, nikoli jako službu. Klerikalismus víru nechápe jako otevřenost vůči tajemství a vůči vanutí Ducha, nýbrž jako ideologii, systém výroků. Morálku chápe jako systém zákazu a příkazu, nikoli jako cestu ke spojení svobody a odpovědnosti.

"Církev je armáda a musí se v ní poslouchat," napsal mi jeden vyznavač klerikalismu. To je hluboký omyl, odpověděl jsem mu. Církev nemá být armádou, nýbrž rodinou, a poslušnost v církvi předpokládá vzájemné naslouchání a pak společné naslouchání Duchu, který v ní působí a vede nás k rozlišování a k vzájemnému porozumění. Pravým uctíváním Ducha, který sestoupil na učedníky den letnic, není rozjuchané emocionální třeštění, nýbrž umění stišit se, nechat v sobě zmlknout ozvěny babylonské roztříštěnosti, vzájemného překřikování, uzavřenosti do vlastní bubliny.

Když se učíme tiché kontemplaci Boží přítomnosti, otevíráme se pro dar Ducha a pro jeho ovoce, pro působení Božího Ducha v nás. Amen.