Jednota, přátelé. Myslím, že už, co svět stojí, neustále na různých úrovních posloucháme nějakousi výzvu ke svornosti a k jednotě. Nicméně jako kdyby celá naše lidská zkušenost, celé dějiny odporovaly těmto výzvám. Vlastně není vůbec snadné jednoty dosáhnout a často vlastně ani nevíme, jak jí dosahovat. Naše každodenní zkušenost, ať už osobní či historická, je vlastně opačná. Neustálé spory, napětí, konflikty, války. Všichni to vidí. A ta jednota, o které pořád mluvíme, vlastně vidět není. Zdá se, že leží v horizontu utopie. A křesťanská jednota tomuto paradoxu vlastně vůbec neuniká. Zdá se, že na Evangéliu, které vypráví o víře v jednoho Pána a o tom, že ti, kdo v něj věří, jsou jedno s ním i mezi sebou, jako kdyby ani křesťanům vůbec nezáleželo. Přinejmenším tato slova nebereme příliš vážně. A vše se podřizuje logice světa, jakési nepřemožitelné síle rozkolu, rozdělení, vzájemného odcizení jednoho od druhého. Zdá se, že i mezi námi křesťany je ona tolik hlásaná a proklamovaná jednota jenom zbožným přáním.

Ale právě o tu se Ježíš modlí. Právě o tuto jednotu Ježíš prosí, tak jak jsme to dnes slyšeli. Právě to mu leží na srdci – nechť jsou jedno jako my, prosí za nás a za celý svět. A v tom textu je jedna krásná věc. On neprosí jen za ty učedníky, kteří byli s ním. On prosí i za všechny ty, kteří přijdou po nich. Tedy i za nás, tak jak jsme tady a teď. Tato jednota možná není to první, co bychom si od Boha přáli. Přesto když se nad tím zamyslíme, je to možná přesně to, co potřebujeme. Mít tak silnou a všeobjímající zkušenost Boha, abychom se s ním a v něm stali jedním. Abychom se milovali navzájem.

Asi každý z vás, jak tady jste, zná vyprávění o babylónské věži. Tenhle starozákonní příběh zdánlivě vyzdvihuje myšlenku jednoty, která od nepaměti inspirovala snahy lidí sjednotit všechny ve jménu jedné jediné ideje. Výrazem té ideje je ta věž, jejíž vrcholek se měl dotýkat nebe. Víte, kolik podobných snah jsme už v dějinách viděli, ba i v současné době? Avšak výsledek je vždycky ten týž – tragický zmatek a rozdělení a válka jedněch proti druhým. Je toto skutečně ta jednota, o které člověk sní, když se potlačí osobní mínění a jednání jednotlivce, aby zavládla tato zdánlivá jednota? Pevně věřím, že nikdo tu po takové jednotě všech těch Hitlerů, Putinů, Kim Čong-unů a co jich na světě bylo a je, vůbec netouží. Ta jednota, která odpovídá důstojnosti člověka, je ta, která vzniká ze svobodných osobních vztahů, z přátelství a bratrství. Ostatně i církev se v prvních staletích chápala jako bratrstvo. Ne jako nějaká instituce, ale jako společenství a bratrstvo. Když vlastně svou církev stavěl, neurčil Petr v prvním listě církvi termínem „ekklésia“, ale používal slovo „adelfotes“, bratrstvo. Vyznává nás tak v zájemné lásce a přátelství, ne v instituci, ale v bratrství. Tedy v církevním společenství – v prvním listě čtete „všechny milujte, bratrstvo a bojte se Boha“.

Církev je skutečně založena jako společenství bratří a sester, adelfotes, v němž se prožívá filadelfia, bratrská láska. Po celé druhé století se na Východě církve, i na Západě, a ve třetím století dokonce Tertulián a Cyprián západní církve ji označují latinským termínem ekvivalentem „fraternitas“. Nicméně později toto chápání jako kdyby vymizelo. Od třetího století se výraz bratrstvo pomalu vytrácí. A církev se pomalu proměňuje na Východě v hierarchii. Na druhou stranu tahle idea bratrství nikdy nevymizela. Udržovala se především v řeholních komunitách. My jezuité o sobě například hovoříme jako o přátelích v Pánu. A toto téma se dokonce objevilo znovu i v encyklice Evangelii Gaudium papeže Františka. To jsou vlastně náznaky a naléhavé volání po návratu k tomuto chápání církve jako společenství a bratrství. František píše, že způsob vztahu k druhým, který nás skutečně uzdravuje místo toho, aby nás činil nemocnými, je mystické kontemplativní bratrství, které umí hledět na posvátnou velikost bližního, které umí objevit Boha v celým člověku.

Touha po takové jednotě, po takovém bratrství mezi námi, je jistě dílem Ducha Svatého. A možná je zapotřebí skutečně radikální změny mentality, té skutečné metanoie, změny smýšlení, která se promítne do nového způsobu chápání a znovuobjevení tohoto bratrského a sesterského pouta, které nás spojuje s druhými a i s těmi, kteří jsou daleko za těmi úzkými hranicemi církve. Taková jednota potom neznamená žádnou uniformitu. Podívejme se na naše přátelé – kolik různých druhů krojů, které jsou v jednom společenství národů, a přitom sjednoceni v jednom tanci, v jedné hudbě, v jednom zpěvu. Nechápejme naši církev jako uniformitu nebo poslušnost různým stranickým direktivám. Přiznejme si, že v církvi jich máme taky hodně. Ale chápeme ji jako přijetí různosti, v přátelství i přes naše rozdíly. A zaplať Pán Bůh za to, že ty rozdíly jsou. Co kdyby všichni přišli jenom v jedné uniformě a zpívali jednu jedinou písničku. Myslím, že to bychom dlouho vydržet nedokázali.

Ať je tomu tedy skutečně tak. Ať nikdo nevnucuje ostatním svůj způsob života víry. Ale je tu vždy a především láska a přátelství. Protože dokud mezi námi lidmi žije alespoň malinký kousek lásky, Bůh je s námi přítomen. A je tu i kousek jednoty, o kterou Ježíš tak naléhavě prosí.