Je asi celkem lidsky přirozené, že když odchází někdo, kdo nám je blízký, cítíme zármutek. A právě v tom okamžiku, kdy Ježíš oznamuje svůj odchod, jsme stále v té dlouhé Ježíšově řeči, kterou pronesl po poslední večeři. To vyvolává v jeho blízkých učednících zármutek. Ale svým způsobem jim oznamuje něco mnohem důležitějšího. Oznamuje jim dar Ducha Svatého. Říká, že když neodejde, přímluvce k nim nepřijde. Možná se to tehdy učedníkům zdálo jako jakýsi slib, který se jich v daném okamžiku nedotýkal, protože cítili zármutek.

A ono je to docela dobrá metafora pro něco důležitého v našem životě. Vzpomeňte si, když k vám promlouvá někdo, kdo stojí vedle vás a třeba nás poučuje o něčem důležitém. Často máme různé bloky a z různých důvodů ho neposloucháme. Podobné situaci byli přece i učedníci. Ježíš k nim promlouval a evangelia nám dokazují, že si z toho většinou moc neodnesli. A pak je tady druhá situace. Když k nám promlouvá něco z našeho nitra, není to náhodou daleko silnější a intenzivnější? Když nám promlouvá nitro, duch, který je v nás, není to právě ten impuls, který nás vede k duchovní transformaci? Možná mnohem víc než slova, která tady povídám nebo kdokoliv jiný. Naslouchat svému nitru, naslouchat učiteli, který je v nás.

Ježíš říká, že tím, že pošle učedníkům ducha, bude v nich také přítomen. Není náhodou, že se v některých starozákonních textech hovoří o tom, že Bůh promlouvá k lidskému srdci. Duch hovoří v srdci. A je zajímavé, že právě hebrejská slova pro srdce, jako „lev,“ „levav,“ se v novozákonních textech občas překládají slovem, které označuje svědomí. Starozákonní srdce se v Novém zákoně stává svědomím. To těžko uchopitelné starozákonní srdce, které zahrnovalo celou lidskou osobu, se najednou stává něčím, co si dokážeme daleko více představit. Bůh promlouvá k nám. Ale je jedna důležitá věc. Jestliže je Bůh přítomen v našem srdci a promlouvá k nám, tak existuje mnoho způsobů, jak být přítomen.

Když třeba stojí dva stromy vedle sebe, jsou si vzájemně přítomny, ale ne příliš dokonale. Nic o sobě nevědí a navzdory své blízkosti si zůstávají cizí. I takovou přítomnost můžeme prožívat ve vztahu k duchu, který k nám hovoří. Naproti tomu, švýcarský teolog von Balthasar napsal, že přítomnost v pravém slova smyslu začíná teprve v okamžiku, kdy se dvě bytosti duchovně propojí a vědomě se k sobě postaví čelem. To jim umožňuje poznat se navzájem a jejich existence se vzájemně prolnou ve společném vztahu. Vztahu, který přetrvá i v nepřítomnosti druhého, a potom i samota může být naplněna jeho přítomností. Přítomnost ducha je právě taková. Vztah, láska, která nás spojuje s Bohem. Tím se s příchodem ducha Kristova nepřítomnost promění v hlubší, skutečnější formu přítomnosti.

Ostatně i církevní otcové říkali, že Duch Svatý je ta božská osoba, která je člověku nejblíže. Ježíš vystupuje k Otci a Duch Svatý, který byl jeho nerozlučným společníkem, jak o něm hovoří Bazil z Cezareje, zastupuje Krista vůči nám věřícím jako paraklét, tedy jako obhájce a utěšitel, aby se stal naším nerozlučným společníkem. Učí nás všemu, co Ježíš říkal. Připomíná nám všechna Ježíšova slova a učí nás tak vlastně žít, pokud mu nasloucháme.

Mezi Ježíšem a duchem je skutečně jeden rozdíl. Jak jsem říkal na začátku, Ježíš mluvil před učedníky, kteří mu naslouchali, zatímco duch přichází, aby přebýval v nás a mluvil k nám jako vnitřní učitel. Naučí nás všemu a připomíná nám všechno, k čemu nás vede On, Kristus.

Toto má důležité implikace do našeho života církve. My křesťané věříme, že smrtí posledního z apoštolů zjevení skončilo. Že už není co vidět, ani co říct. Všechno už bylo dáno v osobě Ježíše Krista. Ale ne všechno bylo pochopeno. Duch nás vede právě k daleko hlubšímu chápání pravdy víry. Přece rozumíme evangeliu více než lidé před tisíci lety. Víra velkých církevních otců je skutečně i naší vírou dnes, ale mnohem hlubší. Evangelium čtené během Tridentského koncilu je vlastně stejné evangelium, které čteme dnes. Ale dnes mu přece daleko víc rozumíme.

Božího ducha ani v životech lidí nemůžeme zakonzervovat. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází. A ten depozit víry, který církev vášnivě střeží, se tak neustále pohybuje a vyvíjí. Proto definitivní a konečné pravdy nejsou nehybné, ale plné životnosti a rozkvětu. Totéž evangelium čtené tisíckrát v dějinách nám stále dává nové významy a nové impulsy. Totéž platí i pro náš vnitřní život. Když si myslíme, že jsme pochopili dost, že víme a že jsme na konci cesty, tak se mýlíme. Tak to přece nikdy není. Víra v nás přece neustále roste a provází nás před námi. A tak se společně vydávejme naslouchat duchu, aby nás vedl do toho úžasného dobrodružství života s Kristem. Amen.