Víte, v posledních několika týdnech, přátelé, tak nějak trochu porcujeme, kouskujeme a přežvykujeme dlouhou Ježíšovu řeč, kterou pronesl po poslední večeři v Janově Evangéliu. Ona je skutečně dlouhá a zabírá téměř polovinu evangelia. Někdy je dobré si připomenout aspoň takový ten bezprostřední kontext těch jednotlivých úryvků, jako zrovna dneska. Tomu našemu textu totiž předchází otázka jednoho z učedníků, Jidáše, ovšem ne toho Iškariotského, který se zeptal, proč se Ježíš zjevuje jen svým učedníkům a ne celému světu.

Je to asi něco, co muselo vyvolávat v učednících pochyby. Po všech těch dobrodružstvích, které prožívali společně s Ježíšem po celá léta, on ohlašuje, že odejde, a přitom se vlastně zdá, že v životě lidí se vůbec nic nezměnilo. Jistě, ta malá, někdy rozptýlená a nejednotná komunita něco začíná chápat, ale ostatní neviděli vlastně vůbec nic. V čem spočívá příchod Mesiáše a blížící se Boží království, které hlásá? Na tuto otázku Ježíš odpovídá, a právě tady začíná náš úryvek: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něj příbytek.“

Chtěl bych se zastavit u této věty, která je odpovědí na Jidášovu otázku. Ježíš vlastně jako kdyby říkával, že skrze lásku k němu a zachovávání jeho slova přichází království, království, které má počátek v srdci, ve vnitru člověka. A přiznejme si, že začít budovat Boží království tím, že každý z nás kolem sebe vytvoří nějaký metr čtvereční toho království, není špatný začátek. To může proměnit spoustu lidí kolem nás.

Co je však tato láska k němu? Ježíš je i zde velice konkrétní. Říká, že láska pro něj znamená zachovávat, žít jeho slovo, jeho učení, jeho nauku, která je v Janově Evangéliu shrnuta do nového přikázání: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás,“ jak jsme slyšeli minulou neděli. Ježíšovo slovo – zachovávat ho. Ovšem nejde o to, abychom se učili naspaměť části a kousky Písma, nebo abychom se z nich učili morálně jednat, rozlišovat podle Ježíšova příkladu. Ano, i tohle je důležité, ale vnitřní život a Boží přebývání v nás, které vyžaduje působení Ducha, jsou mnohem hlubší.

Jeho slovo totiž činí živým v životě každého z nás, kdo mu nasloucháme. Je to božská přítomnost, která z každého posluchače činí Boží příbytek. Jak? Jsme tím, čemu nasloucháme. To platí v životě každého z nás. Kdo naslouchá různým dezinformacím a podobným věcem, ten pak šíří tyto nesmysly do celého světa. Nechceme ale naslouchat Kristu, Pánu, Písmu, evangéliu. A proto je nezbytné udělat v nás místo pro toto Boží slovo, možná dokonce pro jeho samotný hlas, jeho samotný dech Ducha, dech, který ho oživoval a doprovázel každé jeho slovo.

Hebrejská tradice někdy nazývá Bibli slovem „Mikra“, což označuje výzvu k výjití ven, ke vstříc něčemu. Každý akt čtení Písma lze chápat jako začátek exodu, cesty, na níž člověk vychází ze sebe, aby se setkal s tím druhým, s velkým D. Je to exodus, který se odehrává v naslouchání. Člověk skutečně roste v duchovním životě do té míry, do jaké sestupuje do hlubin naslouchání.

Naslouchat totiž znamená nejen vyznávat přítomnost druhého, ale přijmout ho, udělat v sobě prostor pro jeho přítomnost a to až do té míry, že druhý v nás skutečně přebývá. Vnitřně si uvědomit, co Ježíš řekl, rozjímat nad tím, meditovat. Znamená to zvnitřnit si Ježíše, který je slovem samotným. Ptejme se tedy sami sebe: Jaký je náš vztah k Božímu slovu? Nasloucháme mu? Nebo si stěžujeme na Boží mlčení, aniž bychom jeho slovo otevřeli? Je Boží slovo skutečně tou studnicí k uhašení naší žízně?

Naslouchání Písmu není jediný způsob, jak naslouchat Bohu v našem životě, v kterém, jak říká Pavel, žijeme, pohybujeme se a jsme. Je to ale dobrý způsob, jak si otevřít uši. Bez autentického osobního vztahu s Bohem, s Ježíšem, bez toho skrytého, ale skutečného duchovního života, bez naslouchání hrozí, že všechno bude jen kulisou, církevní politikou, zdáním života než autentickým životem. Bez vnitřního, skrytého působení Ducha v nás hrozí, že se církev stane spíše shromážděním bojovníků než učedníků.

Thomas Merton v jedné své knize poznamenal: „K čemu je odříkat pár formálních modliteb, a pak se obrátit a nasměrovat svou mysl a vůli ke stvořeným věcem a toužit po cílech, které k Bohu zdaleka nedosahují? Jak mohu říct, že jsem ho nalezl a nalezl v něm sebe, když se o něj nezajímám, nehledám ho, nepřeji si jeho přítomnost ve své duši?“ Ježíš tedy v té krátké větě znovu potvrzuje základní a neztížené pravdy, které dělají člověka věřícím: lásku, naslouchání jeho slovu a vnitřní život oživovaný Duchem, který přichází přebývat do člověka jako vnitřní učitel.

Učme se mu tedy naslouchat v tichu a pokoře. Není náhodou, že v biblických vyprávěních je velkou překážkou exodu, osvobození Izraele z Egypta, tvrdost srdce – zatvrzelost, kdy člověk naslouchá jen sám sobě a svému egoismu. Prosme tedy Boha, aby nám dal svého Ducha, který nám otevře uši.