25. 5. 2025, Mons. Tomáš Halík, 1. čtení: Sk 15,1 | 2. čtení: Zj 21,10 | Evangelium: Jan 14,23
⚠️ Pozor! Jedná se o neoficiální neautorizovaný přepis, vytvořený pomocí umělé inteligence. Přepis tedy nemusí odpovídat originálu.
V prvním čtení dnešní bohoslužby ze Skutků apoštolů jsme slyšeli ozvuky události, která byla nesmírně důležitá v nejranějších okamžicích budování křesťanské církve. Byl to ohlas sporu, který nastal mezi Pavlem a ostatními apoštoly, včetně Petra. Pavel odmítl chápat křesťanství jako pouze jednu z židovských sekt. Ostatní byli přesvědčeni, že pohan, který se chce stát křesťanem, se nejdříve musí stát židem, přijmout obřízku a všechna rituální pravidla židovského náboženství, jako je kašrút – dodržování dietetických předpisů – nebo přísné dodržování soboty.
Ačkoliv Pavel chápal tato pravidla jako závazná pro křesťany ze židovství, pro ty, kteří přicházeli z pohanství, vnímal křesťanství jako novou cestu. Kdo se stává křesťanem, je nové stvoření, a tato novost relativizuje všechny dosavadní kategorie, rozdělení na lidi různých náboženství, ras, sociálních tříd, dokonce i genderovou hranici. Už není důležité, jestli je člověk muž nebo žena, žid nebo pohan, svobodný člověk nebo otrok. V Kristu jsme nové stvoření. Toto je evangelium Pavlovo. A Pavel obhájil toto stanovisko ve sporu s apoštoly a to byl výsledek takzvaného prvního koncilu, nebo prvního shromáždění křesťanů.
Dohodli se, že apoštolové, včetně Petra, se budou věnovat misi mezi Židy, zatímco Pavel s Barnabášem budou kázat křesťanům z pohanství a pohanům. To žido-křesťanství, které dodržovalo židovská pravidla a bylo chápáno jako jeden směr uvnitř židovství, postupně a poměrně brzy zaniklo, zatímco to, co dnes nazýváme křesťanstvím, je plodem Pavlovy odvahy vykročit za tyto hranice. Je otázkou, zda v dějinách křesťanství se nevrací potřeba takové odvahy překročit dosavadní hranice, překročit to, na co jsme si zvykli, překročit určité historické, kulturně a společensky podmíněné formy křesťanství a hledat další.
K tomuto názoru nás inspiruje i podstatná část dnešního evangelia, kdy Ježíš mluví o Duchu. „Odcházím,“ říká Ježíš při poslední večeři, „ale pošlu vám jiného pomocníka, jiného přímluvce, Božího ducha, který vás uvede do celé pravdy a připomene vám, co jsem vám řekl.“ Je důležité, že církev není jen organizace, ale živý organismus, oživovaný tímto duchem. Ano, je tendence uzavřít se do systému naukového, do systému zvyků a rituálů, což je mrtvé křesťanství. Ježíš dává učedníkům svého ducha, aby je vedl dál jako princip proměny, obnovy a prohloubení, aby oživoval tělo církve jako organizmus.
Úloha ducha je, že nás uvede do celé pravdy. Je to proces prohlubování na cestě víry. Víra není jen souhrn dogmatických či morálních poučení, ale je cestou zrání, cestou k dospělosti a svobodě. Na této cestě mnohé věci odumírají, aby nové mohly růst. Duch nás vede nejen ve smyslu jednorozměrného pokroku, ale ve smyslu prohloubení, uvádí nás do celé pravdy.
Kristus říká: „Já jsem pravda.“ A pravda, kterou je Kristus, je nevyčerpatelná. Je to hlubina, v níž můžeme nacházet stále nové věci. Církev nám předkládá to, co je nutné a nezbytné k naší spáse, ale to neznamená stop pro cestu dalšího hledání a prohlubování. Naše víra musí růst. Křesťanství dáváme dětem jako semínko, které je vloženo do příběhu jejich života. Není to magický úkon, je to něco se svou silou, vložené do lidské křehkosti, slabosti a do života těchto dětí na počátku jejich příběhu. Toto semínko má růst, zapustit kořeny a přinést plody. K tomu potřebuje úrodnou půdu a ty, kteří ho budou opatrovat. Jednou převezmou odpovědnost za víru sami, ale do té doby mají kolem sebe rodiče, kmotry a prostředí farnosti, které má být úrodným prostředím pro růst.
Křesťanství je cesta, cesta znamená vývoj a růst. Platí to i pro jednotlivce. Nestačí nám jen dětská víra, která je důležitá, ale je jen předstupněm dospělé a zralé víry. Možná jedním z důvodů, proč křesťanství v mnohých zemích ztratilo životodárnou sílu, bylo to, že místní církev nebyla schopná nabídnout dospělou podobu těm, kdo se odpoutávali od dětské podoby. Přechod je někdy spojen s krizí, stejně jako růst člověka a vztahů.
Dětská důvěra v rodiče jednou narazí na realitu, kdy poznáme, že naši rodiče nejsou všemocní a dokonalí, jak jsme je možná vnímali jako děti. Musíme se naučit je přijmout takové, jací jsou. To často znamená krizi ve vztahu, aby se odpoutal od dětského vztahu a našel dospělý vztah. Toto se děje ve vztahu k Bohu a také k církvi. Dětský vztah musí projít krizí, aby se zrodil k něčemu dospělému a zralému, co je schopné přijmout realitu i s těžkostmi a nepochopitelnými aspekty. K tomu člověk musí růst. Duch je dán jako inspirátor, pomocník, přímluvce či advokát. Má nás uvádět do plnosti pravdy na cestě života i církve. I církev je vtahována do plnosti pravdy. Prvotní církev nerozuměla všemu. Nemohla mít odpovědi na otázky, které ještě nevzešly. Nové otázky současnosti, v době velkých civilizačních změn, vyžadují adekvátní odpovědi.
Nemůžeme pouze mechanicky vybrat tezi z pokladu církve. Musíme tvořivě hledat a potřebujeme ducha, který nás inspiruje, prohlubuje a připomíná Kristovo učení. Řecké slovo v Novém zákoně pro připomínku – anamnézis – není jen pomocí naší slabé paměti, ale přítomnění – stejně jako při eucharistické slavnosti, proměňování. Konsekrační slova jsou anamnézis, to, co učinil a řekl Kristus, si nejen oživujeme, ale stává se to přítomným a skutečným. Anamnézis znamená vnášet do hloubky, do jádra věci. Dán je nám duch, aby pomohl k naší anamnézis, k pochopení věcí ve větší hloubce.
To, co dneska odumírá, je povrchní křesťanství. Není špatné, že odumírá, ale církev a lidstvo potřebují hlubší verzi, hlubší cestu. O to jde ve vizi papeže Františka – církev potřebuje synodální obnovu, musí se stát společnou cestou. Ta cesta zahrnuje vývoj, rozvoj a proměny. Je dobré to připomenout při okamžiku, kdy vkládáme boží dar do životů malých dětí. I my sami jsme kdysi stáli jako malé děti. Když Jadršade napsal, že církev je malé dítě, které nechápe velikost Kristovu, ještě musíme růst k pochopení, kdo je pro nás Kristus.
Někdy máme malý a úzký obraz Boha, musíme jít do hloubky. To je úloha ducha. Nebojte se, duch nám dává odvahu překračovat úzké hranice, hledat a otevírat se. Hříchem, před kterým Ježíš varuje, je uzavřenost vůči duchu. Pokud si myslíme, že jsme majiteli veškeré pravdy, že jsme dosáhli dokonalosti teologie, dokonalosti církve nebo dokonalosti společnosti, je to veliký omyl. Uzavíráme tím cestu duchu, který nás stále vede přes všechny hranice a do hloubky. Víra je především otevřenost novým podobám a vanutí ducha.
Velká energie božího života, vložená ve svátost křtu do příběhu jednotlivých lidí, se stále rozvíjí. Rodiče dětí prošli kurzem základů víry, prošli cestou porozumění. Mnozí přijali křest až v dospělosti, ale přijetí křtu je stále počátkem. Křest má růst a křestní voda musí prosáknout všemi oblastmi života, aby zúrodnila způsob myšlení, cítění a jednání. Nesmí zůstat na povrchu nebo vyschnout. V nedělích, blížících se ke svátku seslání ducha, prosíme za pochopení ducha, jehož dar je porozumění a otevření. Prosíme za tyto děti, aby byly stále otevřené vanutí ducha, růstu a zrání. Amen.