Ono připomínání, anamnézis, podobně jako anamnézis Ježíšovy poslední večeře v konsekračních slovech při slavení Eucharistie, není jen jakousi pomůckou naší slabé paměti, nýbrž zpřítomněním. Minulé se stává současným, živým, skutečným a my skrze toto opakované zpřítomnění rosteme v jeho chápání. Anamnézis je prohlubováním našeho porozumění.

Duch je vnitřní učitel víry, zabraňuje degeneraci víry na uzavřený ideologický systém definic, ukazuje víru jako cestu, vede věřícího a celou církev cestou do hloubky. Proto se skutečné živé křesťanství nikdy nesmí stát zkaměněným systémem pouček. Musí žít v živých srdcích. Srdce je v Bibli orgánem porozumění, nikoli jen emocí. Živé křesťanství nelze spoutat do systému dogmatických tvrzení ani do uzavřeného morálního systému zákazů a příkazů. Nesmíme se vracet do starého chápání vztahu mezi Bohem a lidmi. Nesmíme nechat svá srdce zkaměnět.

Praví Boží ctitelé, říká Ježíš, nectí Boha v tom či onom chrámu, čili náboženském systému, nýbrž v duchu a pravdě. Pravda bez ducha, tedy života a rozvoje, vývoje, není skutečná, živá pravda. Do plnosti pravdy jsme neustále vedeni duchem, prvním a nejdůležitějším darem vzkříšeného Krista. Plodem uzavřenosti vůči svobodě ducha je strach. Proto Ježíš stále zdůrazňuje: nebojte se, ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Opakem panického strachu, paranoia, je pokoj.

Nikoliv pokoj líných, lhostejných, nehybných, nikoliv pokoj tohoto světa, Pax Americana nebo Pax Sovietica, ale pokoj Kristův, který spočívá ve víře, ve víře jakožto důvěře a otevřenosti vůči Boží dynamice. Považuji za velmi významné, že náš nový papež zahájil svou misi Ježíšovým pozdravem pokoje. Pokoj má mnoho rozměrů. Ještě s tím souvisí i pokoj mezi národy, ukončení krvavých válek, ale také pokoj uvnitř církve a pokoj uvnitř lidských srdcí. Prosme o něj a buďme činitelé pokoje. Amen.