Možná každý z nás někdy zažil ty chvíle, kdy je v naší přítomnosti někdo, kdo kolem sebe vytváří jakousi hutnou, těžkou a dusnou atmosféru, že není vůbec snadné svobodně hovořit a jednat. Navíc, pokud je ten člověk někdo, kdo proti nám chová zášť, je to bezpochyby o to těžší. I ten náš text, který jsme četli, text evangelia, začíná slovy „Když Jidáš odešel, Ježíš řekl.“ Možná i Ježíš v jeho přítomnosti zažíval něco podobného a nyní může svobodně mluvit.

Možná můžeme najít i jeden hlubší význam. Víte, jestliže ten text, který jsme četli, je jakýmsi hymnem na lásku a obsahuje hluboké učení o umění milovat, pak bychom si měli především uvědomit, že se jedná o naši lidskou lásku. O lásku, kterou prožíváme s těmi všemi omezeními a bloky, které jsou někdy v nás. Ježíš byl Bůh, ale byl také člověk, tak jako my. I my jsme lidé, nejsme andělé a naše vzájemná láska není andělská, je lidská a jako taková někdy vyžaduje skutečné úsilí, námahu. Jako kdyby nám ten text už na začátku naznačoval, že naše vzájemná láska není samozřejmá, že někdy musíme vynaložit velké úsilí. Poznat své srdce a svádět i těžký vnitřní boj, než začneme toho druhého svobodně milovat.

Jakmile tedy Jidáš odešel a atmosféra se uvolnila, Ježíš předává učedníkům svou poslední vůli, nové přikázání. Přikázání, které je shrnuto v jedné větě, ale obsahuje vlastně celý Boží zákon: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Říká učedníkům to podstatné. Milujte se navzájem. Tečka. Tady bych mohl skončit, protože tohle je to důležité. To je to, co si každý z nás musí odnést. To jediné, o co Ježíš žádá své učedníky, je, aby dělali, co jim přikazuje. A to, co jim přikazuje, je, aby byli ve vzájemné lásce, ve vzájemném přátelství mezi sebou. My si často vymýšlíme spoustu různých věcí, které máme dělat pro Pána Boha. A On možná chce jenom tohle. Abychom mezi sebou byli přáteli.

A také je důležité si uvědomit, že naše přátelství k druhému, je-li i přátelstvím k Bohu, se buduje jako každý lidský vztah. My přátelství k Bohu budujeme vzájemným sdílením života, času, zkušenosti, touhy, slov i uší, ve vzájemném naslouchání. A kolik času se promarnilo v různých teologických rozpravách, které rozlišují mezi vertikální láskou k Bohu a horizontální láskou k člověku. Možná to byly jen úvahy lidí, kteří mají problémy naslouchat, ať už ušima nebo srdcem. Protože láska, pokud je skutečně taková, jak ji žil Ježíš, nemůže nebýt láskou k Bohu a láskou k člověku. Tedy láskou k Bohu, která se v nás, ať už o tom víme nebo ne, stává láskou k druhým.

Milujeme-li se navzájem, pak jsme přece spolu. Tvoříme společenství, jednu rodinu, přátelství. A když jsme spolu, pak je On přece uprostřed nás. A tak, dokud mezi námi lidmi žije aspoň kousíček lásky, je Bůh stále přítomen s námi. Často se také trápíme, když přemýšlíme nad tím, zda ta má láska k Bohu je malá nebo velká, dokonalá nebo chybující. A dnes jsme slyšeli to jediné skutečné kritérium, podle kterého ji můžeme měřit: vzájemnou láskou a přátelstvím mezi námi. Ježíš jako kdyby identifikoval vztahy, které máme k lidem, se vztahem, který máme k němu samotnému. Jako kdyby tvrdil, že všechno, co prožijeme v našem lidském prostředí, se současně děje ve vztahu k němu.

Ostatně i Francis Jalic, jezuita, v jedné své knize napsal, že když chceme vědět, jak jsme na tom ve vztahu k Ježíši Kristu, stačí nám to odečítat na našich vztazích k lidem. Vždyť jenom tak naše víra bude skutečně stát na zemi. Teprve potom se můžeme snažit oba vztahy, které ve skutečnosti jsou jedním, nechat spolu růst. Často možná žijeme v iluzi, že má láska k Bohu je velká, prožívám různé útěchy a přitom jsem rozhádán s tím nebo oním, tím nebo onou pohrdám. Ale to je jenom iluze. Naše láska je jenom jedna, stejně tak jako naše srdce.

Ježíš v tom krátkém textu také udává formu, míru a styl téhle lásky. Říká: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Jde o to milovat druhého tak, jak ho miloval Ježíš. Přijímat ho takového, jaký je, odpouštět mu, pečovat o něj, učinit ho bratrem nebo sestrou a dokonce se i pro něj obětovat. Protože tohle byla Ježíšova cesta. Ale je to stále jenom lidská láska. Někdy únavná, někdy trpěná. Jak o tom ostatně vyprávějí Pavel a Barnabáš, o nichž jsme slyšeli v prvním čtení. I oni se nakonec rozhádali. A přesto oba zůstali velkými apoštoly. Láska, která někdy prochází i vzájemnou konfrontací, vždyť přece uprostřed hádek a sporů Petr a Pavel založili církev.

Milovat se navzájem znamená říkat: „Chci tvé dobro a pracuji na tom, abych ho dosáhl.“ Nejsme nějaký klub, který sdílí stejné myšlenky, stejné emoce. A někdy mezi námi jsou i nesnášenlivosti a antipatie. No a co? Jsme ale také lidé, kteří následují lásku, protože Bůh je láska, jak píše Jan. Nezakládáme své vztahy na sympatiích, ale na bratrství. A tak bychom také měli být vždycky připraveni hledat cestu ke smíření a odpuštění tím, že si řekneme: „Miluji tě víc než své důvody, proč tě nemít rád.“ Sen utopie. Kristus zemřel, aby tenhle sen uskutečnil, svůj sen, kterým je vlastně církev. A jeho vzkříšení nás vede právě tímto směrem.

Hledání tohoto Božího snu pokračuje v každém z nás. Děje se u nás všech, kdo se snažíme ve svém každodenním životě následovat Ježíšovu lásku. Vždyť všechno ostatní je jenom scéna, kulisa, která pomine s tímto světem. A soud, který nás všechny čeká, se odehraje pouze a jen na základě naší lásky. A tak se učme být muži a ženami, kteří se každý den snaží milovat jako Ježíš, jeho stylem, a cítí to jako ten největší a nejvýznamnější úkol a závazek z našeho bytí zde. Pak budeme jeho učedníky.