Velice krátký úryvek Evangelia měl shrnout vlastně celý zákon, proroky i celé Evangelium. Jedná se o text, který je jakýmsi hymnem na lásku a obsahuje i učení o tom, jak milovat. Ten text však začíná tak nějak podivně. Přitom podivnost toho začátku, kdy „odešel Jidáš“, nám může naznačit jednu důležitou skutečnost. Něco, co nás často mate. To, o čem Ježíš hovoří, ta láska, o které hovoří, je lidská láska. Představte si to sami, určitě jste to také zažili. Když je přítomen někdo, kdo kolem sebe vytváří jakési podivné napětí, podivný tlak; když jsme v přítomnosti někoho, kdo dokonce chová v sobě jakousi zášť, pak není vůbec snadné svobodně hovořit, svobodně jednat. A sám Ježíš, který znal Jidášovo srdce, se možná v jeho přítomnosti cítil zdrženlivý. Proto je na začátku našeho úryvku zmíněno: „když Jidáš odešel, Ježíš řekl.“ Není divu, že Ježíš mohl svobodně mluvit. Byl jistě Bůh, ale také člověk jako my. My jsme lidé, nejsme andělé, a naše láska není andělská, je lidská – se všemi různými omezeními a bloky, které v sobě máme. Začátek našeho textu nám jako by naznačoval, že něco podobného prožíval i Ježíš. A také to, že vzájemná láska vůbec není samozřejmá, že člověk musí skutečně poznat své srdce a často svádět těžký vnitřní boj, než začne svobodně milovat.

Jakmile Jidáš odešel a atmosféra se uvolnila, Ježíš předává učedníkům svou poslední vůli, svůj odkaz – nové přikázání, které v sobě obsahuje celý zákon. „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ To podstatné: milujte se navzájem. Víte, co všechno si nenamýšlíme, co máme dělat nebo nedělat? Ježíš to říká naprosto jasně, co se po nás chce. Jediné, co Ježíš žádá od svých učedníků, je, aby dělali to, co jim přikazuje. A to, co jim přikazuje, je, aby se milovali, aby byli vzájemně přáteli. Tady bych mohl úplně skončit, to je to podstatné.

Kolik různých úžasných teologických rozprav bylo v dějinách, které rozlišovaly vertikální lásku k Bohu a horizontální lásku k člověku. Zdá se mi, jako by to byly úvahy lidí s nahluchlýma ušima a možná i srdcem. Protože láska, pokud je skutečně taková, jak ji žil Ježíš, nemůže nebýt zároveň láskou k Bohu i láskou k člověku. Láska k Bohu, která se v nás, ať už o tom víme nebo ne, stává láskou k druhým. Milujeme-li se navzájem, pak jsme spolu. Existuje společenství, rodina mezi námi. A když jsme spolu, pak je Ježíš uprostřed nás. Dokud mezi lidmi žije aspoň kousek lásky, je Bůh přítomen a je s námi.

Lidská láska a lidské přátelství – kolik různých cest si nenamýšlíme, jak k němu dojít. Ale přece každý z nás to zná. Jak se buduje vztah s druhým? S díky života, času, zkušeností, touhy, slov i uší při vzájemném naslouchání. Ano, i tohle je cesta k přátelství s druhým člověkem a přátelství s Bohem. Často se také trápíme, když přemýšlíme nad tím, zda je naše láska k Bohu velká či malá, jak je nedostatečná atd. Ale již jsme slyšeli to jediné podstatné kritérium, podle kterého ji měřit – vzájemnou láskou a přátelstvím mezi námi. Ježíš skutečně identifikuje vztahy, které máme k lidem, se vztahem, který máme k němu. Jako kdyby tvrdil, že vše, co prožijeme v našem lidském prostředí, se současně děje ve vztahu k němu. A jezuita Franz Jalics, velký mistr kontemplace, ve své knize napsal, že chceme-li vidět, jak jsme na tom ve vztahu k Ježíši Kristu, stačí to odečíst na našich vztazích k druhým lidem. Vždyť přece jen tak naše víra skutečně stojí na zemi. A teprve potom se můžeme snažit, aby oba vztahy, které ve skutečnosti jsou jedním, rostly společně.

Ježíš nám udává jakousi formu a styl téhle vzájemné lásky. Říká: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ Jde o to učit se milovat druhého tak, jak ho miloval Ježíš. Přijmout ho takového, jaký je, odpouštět mu, pečovat o něj. Učinit ho bratrem nebo sestrou a dokonce se pro něj i obětovat. I to byla Ježíšova cesta. Nemá větší lásku ten, kdo položí život za své přátele.

Naše vzájemná lidská láska je někdy velice unavená a někdy i trýznivá. V prvním čtení jsme četli o Pavlovi a Barnabášovi, kteří se nakonec rozhádali. I to patří k naší lásce, která prochází vzájemnou konfrontací. Vždyť přece Petr a Pavel uprostřed vzájemných sporů založili církev. Milovat se navzájem znamená skutečně říkat: „Chci tvé dobro a pracuji na tom, abys ho dosáhl.“ Nejsme nějaký klub, který sdílí stejné myšlenky a city, ale lidé, kteří následují společně lásku. Jak píše Jan, Bůh je láska. A nezakládáme své vztahy na sympatii, ale na bratrství, přátelství. A měli bychom také vždy být připraveni hledat cestu k usmíření a odpuštění tím, že řekneme: „Miluji tě víc než své důvody, proč tě nemilovat.“ Sen, utopie? Kristus zemřel, aby nás tomuto snu naučil. Zemřel za svůj sen, kterým je církev. A vzkříšení nás skutečně vede tímto směrem.

Hledání tohoto Božího snu pokračuje v každém z nás. Děje se u všech z nás, kteří se snažíme ve svém každodenním životě následovat Ježíše. Všechno ostatní je vlastně jenom scéna, kulisa, která pomine s tímto světem. Soud, který nás všechny čeká, se odehraje pouze na základě naší vzájemné lásky. Tak prosme a učme se být muži a ženami, kteří se každý den snaží milovat tak, jako Ježíš. Jeho stylem, lidskou láskou, která má vždy různá omezení, ale Ježíš nám říká, že to dokážeme. Je to vlastně ten největší a nejvýznamnější závazek našeho bytí zde. Takoví jsou Ježíšovi učedníci.