Dnes pár poznámek, samozřejmě také tu aktuální. Jak jsem se zmínil, před týdnem jsme byli plni očekávání, začínalo konkláve, a dnes už toho víme hodně. Myslím si, že máme důvod chápat zvolení nového papeže jako Gaudium Magnum, jako důvod k velké radosti. Přiznám se, že jsem čekal s velikou nervozitou, a dokonce, když jsem slyšel to slovo „Robert“, tak se mi na chvíli zastavilo srdce, protože jméno Robert je také jméno ještě jednoho kardinála, který by nás vedl úplně opačným směrem, což by bylo trošku obtížné v takové církvi upřímně sloužit. Hned však přišlo jméno, o kterém jsem věděl strašně málo, a dnes už hodně. Vím to jméno, samozřejmě mě zarazilo to, že nebyl v té prosté bílé sutaně, a řekl jsem si: „Není tu nějaký návrat zpět?“ Není. Pochopil jsem, že tento papež chce pokračovat ve Františkově cestě, ale chce být svůj, nechce být jeho kopií, a to je důležité.

Je to těžké, je těžké být papežem, ale zvláště těžké je být papežem po takovém papeži. Čekal jsem, jestli se bude snažit tohoto papeže nějak napodobovat, a to nedělá, ale zůstává věrný v tom podstatném rozhodnutí jít dál tou reformní cestou, kterou začal druhý vatikánský koncil a kterou prohloubil papež František. Bude touto cestou dál jistě velmi vytrvale a systematicky. Tohle je pracovitý a systematický člověk, to říkají všichni, kteří ho znají. Bude svůj, bude svým stylem a svým tempem, které možná bude klidnější, což na jednu stranu uklidní řadu lidí a přispěje možná k větší jednotě v církvi.

Očekávám určité napětí mezi konzervativními. Ti, kteří opravdu papeže Františka viděli jako nepřítele, mohou vidět naději, že církev se obrátí úplně jiným směrem. To se však nenaplní a možná někteří z nich rezignují, zatímco ostatní se uklidní a budou se snažit nového papeže rozumět. Je tam strašně důležité, že je to člověk tolika kultur – to je takový koktejl genů a národních kultur, že je to skutečně papež pro tuto globální dobu, kdy se prolínají nejrůznější kultury.

Jméno Lev je programové, jak už bylo mnohokrát řečeno, že asi bude klást důraz na sociální učení církve. Předchozí papežové rozvíjeli sociální učení; Jan Pavel II. vydal několik významných sociálních encyklik, a i papež Benedikt a zejména papež František v Ratitudu je opravdu velice významný dokument a tento papež na ně zřejmě naváže. Zdá se, že jedním z velkých témat jeho učení bude mír, což je významné pro tuto dobu, kdy stojíme na prahu velkých hrozeb. Ale nebude to ten pokoj Kristův, nebude to ani Pax Americana, kterou nám předvádí Trump, nebude to ani Pax Sovietica, kterou se snaží křísit Putin, nebude to ani hřbitovní mír v Gáze, který by tam někteří chtěli způsobit. Bude to hledání pokoje Kristova, míru a spravedlnosti. To je něco, co ten papež jasně řekl na počátku: usilujme o spravedlivý mír, čili ne hřbitovní mír za každou cenu, ústupky před agresory, ale mír a spravedlnost se nedají od sebe oddělit.

Z dalších důvodů, protože slyším teď mnohá svědectví, soukromě od lidí, kteří toho papeže dlouhodobě znají, a jsou to dobrá svědectví, mám radost a naději. Jen poznámka k tomuto tématu. Pak jsme slyšeli čtení ze Skutků apoštolů, které líčí počátky církve. Tyto počátky jsou dramatické. Církev na počátku, my pořád mluvíme o té původní jednotě, a je to svým způsobem iluze, z velmi primitivního čtení několika vět ve Skutcích apoštolů o té jeruzalémské obci: všichni měli jedno srdce, jednu duši, všichni sdíleli svůj majetek. Možná, že to charakterizovalo nějaké krátké období té jeruzalémské církve. Ale když se začneme dívat dál do Skutků apoštolských a do listů apoštolských, vidíme, že ta původní prvotní církev byla tak strašně pluralitní, možná ještě mnohem pluralitnější než dnešní křesťanství. Obce Pavlovy, Petrové, Jakubovy, Tomášovské, Janovské měly svou strukturu, svou teologii, své akcenty a přesto nějakým způsobem dovedly žít dohromady.

To, o čem jsme četli, je blízko jedné události, která mohla být velkým schizmatem, protože se dostali do otevřeného sporu ty veliké skupiny Petra a Pavla. Petr a ostatní apoštolové, kteří měli autoritu přímých učedníků Kristových, hájili kontinuitu s tehdejším židovstvím a závaznost zákona. Křesťanství mohlo být jen jednou z judaismusních sek tehdejší doby, mohlo pokračovat v tom náboženství, které bylo především legalistické, náboženství zákona, příkazů a zákazů. A najednou přichází konvertita, podezřelý konvertita, který předtím pronásledoval křesťany, a přináší naprosto novou vizi křesťanství, které není jen jednou verzí judaismu, ale které svou identitu nečerpá z tak posvátných věcí, jako byla obřízka nebo to všechno, co neslo identitu židů rozlišující od ostatního světa – kašrut, přísné držení soboty. A najednou on otevírá cestu těm neobřezaným, otevírá cestu především těm, kteří už dlouhou dobu byli chápaní jako zbožní pohané.

To byly jednak lidé vzdělaní mezi těmi pohany, kteří ztráceli důvěru v pohanské mnohobožství. Judaismus jim byl blízký, protože cítili tam nějakou blízkost s filozofickým monoteismem tehdejších filozofických nauk spíše než náboženských. Ale aby plně přijali toto náboženství, odrazovalo je všechno, co s tehdejším židovstvím bylo spojeno. Právě tyto znaky, jako je obřízka, kašrut a tak dále. Najednou jim bylo nabídnuto judaismus, který spočíval v monoteismu bez těchto souvislostí. Najednou to byla reinterpretace celého judaismu, obrat k tomu, co je skutečně podstatné. A ne plnění zákona a spravedlnost podle zákona, ale víra, která není nějakým typem přesvědčení, souborem dogmat, ale je životní orientací a milostí. Milost znamená, že člověk bude spasen na základě otevřenosti vůči zdarma danému božímu daru. Od člověka se nečeká výkon, nečeká se od něj především přesné plnění příkazů a zákazů. Čeká se od něj otevřenost vůči božím darům, vůči boží milosti.

To je obrovský obrat, který umožnil mladému křesťanství vystoupit z původního kontextu judaismu a vstoupit do rozsáhlé oblasti tehdejší kultury, římsko-řecké, politicky stvárněné Pax Romana, ale kulturně stvárněné helenismem. Judaismus byl třeba určitým způsobem velmi odvážně reinterpretovat a to nabízí Pavel. To ohromně dráždilo samozřejmě ty, kteří v církvi něco znamenali, včetně Petra. Pavel řekl: „Já jsem otevřeně proti tomu Petrovi vystoupil.“ Proti tomu, kterého my zoveme prvním papežem, i když je obraz papežství v dějinách velmi radikálně utvářen a přetvářen, ale z toho nevzniklo schizma. Tito dva muži a ti, kteří byli za nimi, si dokázali dohodnout, dokázali říct: „Ano, tak my, Petr a poštolové, budeme dál pokračovat v té misi, kterou považujeme za zásadní mezi Židy. A ty, Pavle s Barnabášem, jděte k těm pohanům.“ Z toho judeokřesťanství za několik generací mnoho nezbylo. To, co dneska zoveme křesťanstvím, vzešlo především z Pavlovy misie, která záhy zamířila do Evropy a která zamířila do ohromných prostor tehdejší antické kultury.

Tady mohou být velké analogie k dnešní době. Papež Lev je misionář. Co to znamená misie? Církev je misie, je řečeno v tom synodálním dokumentu. Misie není jen jednou z úloh církve, církev je misie, je poslání. Ale tomu poslání je možné rozumět různě. Misie, poslání je spojeno s povinností inkulturace. Křesťanská víra má být integrována, má najít své kořeny v půdě té žité kultury. Má být něčím, co inspiruje, ovlivňuje, přetváří způsob myšlení a způsob života lidí. To skutečně křesťanství po staletích dělalo.

A teď jsme už několik staletí svědky takové exkulturace křesťanství, to, že křesťanství jakoby ztrácí tu podivuhodnou sílu, tu možnost přetvářet, inspirovat, odpovídat na aktuální otázky lidí. Dostává se do prostoru, který sociologové nazývají uzavřeným prostorem, který ztrácí schopnost tvořivé komunikace s ostatními systémy společnosti. Dnes, jestliže církev má být živá a synodální obnova je výzvou k revitalizaci křesťanství, musí dojít k novému způsobu misie. Dnes nejde o expanzi křesťanství ve smyslu geografické expanze. Hlas evangelia je fyzicky slyšet po celé planetě, ale jde o expanzi do hloubky, zapustit kořeny, najít to své místo, lokus, a jakým způsobem zapustit ty kořeny. Ne povrchní expanze, ale skutečně proniknutí k jádru. A jestli má křesťanství také vstoupit na jiné prostory, nejsou to už geografické prostory, ale kulturní a duchovní prostory.

Jedním z největších a nejvíce rostoucích kontinentů dnešního světa je soubor lidí, které sociologové nazývají „nones“, ti, kteří na otázku, co je jejich náboženská afilace, odpovídají „žádná“. U nás běžně tyto lidé nazýváme ateisty, což je hluboký omyl, protože z této mnohobarevné skupiny přesvědčení ateisté tvoří jen velice nepatrnou menšinu. Jsou tam hlavně apateisté, ti, kteří proti náboženství nic nemají, cítí, že pro některé lidi je to důležité, že církev jistě dělá dobré věci, ale pro ně je to něco, co s nimi nemluví, co je nechává stejnými, kde nevidí spojitost s otázkami, které si kladou, pokud si nějaké otázky kladou. Možná jeden z úkolů je povzbudit tázání, tázání po smyslu, zamyšlení, aniž bychom hned dávali hotové odpovědi. Inspirovat vůli hledat smysl, ponořit se pod povrchní data.

Jestliže se otevře prostor poctivého tázání a snahy ještě jednou si přečíst skutečnost, mluvím o náboženství religio jako o „religare“ spojit a „relegere“ ještě jednou číst. Nová interpretace, nová hermeneutika, nový způsob rozumění skutečnosti. Jestliže tohle se podaří povzbudit, pak to je prostor, do kterého je možné vložit evangelijní inspiraci. Pokud papež Lev, který je misionářem, bude chápat svou misi jako misi k tomuto světu „nones“, na tento tak strašně zajímavý a neprobádaný kontinent, pak je před ním úžasný úkol. Modleme se, aby se mu to podařilo.

Existuje určitá analogie k tomu, když křesťanství vystoupilo z úzké sekty, aby se stalo nabídkou pro všechny. Toto křesťanství musí stále být. Musí překračovat kulturní hranice, které si vytvořilo. Musí bořit hranice. Kristus přišel, aby bořil hranice, které si stále okolo sebe stavíme. Pravý učedník Kristův je ten, který kráčí v jeho stopách a překonává hranice, především dnes ty mentální hranice.

Možná toto přání novému papeži je velké téma. „Já a Otec jedno jsme“ a jak je to s tou identitou, to si necháme na někdy jindy. Amen.