Dneska máme kromě jiného také neděli dobrého pastýře. A v těch textech, ať už v tom druhém čtení nebo v evangeliu, jsme se právě nějakým způsobem dotýkali tématu pastýře. Ježíš se stylizuje jako ten dobrý pastýř, který dává život za své ovce. Říká: „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám a ony jdou za mnou.“ Slyšet jeho hlas. I sv. Pavel v Listu Římanům říká, že víra se rodí právě z naslouchání, z toho, že uslyšíme jeho hlas.

Naslouchání by tedy mělo být prvním krokem, který člověk musí udělat, aby mohl vstoupit do vztahu, ať už k druhému, anebo k Bohu. Ale sami víme, že skutečně naslouchat nám někdy dělá problémy a potíže. Jsme skutečně schopni si vzájemně naslouchat? Vždyť naslouchání je přece mnohem více než jen pouhé slyšení zvuků a slov. Mělo by být vždycky i aktem naší vůle a našeho rozhodnutí skutečně naslouchat druhému člověku. Přiznejme si, že druhá osoba ne vždy říká něco, co nás zajímá. Někdy jenom žvaní, mluví sama se sebou, nebo nás prostě jenom dráždí. To, co říká, s čím, čím je. Proto se jako posluchači musíme obrnit trpělivostí. Musíme být pozorní a vnímaví k sobě, umlčet někdy to vnitřní bzučení, respektovat to, čemu nasloucháme, a věnovat pozornost tomu, kdo k nám promlouvá.

A možná ještě složitější než naslouchat druhému člověku je umění naslouchat sobě samému, hloubce svého srdce, svému vnitru. Ale židovsko-křesťanská tradice věří, že právě tak můžeme zaslechnout hlas ducha, hlas, který promlouvá k srdci, k našemu vnitru ve svědomí, téhle tajemné svatyni, která je v nás. Někdy je to téměř neznatelný šepot a někdy mluví tak hlasitě, že je téměř nemožné ho umlčet. Není proto divu, že křesťanství můžeme chápat především jako umění naslouchat. Naslouchat si navzájem a naslouchat Bohu. Právě nasloucháním vstupujeme do života druhého člověka, ale i do života božího. Dovolujeme druhému člověku, ale i Bohu, aby vstoupil do našeho života.

Je otázka, proč se tedy někdy naše modlitba redukuje jenom na záplavu slov, která umlčuje i Boha. Je otázka, proč se někdy naše vzájemné dialogy redukují jenom na jednostrannou záplavu slov. Každý z nás má ve svém nitru vnitřního učitele, který mu ukazuje, jak má žít, co je dobré a co zlé. Je třeba naslouchat intuicím, které vycházejí z hloubi našeho nitra, slovům, která se vynořují z onoho tajemství lidského srdce. Pro nás věřící je důležité mít, jak se píše v První knize královské, skutečně srdce, které naslouchá.

Ale právě proto potřebujeme jednu nezbytnou podmínku k naslouchání – ticho. Přiznejme si, často se ticha bojíme, ať už toho vnějšího nebo vnitřního. Lidé všude, kde jsou, mají tendenci vytěsnit ho zapnutými telefony. V autech, na letištích, nádražích, v obchodech ho zaháníme hudbou, která je někde v pozadí. Poslech něčeho tak krásného, jako je hudba, se stává jen pouhou výplní, nepřetržitým basem, který má oklamat naše úzkosti. Přiznejme si, že žijeme v přehnané stimulaci, s tolika poskytovateli obsahu, kteří se stále starají o své publikum. Zatímco aktivní postoj naslouchání je něco vzácného. Ticho, které je k naslouchání nepostradatelné, nás někdy tak ruší. Ale je to podmínka, abychom si mohli klást skutečně hluboké otázky našeho života. Abychom mohli slyšet odpovědi, protože existují pravdy, které můžeme vnímat pouze v tichu.

Dobře to vyjádřil jeden z největších italských teologů, Carlo Maria Martini. Říká, že na naší cestě duchovního života je důležité začít od samého začátku, od ticha. Je to cvičení v naslouchání, protože, jak nám připomíná Papež František, není přijetí druhého bez naslouchání a není naslouchání bez vnitřního ticha.

Já bych si přál, abychom čas od času dokázali odejít do ticha a samoty. Ať už do hor, do lesů, nebo do kláštera či exercičního domu. Bez mobilních telefonů, internetu, kontaktu s civilizací. Pryč od hlučných ulic měst. Abychom pak v tichu naslouchali duchu, který nás bude učit žít a dá nám vizi pro ten náš někdy tak těžkopádný a uspěchaný život. Boží vizi, která nás promění. Prorok Ezekiel našel svou vizi v samotě u průplavu Kebár, daleko od svého domova. Svatý Ignác u břehu řeky Cardoner. Po celé generace se muži i ženy odebírají do ústraní, aby vstupovali do svého nitra v tichu. Severoameričtí indiáni například odcházeli do hor, aby svou vizi hledali v samotě divočiny, jak o tom píše Stephen Charleston ve svých knihách.

Věřím, že svým vlastním způsobem, který je jiný než naše tradice, se i oni dotkli stejného pramene, z kterého pijeme i my. A i ignaciánské exercicie, které se odehrávají v tichu a mlčení, jsou právě tím. Učí nás naslouchat duchu a jsou hledáním vize pro náš život. Ježíš svou vizi hledá na poušti 40 dnů a čas je skutečně důležitý. Protože první den v tichu přírody nebo kláštera se neděje vůbec nic. Člověk si s sebou přinese své město, práci, problémy, myšlenky. Až po několika dnech se rytmus uklidní, smysly zbystří a ticho začne promlouvat.

Je to hlas ticha, který zaslechl prorok Eliáš v jeskyni, když se mu zdálo, že vše je ztraceno. Je třeba v sobě hledat tento vnitřní klid, aby slova byla slyšet. Klid, který nepřichází za den nebo za dva a na ulicích velkoměst ho nelze vnímat. Pak se budeme učit Ježíšově vizi, budeme jí naslouchat a staneme se její součástí. Budeme ho následovat všude tam, kam jde, jak ovce jdou za svým pastýřem. A přizpůsobíme svůj život jeho životu, svou cestu cestě, kterou pro nás žádá, a nikdo a nic nás nevyrve z jeho rukou.