Moji milí, dnes jen několik poznámek, kterými bych se s vámi chtěl podělit o to, co mi myslí a srdcem v těchto dnech. Určitě je to poznamenáno tím, že v posledních dvou týdnech jsem byl dotazován nejrůznějšími médii na komentář nejdříve ke smrti papeže Františka, poté ke konkláve a pak k novému papeži. Když se mě ptala jedna moderátorka, zda bych chtěl být na tom konkláve, odpověděl jsem: „No, ale já tam jsem, tady sedí jen mé ubohé tělo, ale myslí, modlitbou, očekáváním – tím vším jsem tam. Tam sedím, sedím mezi nimi a čekám s velikou dychtivostí.“

Pak přišlo překvapivé jméno, které jsem nečekal, a v následujících dnech jsem sbíral všechny možné informace a nějak to vnitřně zpracovávám. Věřím, že to byla velmi dobrá volba. Co mě naplňuje nadějí, je to, že tento papež určitě bude pokračovat v díle papeže Františka. A že v něm bude pokračovat svým způsobem, svým stylem, svým vlastním stylem – nebude jen kopií papeže Františka. Možná bude věrohodnější, možná půjde klidnějším tempem dopředu, což uklidní některé lidi z církve, ale jeho priority jsou jasné.

Je také důležité, že je to augustinián. Možná by nás to mělo vést znovu k zamyšlení nad tím velkým pokladem teologie sv. Augustina. Augustin provedl určitou diagnózu své doby, která je velmi podobná naší době. Je to doba naprosté změny civilizačního paradigmatu. Augustin žil v době, kdy v roce 410 padl Řím, do Evropy se valily nové barbarské kmeny. On sám zemřel v obleženém Hippo a svoji knihu "De civitate Dei" napsal jako odpověď na různé zkratkovité interpretace toho, co se právě děje ve světě.

Ti pohanští myslitelé říkali, že Řím byl potrestán, protože jeho staří pohanští bohové potrestali Řím za to, že přijal křesťanství. Část křesťanů říkala, že ten Řím byl vždycky „děvka babylonská“, tak si to zaslouží. Augustin nabízí jinou interpretaci – jde o velký střet mezi dvěma obcemi, dvěma civitas, dvěma kulturami, civilizacemi. Ta jedna je obec boží, druhá je obec pozemská. U Augustina se nekryjí tyhle obce jenom s nějakou konkrétní skupinou, církev, pohané. Ta linie jde jinudy, skrze každé lidské srdce. Je to linie mezi dvěma způsoby lásky: „amor sui usque ad contemptum Dei“ (láska k sobě až k pohrdání Bohem) a „amor Dei usque ad contemptum sui“ (láska k Bohu až k překonání sebe samého).

Myslím si, že je to určitý klíč pro naši dobu, kdy je třeba pro lidstvo, pro jednotlivé kultury a národy a také pro církev, aby se osvobodili od sebestřednosti. To není vůbec lehké. Augustin ukazuje, kudy vede cesta, aby se člověk osvobodil od „incurvatus in se ipsum“, toho zakořenění do sebe samého. To platí nejen pro jednotlivce, ale také pro národy. Nacionalismy jsou kolektivní egoismy, izolacionismy jsou kolektivní egoismy a narcismy. Stejně tak církev, která by se starala jenom o sebe, o svůj zájem, chápající misi jenom jako jakési geografické rozšiřování, by také byla podobna spíše té „civitas terrena“ – pozemské obci. Oproti tomu stojí jiná láska, jiná zaměřenost, jiná životní orientace, která znamená sebepřekročení a otevření.

V prvním čtení dnešní bohoslužby jsme četli, jak Pavel s Barnabášem hlásají radostnou zvěst a utvrzují jednotlivé obce, aby zůstaly věrné boží milosti. Celé dějiny církve, a nejenom církve, prostupují dva typy životní orientace. Je to analogické k tomu, co je „civitas terrena“. Jsou to ti, kteří chápou náboženství především jako věc zákona, jako věc plnění příkazů a systémů, plnění příkazu a zákazu. To do určité míry charakterizuje tehdejší judaismus. Ježíš vyhlásil zápas s tímto typem náboženství jako plnění příkazu a příkazů a staví proti němu víru, lásku, otevřenost, milost. To znamená, že spása není věcí lidské snahy, lidského výkonu, ale otevřenosti. Otevřenosti vůči daru, který je zdarma dán – boží milost.

Dnes u těch, kteří byli až fanatickými oponenty papeže Františka a jeho synodální cesty, můžeme vidět stále to dědictví toho, o čem Ježíš mluví jako o „kvasu farizejském" – náboženství zákona, plnění příkazů a zákazů. Proti tomu Ježíš a v jeho šlépějích radikálněji Pavel staví do centra milost, lásku a víru ve smyslu otevřenosti. Sv. Augustin je jeden z myslitelů, který tohle stále dále prohluboval a ukazoval civilizační zápas, který svým způsobem pokračuje i dnes – mezi těmi, kteří hledají jenom to své, ať už osobní, národní či civilizační, a těmi, kteří hledají otevřenost, budování mostů a spolupráci.

Augustin nám připomíná, že boží obec má širší hranice než pouze institucionální hranice církve. On je teologem božího tajemství a má nádhernou větu: „Jestliže si myslíš, že jsi Boha pochopil, buď si jist, že to není Bůh.“ Ukazuje, že Bůh je na jedné straně nepochopitelné tajemství, ale na druhé straně nám není nepochopitelný, protože je příliš blízko – je srdcem našeho srdce. Augustin říká, že Bůh je nám bližší, než je nám naše vlastní srdce. Cesta za Bohem vede do vlastního nitra – poznání Boha musí jít cestou sebepoznání.

Augustin ve svých vyznáních říká: „Hledal jsem tě, Bože, všude, nikde jsem tě nemohl najít.“ A pak mi Bůh řekl: „Ale já jsem uvnitř, jsem ve tvém srdci.“ Tento vnitřní obrat, to si myslím, že je něco, co je strašně potřebné pro náš věk, pro naši církev. Ano, tento papež je misionář, ale dneska potřebujeme misi, která je jiná než jenom geografická expanze. Věříme v Boha, který je stále větší, v Krista, který je stále větší, a v Krista, který žije ve své církvi.

Ve vzkříšení, které je procesem, který pokračuje dál. Každý krok, kterým se otevíráme Bohu, je místem, kde se děje vzkříšení. Vzkříšení není něco, co se jednou kdysi stalo a skončilo – je to něco, co se stále děje, děje se ve své církvi a děje se v každém člověku, který se otevírá Bohu. Tam Ježíš vstává z mrtvých. Tam se Bůh ukazuje jako Bůh živý a stále větší, bořící všechny hranice, zvláště ty mentální hranice. Dneska už nejde o to, aby misie byla geografickou expanzí, ale o to, aby byla tím ponořením do hloubky. Abychom našli Boha v hloubce.

Ten hlavní spor dneska v církvi nevidím jako rozdělení mezi konzervativce a progresisty. To je jeden z důvodů, proč se snažím prostřednictvím médií činit to srozumitelným. To není spor mezi nějakými konzervativci, progresisty atd., ale spor mezi tím náboženstvím, které je na mělčině. Ať už spoléhá na pevné nepohnutelné instituce, nebo sází jenom na změny těchto institucí – to je stále povrchní náboženství.

Proti němu stojí náboženství, které jde do hloubky, znamená vnitřní proměnu. To je to, o čem svědčil sv. Augustin svými spisy a co potřebuje dnešní svět a dnešní církev. A já pevně věřím, že papež, který nyní převzal tuto velmi těžkou úlohu, to naplní.

Dostal jsem velice hezkou zprávu od jednoho člověka, který zná církev absolutně dokonale. Psal velice hezky o papeži Lvovi, protože ho, na rozdíl ode mě, dobře zná. Připomněl také, že jednou, když jeden z těch, které si pozval do Austrálie, první z nich byl Don Helder Camara, arcibiskup z Recife, novináři se ptali, tenkrát byl nový papež Jan Pavel II., co on udělá, a proč neudělá to, proč neudělá ono. Helder Camara zavřel oči, chvíli mlčel, zdálo se, že se modlí, a pak řekl: „Víte, ono to není lehká věc být papežem.“ A najednou novináři se už na nic dalšího neptali. Pochopili, že to opravdu není lehká věc být papežem.

Takže buďme otevření, buďme trpěliví, buďme vstřícní a já pevně věřím, že tam byla ruka Páně a že je to dar pro nás. Radujme se z něho a podpořme ho svými modlitbami a porozuměním. Amen.