V posledních dnech čteme a ještě v následujících dnech budeme číst úryvky z šesté kapitoly Janova evangelia. Je to vlastně kapitola, v jejímž středu stojí zázrak rozmnožení chlebů a Ježíšův výklad tohoto zázraku, ale také následný dialog s lidmi a otázky a odpovědi posluchačů. Myslím, že ve středu toho úryvku, který jsme četli dnes, jsou právě ta slova — nebo jestli si něco máme odnést — slova: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“

Co to vlastně znamená? Ježíš říká, že on sám je chléb. Chléb pro život. Živý chléb, který nepochází od lidí, který si lidé nemohou dát sami, ale přichází z nebe, od Boha. Všichni možná hned automaticky myslí na eucharistii a budou mít bezpochyby hlubokou pravdu. Ale možná jeho slova můžeme chápat i šířeji. Protože hlad a jídlo jsou vlastně antropologické symboly skutečné síly, které nás lidi zachycují v našich nejintimnějších a nejskrytějších hlubinách. Hlad a jídlo k nám promlouvají tisíci způsoby, vždy nám ale připomínají, že jsme vlastně v nouzi. Že si sami nevystačíme. Jídlo je vždycky „silnější“ než my, a přesto ho potřebujeme k životu.

Ježíš uchopuje právě tuto základní zkušenost našeho lidského údělu. Hovoří o našem hladu a o naší touze tento hlad zasytit a říká nám, že chceme-li začít zakoušet plnost života, musíme se živit právě jím. Ale přijít na to, nejenom že to budeme někde poslouchat, skutečně to pochopit vnitřně, existenciálně, je jeden z největších duchovních úkolů našeho života. Není to samozřejmé. Možná pro mnohé z nás je před námi dlouhá cesta, než to skutečně pochopíme.

Existuje totiž tolik různých druhů hladu a tolik různých způsobů, jak je zasytit. Člověk by se měl vždycky zastavit a ptát se, po čem skutečně hladoví. Jistě, je tady ten přirozený hlad po potravě, ale většina z nás ho cítí asi málokdy. Málo kdo hladoví po jídle tady v naší bohaté Evropě. Popravdě řečeno, naše tendence se přejídat často omezuje i naši schopnost zjistit, po čem doopravdy hladovíme. Člověk, který si nacpe břicho, se už jenom válí a nemá potřebu něco hledat.

Někteří lidé také baží po pohodlí, jiní zase po úspěchu, sexu, bezpečí, penězích. Pořád stále nových dobrodružstvích a zážitcích, nějakém zabezpečení, cestování. Všechny možné různé věci a mnoho různých hladů, které v člověku jsou. A člověk je také utvářen nutkavou potřebou mít pořád víc a víc a nikdy se nespokojí s tím, co mu bylo dáno. Náš hlad po stále nových věcech, stále nových zážitcích, nás vlastně zrcadlí hlubokou vnitřní touhu prožívat život v plnosti. Být člověkem ale také znamená hladovět. Hlad k nám mluví tisíci různými způsoby.

Duchovní cesta, duchovní povědomí nás vede k pochopení, že každá lidská touha je nějakým tajemným způsobem vlastně i touhou po Bohu, po té skutečné plnosti. Zatímco Boha hledáme všude možně po světě, on nás čeká v hloubi naší bytosti. Bůh k nám promlouvá i skrze náš hlad. Používá náš hlad, aby nás vyučoval a vedl nás k sobě. Je tedy hlad dobrý nebo špatný? Vlastně může být obojí. Podobně jako u mnoha věcí záleží na tom, jak na něj reagujeme.

Můžeme se rozhodnout žít konzumem a honit se stále za novými věcmi, zážitky, emocemi. To nás ale nikde skutečně nenaplní. Dřív nebo později přijde situace, kdy si asi řekneme: „No jo, a tohle je všechno, co mi život může nabídnout?“ A pak budeme už jenom přežívat někde, před televizí, před počítačem. Ale můžeme také naslouchat Bohu, který používá hlad, aby nás vedl k sobě. Ježíš možná už nevěděl, jak nám to má dál říkat. A proto se nám dal i jako pokrm v eucharistii, v chlebu a vínu. Aby nám ukázal, že je to skutečně On, kdo zasytí náš věčný hlad po plnosti života.

Amen.