Víte, je něco neobvyklého na tom, že když se dokončí kniha, napíše se poslední kapitola, že potom někdo další ještě doplní tu úplně poslední kapitolu. Ale něco podobného se podle exegetů stalo právě s Janovým evangeliem, které se úplně a dokonale končí právě 20. kapitolou, kterou jsme četli minulou neděli. A přesto se prodloužilo o nový závěr, právě ten text, který jsme četli, tedy 21. kapitolu. Podle 20. kapitoly učedníci viděli vzkříšeného, dostali jeho ducha, přijali jeho poslání a uvěřili v něho. To jsme slyšeli minulý týden.

V této 21. kapitole, jako by na tohle všechno úplně zapomněli. Z kontextu můžeme cítit, že i přes setkání se vzkříšením, Petr vlastně zůstává na nádvoří veleknězova domu. Pořád nedokáže překonat svou vinu. Věří, to jistě, ale jeho víra nedokáže překonat jeho vlastní selhání. Není to něco, co je vlastně podobné nám všem? Ježíš vstal z mrtvých, hurá! Slavili jsme Velikonoce, ano, hurá! Ale ten náhrobní kámen, který drtí náš život, jako kdyby se vůbec nepohnul, vůbec neodvalil. Stále cítíme malátnost a život zůstává pohřben pod nánosem různých strachů, smutků, pod tisícem jiných stínů a stále stejných chyb a vin. Obrátit se přesto všechno ke skutečné velikonoční radosti vlastně vůbec není snadné. Možná je to i to nejtěžší obrácení, které musíme učinit, když jsme uvěřili.

Tento text o zjevení na Tiberiadském moři nám vypráví o úsilí apoštolů obrátit se ke skutečné velikonoční radosti. Petr a další učedníci se vrátili do svých starých životů, jako kdyby ta 20. kapitola vůbec nebyla, ta, kde přijali Ducha Svatého, kdy uvěřili. Vrátili se k tomu, co uměli nejlépe – k rybaření. Zapomněli snad na všechno, co prožili s Ježíšem? Navíc nejsou ani všichni. Někteří jako kdyby zmizeli, odešli, jmenováno je pouze sedm z nich. Nedivme se, že jejich úsilí, jejich rybolov, byl vlastně bezvýsledný. Jako kdyby ten Petr v otupělý smutek zahnal i všechny ryby. K novému životu nestačí poznat Pána; starý člověk nám vždycky dělá společnost a někdy má skutečně navrch.

Ticho neúspěchu přeruší jen jeden zdánlivý otrapa, který na ně volá ze břehu. „Zkuste to ještě, hoďte ještě ty sítě, hoďte je na pravou stranu lodi a najdete,“ říká. Vlastně stejná slova, jaká pronesl Ježíš o tři roky dříve, když se stali jeho učedníky. Možná už začínají něco tušit a udělají to. A úlovek je ohromující. Síť plná 153 ryb, což je podle svatého Jeronýma počet druhů ryb známých v Ježíšově době. Je to vlastně obraz církve složené z velmi mnoha odlišných lidí, kteří ale dokážou být v jedné síti pohromadě. A je to Petr, kdo ji táhne.

Ti, kdo studují Bibli, říkají, že Janova komunita, velmi charismatická, pochopila, že charisma nestačí, že je třeba mít strukturu. A tak je Petr hlavním hrdinou tohoto kusu evangelia přidaného na konec Janova textu. A když si milovaný učedník uvědomí, že to je Pán, hned poté, co poslechli slovo tehdy ještě anonymního cizince, mají úlovek, přemíru ryb, nadbytek. Možná si začínají vzpomínat na ten nadbytek vína v Káně, nadbytek chleba při rozmnožení, nadbytek, který je mírou Boha, Boží lásky, toho, který tak miloval svět, že dal svého jediného Syna. Láska, kterou milovaný učedník zakusí, z něj udělá člověka se skutečně pronikavým pohledem, schopného vidět srdcem, a ne jen očima. A je to láska, která poznává lásku v tomto úryvku, proto může, když ukazuje prstem na Ježíše, zvolat: „To je Pán.“

Petr na nic nezaváhá a ve svém nadšení plném touhy být se vzkříšeným se okamžitě vrhá do vody, aby k němu doplaval. Ale opět jedna zvláštní věc. V textu se píše, že byl téměř nahý, a on si na to plavání vzal další šat. Oblékl se na to, aby mohl plavat. Možná se styděl. Možná se před Ježíšem skutečně styděl.

Když pak učedníci vytáhnou síť plnou ryb na břeh, uvidí hořící oheň, na němž jsou ryby a chléb. Ježíš je žádá, aby přinesli trochu z ulovených ryb. V každém případě je to opět Ježíš, který jim připravuje jídlo. Jako vzkříšený zůstává tím, kdo slouží, kdo připravuje každodenní pokrm. A zde se konečně dostáváme k jádru toho textu, skutečné motivaci, proč byla ta 21. kapitola přidána.

Poté, co Ježíš dojedl, začíná dialog se Šimonem Petrem. Petr třikrát zapřel a třikrát ho pán žádá, aby ho miloval. Petrová odpověď, celý ten dialog je vlastně mistrovským dílem, které v tom našem, bohužel docela chudém, liturgickém překladu vlastně úplně zanikne. Dvakrát ho Ježíš žádá, aby ho miloval tou úplnou a naprostou láskou, čistou láskou, a Petr odpovídá, že je schopen milovat bratrskou láskou. A naposledy je to Ježíš, kdo ho žádá, aby ho miloval aspoň bratrskou láskou. A Petr je zarmoucen. Byl to vlastně Bůh, který musel slevit ze svých požadavků.

Středem všeho, jak je zřejmé, stojí otázka Petrové lásky k Ježíši, která působí, že On přebývá v nás. Petr je nyní duchovně zralý, konečně, dalo by se říct, pokorný, protože byl pokořen, protože si uvědomil, že je skutečně jenom tou křehkou skálou, která se potopí při první vlně. Pro něj celý život s Ježíšem byl vlastně ohromnou lekcí, ale až na konci začíná aspoň něco chápat. A právě proto může být pastýřem beránků a ztracených ovcí.

Abychom se mohli radovat, musíme si skutečně přijmout a pojmenovat svoji chudobu, přiznat si ji. A poslední Ježíšovo slovo Petrově je stejné jako jeho první: „Následuj mě.“ I v selhání lze následovat Pána. Církev, která bude následovat vzkříšeného Ježíše, obráceného k radosti, nebude vedena nějakým dokonalým asketickým guru, ale tímhle obyčejným, velkorysým a prudkým rybářem, který se při vědomí vlastních omezení nebude bát omezení svých bratří a sester.

A tak, přátelé, překonejme smutek. Pán vstal z mrtvých, i my můžeme spolu s ním.