Moji milí, natáčíme tuto promluvu před zahájením konklávé plní očekávání. Ve chvíli, kdy ji budete slyšet, už zřejmě budeme znát tvář i jméno nového papeže. Z volby jména, z prvních slov a gest budeme už vědět hodně z odpovědi na otázku, kterou chováme v mysli a srdci. Nakolik bude nový papež pokračovat v cestě zásadní reformy církve, kterou zahájil jeho předchůdce a která rozhodne o věrohodnosti, vitalitě a přesvědčivosti církve v nynější době radikálních společenskokulturních změn na celé naší planetě.

Mnozí v naší zemi asi s překvapením při sledování celosvětových reakcí na smrt papeže Františka uvědomili význam papežské služby. Čím méně je spojena s politickou mocí, tím více může reprezentovat to, co světem hýbe víc než moc a peníze, totiž morální vliv a psychologická síla symbolů. Právě v době, kdy se světová politická scéna otřásá vinou nezodpovědnosti a nekompetence předních nositelů politické moci a kdy populismus, nacionalismus a izolacionismus ženou svět na okraj propasti zničení, lidstvo potřebuje prorocký hlas, který oslovuje rozum a svědomí přes všechny kulturní hranice. Římský biskup reprezentuje duchovní rodinu zahrnující více než miliardu lidí doslova na celém světě a nejstarší instituci světa, nesoucí tradice a zkušenosti dvou tisíciletí.

Nicméně tato váha úřadu je dnes jen možností, potencialitou, která se může rozvinout jen tehdy, když je spojena s osobním charismatem, s věrohodností, přesvědčivostí a srozumitelností. Nestačí jen manažerské schopnosti, jakkoliv jsou pro tuto službu potřebné; lidé i za hranicemi církve vycítí, zda ten, kdo jim hlásá evangelium, je opravdu muž Boží. To byla síla svědectví papeže Františka, která mu otvírala srdce lidí různých kultur a zároveň vzbuzovala nenávist a nevraživost těch, kteří po celé dějiny byli připraveni kamenovat proroky.

Otřesy našeho světa boří odvěké hranice, dochází k prolínání kultur a to zasahuje přirozeně i rodinu křesťanů. Hranice už nevedou mezi církvemi, ale vnitřně. I ve shromáždění volitelů papeže, letos pestřejším než kdykoliv v dějinách, jsou zastoupeni muži velice odlišných mentalit. Přesto součástí naší víry je důvěra, že skrze toho, kdo bude vybrán, uslyšíme hlas nejvyššího pastýře církve, kterým je Kristus.

Během mého života se na Petrově stolci vystřídalo sedm papežů. Mnoho se během jedné generace změnilo nejen ve vnější podobě papežství, ale i v jeho sebeporozumění. V roce 1969 jsem ještě jako student na vlastní oči viděl, jak byl papež Pavel VI. nesen na generální audienci v nosítkách. Slyšel jsem, jak Jan Pavel II. nabízel k ekumenickému dialogu novou podobu Petrovy služby, aby už neodělovala křesťanské církve, nýbrž naopak byla službou jejich jednoty.

Z mnoha věcí, jimž papež František prohloubil chápání papežství, jeho nástupce jistě vezme vážně zásadu, že pastýř musí jít uprostřed ostatních, neboť jen tak může on sám slyšet Kristův hlas a jít za ním. Následování Krista je společná cesta, synodalita, kterou papež František označil za úlohu církve na celé třetí tisíciletí a ještě v posledních dnech života se snažil narýsovat cestovní mapu na příštích několik let.

Církev je společná cesta, communio viatorum – společenství na cestě, v pohybu, kde už není možné se vrátit zpátky nebo ustrnout, nejít dál, uváznout na mělčině. Pevně věřím, že nový papež zamíří na hlubinu a přinese nové povzbuzení k pokračování na této cestě.

Amen.