Sestry a bratři, nelze vyčerpat všechny ty duchovní podněty, které vyplývají z těch biblických čtení, která jsme před chvílí slyšeli. V prvním čtení ze Skutků apoštolů jsme slyšeli o tom, jak byli apoštolové předvoláni k veleknězi, který je vyslýchal a káral za to, že hlásají Ježíše Vzkříšeného. A nakonec se dali zbičovat. Oni řekli, že je třeba více poslouchat Boha než lidi. A to, myslím, je pozvání i pro nás. Protože někdy i po té duchovní cestě volíme pohodlnost, někdy se rádi schováme za ten církevní dav, někdy nemáme ochotu nějak vyniknout a upozornit na sebe – tím nemyslím nějaký exhibicionismus – ale abychom byli jasně viditelní a náš postoj, aby byl jasný a čitelný našemu okolí. Někdy chceme se zalíbit, aby nás druzí pochválili, a to všechno může souviset s tím, že volíme spíše poslušnost lidem než poslušnost Bohu.

Poslušnost Bohu znamená především hájit pravdu, hájit spravedlnost a umět se za pravdu i spravedlnost postavit. Samozřejmě na to neexistuje recept, život každého z nás jde různými cestami na naší pozemské pouti, ale toto je jasné. Hájit Boží pravdu a hájit spravedlnost pro každého člověka. Apoštolové, když se jich velekněz ptá a kárá je, znovu tedy vyznávají Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného, který se jim zjevil. Říkají: „My jsme toho svědky“ a také Duch svatý, kterého jsme přijali. A tady jsme tedy u jádra věci, za chvíli budeme svědky toho, že 44 sester a bratří z vašeho společenství přijme dar Ducha svatého. Dar tedy vyvolení, dar Ducha svatého v nás, nejen tedy před námi, nad námi, ale Duch Boží v nás.

To je přece něco úžasného, že Bůh ve svém synu skrze Ducha svatého chce a touží přebývat v nás. My nejen tedy vyznáváme Boha nad stvořením, Boha, který provází své stvoření a stará se o něj, ale také Boha, který je uvnitř otevřeného srdce i mysli každého člověka. A z toho tedy vyplývá ta pevnost, kterou pochopili apoštolové, když poznali, jak Bůh jde až na krajní mez, aby byl s člověkem, pro člověka a v člověku. A to je pozvání pro každého z nás, a tím získávají statečnost, vytrvalost, pevnost. Ano, při Ježíšově ukřižování neobstáli, ale teď obstáli, většina z nich zemřela mučednickou smrtí. Ale pevnost nebo vytrvalost nemá nic společného s nějakou zarputilostí, s černobílým viděním, s nějakou ideologií nebo úzkoprsostí. Ne, my nejsme ideologové, nejsme ti, kteří jasně řeknou: „Tak to musí být, ale ne jinak,“ ale ti, kteří nasávají Ducha svatého, kteří se dají vést jemnými pokyny Ducha, který má daleko do nějaké ideologičnosti nebo úzkoprsosti.

Je to někdy těžké, protože chceme i ve svém životě mít přehlednost. A ono to někdy není snadné, ale to neznamená, abychom stáli na místě. Takže budeme prosit při této bohoslužbě o dar Ducha svatého, který přijmou naši biřmovanci, a nejen pro ně, ale také tedy pro sebe. A zajímavý moment z evangelia je, když se Ježíš už po několikáté zjevuje apoštolům u Tiberiadského jezera. A Petr, když pozná, že je to Pán, tak skočí nahý do jezera. Stydí se před Pánem, má před ním ostych. Na první pohled to zní pěkně, ale znamená to také, že Petr si chce držet Ježíše na distanc. Ale právě s příchodem Pána přichází, aby byl s námi. Nejenom abychom ho uctívali, abychom na něj poukazovali, ale abychom s ním životní cestou šli, abychom přijali jeho blízkost.

Petr to nakonec pochopí, vystoupí z jezera a Pán s ním tedy hovoří a nakonec říká, že bude přepásán. Ne zotročen, ale přepásán, že bude veden Pánem. Ale ne jako ten, který je vláčen, tažen a smýkán, ale jako ten, který je povzbuzován, aby dovedl přinést i tu životní oběť mučednictví. To jsou všechno nádherné podněty, které nám někdy zaznívají. Ano, to se týkalo apoštolů, ano, my o tom slyšíme, ale to není tolik, co by se týkalo nás. Ale to se týká každého z nás. Nežijeme v prostředí, kde bychom byli v nebezpečí podstoupit mučednictví, podstoupit krvavý konec našeho života. Ale žijeme ve společenství, v situaci, kdy se zamlžuje pravda, kdy se opomíjí spravedlnost a kdy někdy je spíše zamlženost než jasné kroky, které jsou nám nabízeny.

A právě my křesťané máme vnášet do této doby ne zvednutý prst, ne hromování, ne pořád stěžování si, ale právě ukázat, že i z této zmatené situace vede jemná cesta vpřed. Ale záleží na tom, abychom přijali Ducha ve svém nitru a abychom se dali duchem přepásat. Znovu říkám, ne zotročit, ne svázat, ale jemně vést cestou, která vede vpřed, která vede vstříc druhým a shledává druhé vstříc vzkříšenému Pánu. A o to budeme prosit při této bohoslužbě.