Sestry a bratři,

ten obraz Ježíše, unaveně sedícího u Jákobova pramene, unaveného Spasitele u Jákobova pramene, to je starý a nový zákon na jednom snímku. My máme všelijaké různé obrazy pro Pána Boha. Mohli bychom to dávat dohromady teď společně? Napadá vás něco, jaký obraz Boha? Král třeba, nebo otec, tak ho oslovujeme v modlitbě; matka, pastýř, statkář by šlo, vinař, našel by se bojovník, válečník, našel by se soudce, nebo třeba stařec s bílými vousy. Našla by se orlice, protože jako svá mláďata Hospodin pečuje o ty své. Bůh jako cesta, nebo jako skála, jako kmen stromu. Každý z těch obrazů, které bychom tady ještě chvíli mohli hledat a rozpomínat se na ně, nese s sebou nějaké fungování, nějakou gramatiku, vždycky v nich Pán Bůh vystupuje trošku jinak.

A tak tedy zpátky k dnešnímu evangeliu, tam je to obraz unaveného muže u pramene s cizí ženou v cizím pokoji, ale městě. Ten muž není jen unaven, ale má taky žízeň, něco po té ženě chce. A tak to vlastně máme s vírou často – něco po nás chce. Někdy se to skoro zdá, že je to nějaký nekonečný obraz požadavků. A tak se ti dva u studny, nebo u pramene by se spíš mělo překládat, dávají do řeči a karty se obracejí. Na nějaké hlubší rovině, kterou nám evangelista Jan tlačí nebo sugeruje, představuje ten unavený muž u pramene sám pramen a zdroj živé vody. A jak to Jan má ve zvyku, tak si chvíli Ježíš s ženou vyjasňují, že skutečně zajímavá je právě ta hlubší rovina, ne ta povrchní.

A pak přijde ten obraz, strašně silný. Voda, kterou člověku Ježíš dává, se v člověku stává pramenem, prýštícím k životu věčnému. Zopakujme nebo představujme si to očima přivřenýma. Voda, kterou člověku dává Ježíš, se v člověku stává pramenem, prýštícím k životu věčnému. Nad tím Jákobovým pramenem se pak vede debata o tom, že v životě máme samozřejmě různé druhy žízně. A debata taky o tom, co s tím ale jako dál v našich žíznících životech dělat. A není to nějaký protiklad, že jako pozemská žízeň na tu je voda a duchovní žízeň na tu je Kristus. V Kristu se napojíš a vyřešíš svou duchovní potřebu.

Tam se říká ještě kapánek něco jiného, vodní obrázek něco jiného. Voda, kterou člověku dává Ježíš, ta se v člověku stane pramenem, prýštícím k životu věčnému. Cílem, vlastně tedy, cílem není jenom uhašení vlastní žízně. Cílem je mnohem víc něco jako zapojení do proudění, do toho božského pohybu, prýštícího pro druhé životodárnou vodu, který se tím setkáním s Ježíšem pro ženu otevřelo. Nejde jenom o to utišit svoji vlastní žízeň. Ježíš také dál v životě žíznil. Žíznil rozhodně, to máme výslovně na kříži. Ale rozjel tady na zemi jedinečný centrifugální odstředivý ven pohyb, pohyb dávání, dávání sebe samotného, sdílení. A tam, kde se tohle proudění dává do pohybu, tam je něco z Božího království přítomného. Ne triumfálně, ale právě zvědavě.

Tam se dává do pohybu něco, na co je sám Hospodin zvědavý, jak dopadne. Jako byl zvědavý hned při stvoření světa. Tam v ráji, jak jsme četli v Genezi, byl taky pramen, taky jeden pramen. Pramen, který se rozléval do čtyř stran. A ten centrifugální ze středu pryč ven, do okrajů, tohle prýštící zevnitř, vlastně od začátku, od prvních kapitol první Mojžíšovy knihy, představuje takový jakoby základní rytmus, nebo možná gramatiku bychom mohli říct, stvoření. Čtyři řeky, poslední je Eufrat, ty čtyři řeky strukturují svět, když byste zase přivřeli oči, tak vytvářejí takový kříž. Strukturují svět a zároveň ho oživují. Struktura a život nejsou něco proti sobě, naopak se navzájem doplňují.

A pak přichází ten kouzelný verš 2. kapitoly, 19. verš v Genezi, který mě v životě dlouhodobě už nepřestává fascinovat. Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, Bůh přivedl ty zvířata k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý tvor se měl jmenovat podle toho, jak je nazve. Vnímáte to rozdání rolí. Bůh, Stvořitel všeho živého, přivádí to stvoření k člověku. Já si to fakt představuji, jak takový tygra drží za hřbet geparda a přichází Hospodin k Adamovi. Zvědavý, co Adam vymyslí. Adam řekne tygr a Bůh řekne, dobře, tygr. Adam řekne gepard a Bůh řekne, dobře, gepard. Bůh je zvědavý, jak to vymyslíme. Záleží na člověku, jak to vymyslí. A Pán Bůh je na to zvědavý.

A přichází Stvořitel ke svému stvoření, je v tom i kus vřelosti. Stvoření je v tom i kus rodiče, radujícího se z toho, jak to vymyslí dítě. Ale on to neví dopředu, nemá to nalinkované, on čeká, co řekne člověk a pak zasalutuje a řekne tygr, gepard, zebra. Záleží na člověku, Bůh člověku v tom krásném díle stvoření nechává vložit poslední cihlu. Dá se to pokazit taky. To je ohromný risk a taky se mnoho věcí v Božích dějinách, jak je nastartoval, pokazilo. A přesto on nepřestává být zvědavý, nepřestává nám podávat tu poslední cihlu a nechávat prostor, abychom ho vyplnili, jak budeme vědět.

A to nás vrací k tomu obrazu unaveného muže po cestě z Judska do Galileje v heretickém Samaří. Tam je opět zvědavý a potřebný. Pan Bůh je zvědavý, jak to s jeho stvořením vymyslíme, ale tam, kde se necháme pozvat k tomu, abychom vložili cihlu, podali sklenici vody, nechali se oslovit a zapředli rozhovor se svým stvořitelem, tak se dozvíme, že stejně nakonec on v nás činí to, co je potřeba. Ale čeká na nás, až Mu k tomu pomůžeme.

Amen.