Moji milí, slyšeli jsme text, který byl původním závěrem Janova Evangelia, toho nejmladšího ze čtyř Evangelií, které je připisováno téměř neznámému autorovi, jenž si vybral jméno milovaného Ježíšova učedníka. Později k tomu textu byla přidána ještě další kapitola, kterou budeme číst za týden. O svatém týdnu jsme ve vašich četli jednu z nejsilnějších vět celého Nového zákona. Tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli. A ještě určitý čas se do vědomí učedníků prolamuje skutečnost, že Ježíšův příběh není definitivně ukončen jeho smrtí na Kalvárii.

Například tento příběh je plný mnoha významných symbolů. Ježíš přichází k těm, kteří jsou uzavřeni svým strachem. On prochází tou uzavřeností, stane uprostřed nich a legitimuje se svými ranami. Přináší jim pozdrav „Pokoj vám“ a vdechne na ně. Tak jako čteme na počátku knihy Genesis, že první lidský pár, který byl vytvořen z prachu země, zhřešil. A tím hříchem se lidé, tak říkajíc, znovu vracejí do prachu, do nicoty. A je zapotřebí, aby byli odpuštěním znovu stvořeni. Tak jako Hospodin tomu Adamovi, kterého vytvořil z prachu země, vdechl do nozder ducha života, tak Ježíš těm, kteří leží v tom prachu strachu a selhání, znovu vdechne dech života, dech nového života. Odpuštění je svého druhu vzkříšením, zmrtvýchvstáním, je to povstání z toho pádu. A tak ten první dar, který přináší vzkříšení, je dar pokoje, který se projevuje odpuštěním, darem odpuštění a zároveň zmocněním, aby i oni odpouštěli. Bylo nám odpuštěno, i my máme odpouštět svým bratřím a sestrám. To je jedno z prvních poslání, které zmrtvýchvstalý Kristus dává svým učedníkům.

A pak je ta scéna s Tomášem, o kterém říká jeden z otců církve, že ta nevíra Tomášova nám pomohla daleko více než víra všech ostatních učedníků. Protože Ježíš přichází a jde vstříc těm Tomášovým otázkám. Tomáš zřejmě nechtěl se tak příliš rychle a brzy vyrovnat s tou zprávou o vzkříšení, ještě potřeboval něco víc, potřeboval se Ježíše dotknout. A Ježíš mu dává k dotyku své rány, to je velmi významné gesto. I nám říká, že my nemusíme skrývat před Kristem, před Bohem své šrámy, svá zranění, své rány; nemusíme na ně nanášet šminky nebo si nasazovat masky, můžeme být před Bohem takoví, jací jsme, i s těmi zraněními, i s těmi zraněními víry. Její víra byla zraněna a musí být uzdravena. Tomáš se dotýká Ježíšových ran. Ježíšovy rány v Janově evangeliu se objevují dvakrát. Když zmučeného a zraněného Ježíše Pilát předvádí davu, aby se ustrnul, říká „Ecce Homo“, ejhle člověk, a ukazuje ty jeho rány. Je to vůbec ještě člověk, tento zmučený, odmítnutý, svázaný pretendent na mesiáše a krále Židů? A pak se objevují ty rány, které Ježíš ukazuje Tomášovi, a Tomáš přitom říká „Ecce Deus“, ejhle Bůh, můj Pán a můj Bůh. To lidství a božství Kristovo se zde ukazuje v jeho ránách. Je to jediné místo v evangeliích, kde je explicitně o Ježíši hovořeno jako o Bohu: můj Pán a můj Bůh. A Tomáš vidí Boha tím oknem Ježíšových ran.

Je to důležité, protože právě v tom zraněném Ježíšově lidství se setkáváme s Bohem. Toto je ten velký paradox křesťanství, že věci velké se ukazují ve věcech malých, věci boží ve věcech lidských. Vítězství v tom, co znamenalo bolest, utrpení a porážku. Ty Ježíšovy rány pokračují v ranách našeho světa. Svatý Pavel říká, že ještě se musí naplnit míra Ježíšova utrpení v tom utrpení našeho světa. A když my zavíráme oči před utrpením ve světě, tak nemáme právo říkat „můj Pán a můj Bůh“. Ježíš, který ukazuje své rány, ukázal je nejen Tomášovi, ukazuje je i nám v ranách našeho světa, které nemůžeme ignorovat.

Včera jsme mohli být nadálku účastníky slavnosti, poděkování za pozemský život velkého Kristova svědka a velké prorocké postavy naší doby, papeže Františka. A právě tento text nám ho bude mnohým připomínat. Papež František vyváděl křesťany z uzavřenosti ve strachu. To, co jsme slyšeli na začátku tohoto vyprávění, že Ježíš překonává ty zavřené dveře, mi připomíná tu větu, kterou řekl kardinál Bergoglio ještě den před papežskou volbou, když se kardinálové, jak se to nyní děje v Římě, navzájem představovali několika stručnými větami. On citoval tu větu z Apokalypsy: Ježíš stojí u dveří a klepe. A Bergoglio řekl: Ježíš ale dnes klepe z druhé strany, zevnitř církve, chce vyjít ven, chce vyjít tam, kde jsou lidé zraňováni, chce, aby jeho církev byla polní nemocnicí, která jde k těm lidským ranám, které krvácejí a bolí, a bude je obvazovat, bude je léčit. Toto je poslání církve, ne být uzavřený ve strachu, uzavřený jenom mezi sebou. To by se církev stala sektou. Církev, aby byla církví, musí být otevřená, musí vycházet ze sebe. A tento papež víc než kdokoliv jiný ukázal tento směr z církve ven, přes hranice k těm, kteří nejvíce potřebují naši blízkost. A také mnohokrát mluvil o daru odpuštění, daru milosrdenství.

Dnes se slaví v celé církvi neděle milosrdenství. A víte, že v tomto týdnu, oktávě velikonočních svátků, mezi slavností vzkříšení a mezi slavností milosrdenství, zemřeli dva papežové: papež Jan Pavel II. a papež František. Možná, že doba, kdy si Bůh povolává své věrné, je také nějakým vzkazem z nebe. Teď před chvílí jsem zrovna mluvil s jedním z vás a dva lidé, kteří nám byli velmi blízcí a které mnozí z vás znali, Dana Němcová a paní Věra Brožová, zemřely o Velikonocích právě v tuto dobu, v tyto dny, kdy Jarda Šašek zemřel tak, jak si přál, v den vzkříšení. Do toho smutku z rozloučení proniká to světlo vzkříšení a je to zřejmě určité znamení. Neděle milosrdenství – papež František si to slovo milosrdenství vepsal do svého papežského znaku a bylo to jedno z nejfrekventovanějších slov v jeho kázáních a v jeho textech. Milosrdenství – mnohokrát říkal, ano, všichni jsme hříšníci, i já jsem hříšník, smíme jimi být, ale to jediné, co nesmíme a čemu se bráníme, je, abychom nebyli nemilosrdní, abychom neměli tvrdé a nemilosrdné srdce. Čili to poselství milosrdenství a vyhlášení také roku milosrdenství bylo velkým signálem papeže Františka do světa, ve kterém je dnes toho milosrdenství, zvlášť té empatie, soucitu, blízkosti, tak málo, a přitom je tak velmi potřebujeme.

A rovněž papež František mnohokrát mluvil o těch ranách Kristových, které trvají dále v našem světě. A o tom poslání křesťanů jít a obvazovat a léčit ty rány, a to nejen na těch bojištích světa v tom jaksi bezprostředním smyslu, ale je tolik těch lidských zranění, bylo mnoho zranění v církvi. A papež František velmi otevřeně a velmi obětavě se snažil, aby oběti těchto zranění objímal, aby je přijal, aby jim ukázal, že rozumíme jejich bolesti, že nám to není lhostejné. A fakt je všechny ostatní bolesti našeho světa. Ano, ten odchod papeže Františka je v něčem velmi smutný, v této době, kdy na těch rozhodujících místech světa jsou lidé, kteří jsou všechno jiné než nějakým inspirujícím morálním zdrojem, spíš ukázkou absolutní amorálnosti, tak je tak třeba, aby právě z toho společenství věřících vycházely osobnosti, které nejen slovy, ale svým životním příkladem hlásají milosrdenství, blízkost lidem a připomínají ty velké etické kategorie, které jsou výzvou pro tento náš svět a pro tuto dobu.

Takže velmi, velmi prosme za to, aby tento hlas papeže Františka v církvi nezmlkl. Ano, možná, že to, že zemřel právě v tomto velikonočním čase, znamená, že i to jeho poselství, i ten jeho příspěvek do dějin církve je něčím, co nekončí. A to záleží také na nás, do jaké míry jsme těmi velkými výzvami, které on tolikrát opakoval, zasaženi, jestli je to inspirace zavazující také nás. Papež František říkal: Modlete se za své pastýře, protože ty vaše modlitby jsou pro ně pancířem zbrojí. A teď, ano, je třeba se modlit i také hodně za toho pastýře, který nastoupí na místo papeže Františka.

Mluvil jsem s jedním člověkem, který je těm věcem blízko, a říkal mi: Pro boha, nemarněte čas čtením těch seznamů pravděpodobných kandidátů v novinách, v médiích. Vždyť za tohoto papeže jsme se tolikrát přesvědčili, že to, o čem jsme si mysleli, že je nemožné, se prostě stalo. Stalo se to realitou. Tady není vyloučeno vůbec nic. Může přijít nějaké velké překvapení. Jistě, že někdy může Hospodin volbou někoho na důležitém místě také potrestat svůj lid. A to se mnohokrát v dějinách také stalo.

Ale papež František byl darem. Darem pro církev, darem pro svět, darem pro každého z nás. A bylo to zřejmé na té velikonoční slavnosti, že tady něco nekončí. Pamatuji si velmi živě na pohřeb Jana Pavla II., jak tam podobně jako včera tím rozevřeným evangeliem na papežově rakvi listoval vítr. A tenkrát při tom pohřbu Jana Pavla II., když se ozvalo poledne a zvonily zvony, tak ten vítr tu knihu evangelia zavřel. A skutečně to bylo nesmírně výmluvné. Jakoby skončila jedna epocha. Tentokrát ta kniha zůstala otevřená. Jana Pavlem II. něco skončilo, papežem Františkem něco začalo. A do jisté míry záleží na každém křesťanu, jak to, co papež vnesl do božího lidu, bude růst, pokračovat a přinášet ovoce. Amen.