Druhá neděle velikonoční a každý rok vlastně to stejné vyprávění. Příběh apoštola Tomáše, kterého jsme překřtili jako nevěřícího, nebo mu dali přídomek nevěřící Tomáš. Možná ten příběh neustále opakujeme a neustále mu nasloucháme, protože bychom se od toho Tomáše, který nebyl nevěřící, měli něco naučit. Tomáš měl přezdívku Didymus, Dvojče, a možná je dvojčetem každého z nás.

Text evangelia nás opět přivádí do onoho prvního dne v týdnu. Učedníci myslí, že Ježíš je mrtev, a vlastně všichni té rozhodující chvíli jeho zajetí a mučení utekli. Zůstal jenom milovaný učedník, který ho doprovázel až do konce. Onoho večera jsou všichni až na jednoho spolu a jsou velice smutní a sklíčení. Neuvěřili dokonce ani Máří Magdaléně ani milovanému učedníku, kteří byli u prázdného hrobu. Slova žen o setkání se Zmrtvýchvstalým snad považovali za jejich blouznění. Zapomněli na Ježíšova slova, když jim slíbil, že až odejde, zakrátko ho opět uvidí. Věrný svému slovu přichází a stojí uprostřed nich. Stanul mezi nimi a říká: „Pokoj vám.“ Žádné výčitky, jak bychom možná čekali, jen přání pokoje. A stopy umučení na jeho těle nejsou vlastně výčitkou nevěrnosti učedníků, ale trvalou připomínkou jeho lásky. Jsou to skutečně znamení lásky, která poráží smrt – lásky prožité až do konce, až do krajnosti.

To je vlastně poslání i učedníků, a tedy i nás. Svým životem bychom měli ukazovat, že Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna. Aby to učedníci dokázali, abychom to my dokázali, musíme být znovu stvořeni skrze Ducha Svatého. Úryvek, který jsme četli, je jakousi Janovou verzí letnic. Seslání Ducha Svatého, dar Ducha vdechnutý Zmrtvýchvstalým. Aby se z toho nerozlučného společníka Kristova, jak Ducha nazýval svatý Bazyl, stal nerozlučný společník každého z nás. Po této zkušenosti učedníci oznamují Tomášovi, který nebyl přítomen: „Viděli jsme Pána.“ Tomáš však nevěří. Ta slova mu připadají jako bláboly.

Evangelium to nevypráví, ale možná můžeme cítit za jeho slovy hořkost, výčitky: „Ty, Petře, Ondřeji, vy mi říkáte, že Ježíš žije? Vy, kteří jste utekli a zradili? Ne, vám nevěřím.“ Opravdu si stále myslíme, že Tomáš je ten symbol všech nevěřících? Necítíme za jeho trpkými slovy spíše opak? Vždyť přece Tomáš věřil, možná až příliš. Byl ochoten se pro Krista nechat zabít. Poznal, že Ježíš je cesta a chtěl ho následovat. Vždyť o tom nám vyprávějí evangelia. Pak přišel kříž a všechno se pokazilo. Možná investoval příliš mnoho do toho zničeného snu.

Mnohokrát jsem se v něm sám musel poznat. Viděl jsem ho i při zpovědích ve tvářích mnoha znechucených a zklamaných lidí, kteří dali duši nějakému snu, životnímu projektu. Velké sny, velké ideály a pak někdy ta krutá realita života. Kompromisy, zklamání. Čím výš člověk letí, tím více před pádem nabije. V takové situaci není snadné obrátit se k radosti a vzdát se bolesti. Tomáš je svým způsobem patronem všech zklamaných, poražených, všech snílků. To, v co věřil, se žalostně zhroutilo. Možná ale právě tyto křehké jistoty se musely zhroutit, aby se jeho víra mohla znovu narodit.

Navíc to je druhá část toho příběhu. Kdo jsou ti, kteří mu tu radostnou zvěst přinášejí? Vždyť všichni zklamali, rozutekli se. A právě oni mu říkají, že Ježíš žije. Ale jak jim má věřit, když se ukázali jako zbabělci? Tomáš je naším dvojčetem skutečně v té naší křehké víře, a podobá se nám také v pocitu hlubokého zklamání z církve, která se zdá být zahlcena skandály. Setkávám se s mnoha křesťany, mnoha věřícími, kteří jsou jako Tomáš zraněni špatným svědectvím nás, učedníků. Pohoršenými propastí, kterou někdy klademe mezi svou víru a svůj život. „Viděli jsme Pána,“ říkají. Ale jak jim mohou druzí věřit?

Možná můžeme právě v této chvíli myslet na všechny ty, kteří se zklamali. Třeba i na ty, kteří se zde připravovali na svátosti, ale pohoršeni chováním a slovy nás, představitelů církve, těsně před cílem odešli. Tomáš je zklamaný a zahořklý sám vůči sobě a nevěří ani svědectví těch, kteří stejně jako on ukázali svou křehkost. Je to skutečně naše dvojče. Ale na rozdíl od nás on zůstává. Neodchází tak, že by práskl za sebou dveřmi. Nevzdal se, necítil se nadřazený nebo lepší. Po boku Ježíše totiž poznal, že křehkost ostatních učedníků je vlastně i jeho křehkostí.

Zůstává a Ježíš přichází speciálně pro něj. Bůh čeká na opozdělce, jako byl on – jako jsme někdy i my. Jeho rány, jeho bok, ukázaný, otevřený a jeho slova? Ne, ty nejsou výčitkou vůči Tomášově nevíře, ale gestem lásky. „Tomáši, vím, že jsi hodně trpěl, podívej se na mé rány, i já jsem mnoho vytrpěl.“ A Tomáš ustupuje, hněv, bolest, strach a zmatenost se rozplynou jako sníh na slunci: „Můj Pán, můj Bůh,“ vlastně to nejdokonalejší vyznání víry v celém evangeliu. A důkaz, který Ježíš Tomášovi dává, je vlastně nečekaný. Sdílená bolest – až sem přichází Boží milosrdenství.

A tak svěřme Tomášovi, našemu dvojčeti, všechny ty, kteří se nevzdali, ale také ty, kteří se pohoršují nad námi křesťany. Ať se raději dívají na Krista než na nás, jeho křehké učedníky. Ámen.