Mí milí, těžko věřit, že je to pouhá náhoda, že dva papežové našeho století se vrátili do Otcovského domu právě v době Velikonočního oktávu, v týdnu po slavnosti vzkříšení. Před 20 lety Jan Pavel II., jehož svatost církev už uznala a slavnostně vyhlásila, a papež František, jehož svatost, jinými slovy hrdinský stupeň křesťanské autenticity, byla zřejmá všem, kdo se s ním setkali s otevřeným vnímavým srdcem. Činy papeže Františka můžeme vnímat jako jedno velké kázání na evangelium, které jsme právě slyšeli.

Ježíš přišel ke svým učedníkům překvapivě proměněný. Prošel zavřenými dveřmi jejich strachu, vdechl jim životodárného ducha, dal jim zmocnění odpouštět a pochybujícímu Tomášovi prokázal svou totožnost tím, že mu ukázal své božství oknem svých ran zraněného lidství. V evangeliích je to jediné místo, kde je Ježíš bezprostředně nazván Bohem. Zaznívá to z úst apoštola, který se dotkl jeho ran. Ježíšovo první kázání znělo – obraťte se, což znamená změňte polohu a tím svou perspektivu.

Papež František nás stále učil měnit navyklou perspektivu našeho pohledu. Ve své krátké intervenci před začátkem konkláve, při němž byl zvolen papežem, zmínil větu z Apokalypsy – Ježíš stojí u dveří a klepe. A dodal – dnes Ježíš klepe z druhé strany, klepe zevnitř církve, chce být ven a my máme následovat. Ježíš vychází tam, kde jsou lidé zraňováni, ponižováni, marginalizováni, kde žijí v chudobě. Církev má být polní nemocnicí, místem ošetřování a hojení ran.

Je třeba změnit perspektivu, centrum bude periferie. Centrum pozornosti. Učiňme lidi země a kultury na okraji. Naslouchejme lidem na okraji společnosti a církve, i těm, kdo jsou za jejími viditelnými hranicemi. Naslouchejme druhým pozorně a s respektem. To je první krok plodné a pozitivní reformy. Církev má být hlasem těch, kteří hlas nemají, kterým je upírán. A musíme také slyšet křik planety Země, ničemné lidskou bezohledností.

Papež Bergoglio byl bořitelem oddělujících zdí. Kdo slaví zdi, není křesťan, prohlásil se zřejmou narážkou na jednoho z nejmocnějších, nejarogantnějších a morálně nejskaženějších politiků našeho světa. František bořil separující zdi mezi kulturami, sociální a mentální hranice. V síle Ježíšova vzkříšení otevíral zamčené dveře, překonával zdi strachu uvnitř církve.

Cítil hnilobu smrti tam, kde se křesťané úzkostlivě a sektářsky oddělovali od světa, jeho starostí i radostí. Učil, že evangelium je radostná, nikoliv hrozivá zpráva a že radost a vnitřní svoboda jsou znamením pravosti víry. Zákoníky a farizeje naší doby, kteří lpějí na liteře zákona, ale nemají lásku, kteří nerozeznávají podstatné věci od méně důležitých maličkostí, živé od mrtvého, kteří cedí komára, ale polykají velblouda, jak říkal Ježíš, popuzoval stejně, jako Ježíš dráždil farizeje své doby.

Papež František dobře věděl, že tradicionalismus a progresismus sdílejí společný omyl – přeceňují institucionální struktury církve. Proto jsou slepými uličkami těch, kteří marní síly na uchovávání nebo přestavování vnějších struktur, pokud nedojde ke změně smýšlení, změně mentality, což znamená prohloubení teologie a spirituality a jejich vzájemného vztahu.

Církev se neobnoví, dokud se neobnoví náš obraz Boha, od deistického pojetí nadpřirozené bytosti za scénou světa k dynamickému pojetí Boha, který je stále větší, „semper maior“, jak učil sv. Ignác z Loyoly, který je všechno ve všem. Také církev musí být stále větší, „semper maior“, ale nyní už ne ve smyslu geografické rozpínavosti, nýbrž velkorysé otevřenosti i pro ty, které církev dosud odstrkovala.

Erbovním heslem papeže Františka a klíčem k porozumění smyslu jeho pontifikátu je pojem milosrdenství. Odpouštět je dar a úkol církve, nejde jen o svátostné rozřešení, i prosté odpuštění a vzájemné smíření mezi lidmi je naplnění kněžského poslání každého pokřtěného. Kněží pak si musí uvědomit, že při vysluhování svátostí smíření nejsou soudci, nýbrž lékaři, že musí povzbuzovat k zralosti a dospělosti individuálního svědomí a trpělivě doprovázet každého člověka na jeho nezaměnitelné cestě, kterou ho vede Bůh svým vlastním způsobem.

Všichni jsme hříšníci a smíme jimi být, opakoval papež František, jen jednoho hříchu se důkladně vystříhejme: nesmíme mít tvrdé, nemilosrdné srdce. Tvrzení, že vše musí zůstat tak, jak to bylo, protože to existuje tak už dlouho, prohlásil tento papež za věc církve.

Těm, kteří se v průběhu nutných reforem bojí o pravost a identitu církve, zdůrazňoval, že pravost a autenticita křesťanství nespočívá ve lpění na pevném souboru tvrzení, dogmat, příkazů a zákazů, nýbrž na otevřenosti a věrnosti duchu, duchu vzkříšeného. O něm víme, odkud a kam jde, je tvořivý, živý základ církve. Ten nás hlouběji uvádí do nevyčerpatelné plnosti pravdy, do stále hlubších vrstev božích tajemství. Kdo se na cestě stále nového hledání Boha zastaví, ustrne a prohlásí se za monopolního majitele pravdy, ten hřeší proti duchu svatému.

Církev, která se nevyvíjí a víra, která nezraje, je jen karikaturou církve a degenerací víry – degenerací na ideologii. Plést si nedokonalou pozemskou církev, která je dosud jen na cestě, společenstvím poutníků, s dokonalou církví v jejím nebeském cíli, je hereze triumphalismu. Projevem triumphalismu je klerikalismus, mocenské, světské chápání autority.

Právě tuto světskost, chápání kléru jako vládnoucí třídy, nadřazené, nekritizovatelné a nekontrolovatelné vrstvy, papež František diagnostikoval jako hlavní příčinu zneužívání moci, které se projevilo také netušeným množstvím známých skandálů. Na otázku, zda je možné nově interpretovat víru, papež František odpověděl, že je to nejen možné, nýbrž nutné. Že je to trvalý úkol církve a teologie. Bůh nám mluví nejen skrze písmo a pohyb tradice, ale také skrze znamení doby, skrze současné události, skrze změny v kultuře a společnosti.

K rozeznávání boží řeči ve znameních doby od řeči tohoto světa, od povrchního ducha doby, hlasitě se projevujícího v módách, ideologiích a populistně manipulovaném veřejném mínění, k tomu rozlišení potřebujeme nutně laboratoře duchovního rozlišování a kontemplativního přístupu ke skutečnosti.

Hlavním odkazem papeže Františka je synodální reforma církve, úkol na celé třetí tisíciletí. Synodalita, učil tento velký papež, je nový způsob, jak být křesťany a nový způsob, jak být církví v nastávající epoše dějin. Církev se má změnit z rigidní, do sebe uzavřené a sebestředné, sebereferenční instituce ve flexibilní síť komunikace. Jde o komunikaci uvnitř církve, mezi biskupy, kněžími, laiky, muži, ženami, mezi lokálními církvemi v různém kulturním prostředí a také o komunikaci s ostatními systémy společnosti, s ostatními církvemi, náboženstvími a kulturami, se soudobou filozofií, vědou a uměním. Tvořivý dialog, ne jen mechanické přizpůsobení.

Synodalita jako společná cesta vyžaduje ekumenicitu v nejširším smyslu tohoto slova. Církev je integrální součástí lidské rodiny a uprostřed této rodiny má probouzet a povzbuzovat vědomí sounáležitosti ducha solidarity, překračujícího všechny národní, kulturní a náboženské hranice. Má posilovat vědomí spoluodpovědnosti za celou planetu.

Toto je odkaz papeže Františka. Tímto směrem je nutné ten veliký úkol dále rozvíjet věrně a tvořivě. Modleme se, aby jeho nástupce šel týmž směrem v síle ducha svatého. Velikost a křesťanská autenticita jeho nástupce se projeví mírou odvahy, s níž bude na této cestě tvořivě a odvážně pokračovat. Amen.