Upřímně řečeno, dnes místo homilie bych raději nechal chvíli tichého rozjímání. Sám ho potřebuji. Včerejšího rána jsem dostal zprávu o smrti papeže a od té doby se neustále ozývají nejrůznější média, která chtějí k tomu říci něco, napsat nekrolog. Já jsem vlastně neměl ani chvíli tu zprávu nějakým způsobem vnitřně zpracovat, protože se mě samozřejmě velice hluboce dotýká. Papež František pro mě nebyl jen představitelem instituce, ke které patřím, ale skutečně otcovskou postavou. A tak jsem ho prožíval, i když s těmi předchozími papeži jsem měl vlastně větší příležitost osobně hovořit mezi čtyřma očima. S tímto papežem jsem se setkal sice opakovaně, ale vždycky za přítomnosti dalších lidí. Přesto z mnoha důvodů mě s ním spojuje velice hluboké pouto.

To pouto pramení konverzí v 60. letech, době krátce po Druhém vatikánském koncilu, když se tento koncil očividným způsobem postupně prolamoval do naší církve, izolované od té světové církve. Narážel jsem i na lidi, kteří byli šokováni změnami, které koncil přinesl. Až pak jsem v roce 1968 poznal řadu kněží, kteří vyšli nedávno z vězení po 15, 16 letech, a v nich uzrál přirozený ekumenismus a touha po církvi oproštěné od triumfalismu – církvi prosté, sloužící. Paradoxně nejvíce izolováni od světového vývoje, byli tito lidé průkopníky velkých změn Druhého vatikánského koncilu. Tato podoba otevřené církve, ekumenické církve, církve hledající své čestné místo v přirozeném světě naší doby, formovala první kroky mé víry. Lidé, kteří byli mými duchovními otci, byli nositeli tohoto nového tónu, melodie a vůně obnovné církve v roce 1968, který byl jarem mého života, pražským jarem a jarem církve pod Druhým vatikánským koncilem.

Mnohé velké přísliby otevřené církve byly určitým způsobem zastřeny dalším vývojem. Papež František byl ten, který znovu otevřel církev vanutí Ducha, který překonává veškeré dosavadní hranice, tvoří nové věci, který na jedné straně sestupuje ke kořenům církve, k prameni evangelia, čte ho novým způsobem a zároveň odpovídá velmi citlivě na znamení doby. Druhý vatikánský koncil zakotvil v učení církve, že Bůh k nám mluví mnoha způsoby. Mluví skrze písmo, tradici církve, ale také skrze znamení doby, skrze to, co se děje v nás a okolo nás. My tyto události máme kontemplativně číst a chápat je, rozeznávat v nich Boží výzvy a hlas. Tento papež tutéž úžasnou úlohu plnil skutečně prorockým způsobem.

Oznámil naši dobu nejen jako dobu změn, ale jako změnu epochy. A teprve pomalu si uvědomujeme, jak hluboká je tato změna celého civilizačního paradigmatu, ve kterém žijeme. Tato změna také vyžaduje proměnu církve – nový způsob, jak být křesťanem a církví v tomto světě. Tento papežův odkaz, touha a výzva k novosti, citlivost vůči vanutí Ducha Božího, tvoří identitu církve. Mnozí se obávají, jestli církev bude stále stejná. Ale její identita není mrtvá, není vždy stejná. Identita církve, její jádro, její křesťanskost, je živý, vzkříšený Kristus a jeho duch, který stále pokračuje v životě církve.

Zvěst o tom, že Kristus je živý a jeho cesta pokračuje, nezakončena v zapečetěném hrobě, je tím nejvlastnějším poselstvím evangelia. My na to odpovídáme ne tím, že se vztahujeme k minulosti, ale otevřením se novosti, otevřením k mnoha překvapením, s nimiž k nám do našich životů, do našeho světa, do naší církve stále přichází vzkříšený a proměněný Kristus. Vzkříšení je proměnění, zvěst o proměnění, která má proměňovat i církev. Papež František byl skutečně prorockou postavou, která do naší doby vnášela novost stále nově vanoucího Božího ducha.

Byla to skutečně prorocká osobnost. Nechává za sebou velké, nedokončené dílo. Všechna díla Ducha Božího jsou nedokončená. Ježíš říká, že nevíme, odkud duch přichází a kam směřuje. Musíme být stále citliví k jeho vanutí a poselstvím. Duch Boží mluví nejrůznějšími způsoby. Někdy očekáváme jeho hlas v zemětřesení, bouři, jako Eliáš na hoře Horeb, ale Hospodin nebyl v bouři, nebyl v zemětřesení, byl až v jemném vánku, který přišel poté.

Možná duch Boží přichází také v jemném vánku a my musíme mít jemné, citlivé, vnímavé srdce, abychom zachytili jeho vanutí a aby nám rozuměl jeho slovům, která nejsou banální a zřejmá, ale potřebují kontemplativní přístup. Tak to je možná velký odkaz papeže – pokračujte na synodální cestě obnovy, což je program církve na celé třetí tisíciletí.

Teď je čas intenzivní modlitby. Já pevně věřím, že se modlíme se všemi svatými a modlíme se také s papežem Františkem, který je v nás nějakým novým způsobem. Gabriel Marcel řekl, že milovat znamená říci někomu: „Ty nezemřeš.“ A Edmund Husserl napsal krásnou větu, že „ti, které jsme milovali, vlastně neumírají“. Cítíme, jak se na nás dívají přes rameno, zda schvalují či neschvalují naše jednání.

Velice zřetelně si pamatuji na odchod mého otce na věčnost, když jsem si uvědomil, že neodchází někam do neznáma, že je nějakým novým způsobem přítomen v mém životě a že to, co mi odkázal, má ve mně pokračovat. Cítím, jak se na mě dívá přes rameno a mohu se zamyslet nad tím, zda schvaluje či neschvaluje, co dělám. Myslím, že papeže Františka, kterého jsme milovali, můžeme chápat podobně – jako někoho, kdo se na nás dívá přes rameno a posuzuje naše jednání.

Nyní je čas modliteb za jeho nástupce, aby to byl muž, který půjde v jeho stopách a dále rozvine jeho dílo. Jistě to bude velký duchovní zápas. Rozhodnutí v církvi, včetně těch okolo papežského konkláve, jsou jistým způsobem zkušebním. Církev a ti, na které je vložena tato odpovědnost, potřebují intenzivní přímluvnou modlitbu, aby slyšeli hlas Ducha svatého a rozhodovali v jeho síle.

Pak ještě slovo k dnešnímu velikonočnímu evangeliu. Je opravdu výmluvné. Datum našeho odchodu do Božího domova má svůj význam. Jeden z mých duchovních průvodců, otec Jiří Hermach, zemřel na den Božího narození. Velký duchovní otec, pater Jiří Reinsberg, zemřel na den Zjevení Páně, na vrcholu vánočního období. Teilhard de Chardin, prorocká osoba, která inspirovala papeže Františka, si přál zemřít na den vzkříšení, a stalo se tak 1. května, na den vzkříšení. Možná způsob a čas, kdy nás Pán povolává, není slepá náhoda, ale znamení.

Dva papežové naší doby zemřeli v velikonočním oktávu, což asi není náhoda. Prožijme velikonoční dobu se svědomím nové přítomnosti vzkříšeného Krista v našem životě. Je to také nová přítomnost toho, který s námi šel 12 let v čele Božího lidu, zanechávajíc určité odkazy a výzvy. Zavázal nás, abychom žili poctivé, věrohodné křesťanství, lidství prozářené Kristovou blízkostí.

Dnes čteme podivuhodné evangelium o setkání vzkříšeného Ježíše s Máří Magdalenou. Otec Timothy Ratcliffe k tomu řekl na synodálním shromáždění, že Ježíš říká Marii: „Nedotýkej se mě.“ Je o tom napsána celá knihovna výkladů. Možná to bylo proto, že jeho rány ho stále bolely. Náš svět je také plný ran, které stále bolí a které se nemáme dotýkat hrubým způsobem, ale způsobem hojivým a jemným.

To je i odkaz Ježíšův a papeže Františka, který upozorňoval na přítomnost Kristovu v ranách světa, v marginalizovaných, odstrkovaných, i od Božího stolu a církví. Měl pro ně velmi otevřené pastýřské, ježíšovské srdce. I to je odkaz, který nám zanechal. Doprovázíme tohoto papeže do Božího domu, ale ve smrti dovršeného života.

Měl jsem možnost u řady lidí prožít jejich smrt jako něco, co nebylo tragické, nepředstavovalo pád do nicoty, ale byla proměnou a darem pro nás nejbližší. Když někdo dobře naplní svůj život, jeho smrt má velice pokojný charakter. Kéž by nám Pán dal, abychom jednou odcházeli v pokoji, s pocitem, že jsme jako Pavel mohli říci, že dobrý boj jsme bojovali a víru jsme zachovali. Aby náš život nebyl něčím zmarněným, ale něčím, co pokračuje v lásce těch, které jsme doprovázeli. Mějme v sobě toto pastýřské doprovázení, zejména pro lidi, za které jsme zodpovědní, aby to nejlepší, co nám Bůh svěřil, neslo dobré plody v dalších generacích.

Papež František naplnil svůj život a my za něj vděčně děkujeme. Amen.