Kristus vstal z mrtvých. Jednoduchá slova, za kterými je velké tajemství, ale také vlastně srdce naší víry. Možná proto už sv. Pavel říká, že popírat vzkříšení znamená popírat víru jako takovou. Pokud Ježíš nevstal z mrtvých, byl by jen jednou z mnoha postav v dějinách, které smetla lidská krutost. Pokud Ježíš není vzkříšen, tak tu slavíme jen prázdný rituál a přemýšlíme a hovoříme o mrtvole.

Jak často nám ale realita, ve které žijeme, svět, který nás obklopuje, ale i naše vztahy, připadají tak cizí logice vzkříšení, jádru naší víry. Ostatně i pro všechny učedníky byl den po Ježíšově smrti asi obrovskou prázdnotou, prostorem, ve kterém už nedokázali najít smysl a význam toho, co s Ježíšem prožili. A ta sobota, kterou my nazýváme Bílou, pro ně byla jistě tím nejtemnějším peklem. Ztratili naději, ztratili smysl, jako kdyby nad nimi znovu zavládla moc zla, která dokáže zničit naději a život. Byla to pro ně sobota krajního ticha a mlčení.

Tak tomu bylo bez pochyb i u Marie Magdalské a učednících, o kterých jsme dneska četli. Přesto na úsvitu onoho prvního dne po sobotě, třetího dne po Ježíšově ukřižování a smrti, se vydávají ke hrobu. Co se vlastně stalo? Možná se můžeme podívat na tyhle tři osoby, tyhle tři příběhy, jako na metaforu cesty k velikonočnímu světlu.

První byla Marie Magdalská. Vyšla ještě v temnotě, ještě před úsvitem. A ta temnota možná nebyla ani tak venku, jako v její duši. Byla plná smutku, šla plakat, modlit se, zoufat nad mrtvým. Kdo ví? A místo toho, hle, kámen je odvalen, hrob je prázdný a Ježíš tam není. Možná je to metafora toho, že i my často přistupujeme k Bohu, jako kdyby vlastně nebyl, jako kdyby byl mrtvý a pohřbený. Přestaňme hledat mrtvolu, přátelé, člověka minulosti. Přestaňme žít víru jako neživou vzpomínku. Pán je tady a teď, je živý a vzkříšený.

I Marie se stala kořistí sklíčenosti a strachu a považuje za samozřejmé, že Ježíšovo tělo bylo ukradeno. Neví, co si má myslet, a tak utíká k učedníkům. Druhý z našeho příběhu byl milovaný, bezejmenný učedník, přítomný v celém Janově evangeliu od počátku až do ukřižování, zůstává věrným. Učedník, kterého později křesťané spojili se samotným evangelistou Janem. Ale on je to vlastně navždy bezejmenný učedník. Jakási kolektivní postava, protože všichni jsme přece povoláni být těmi milovanými učedníky. Všichni jsme povoláni běžet za Pánem, všichni jsme povoláni vstoupit a vidět.

Kdy však milovaný učedník dorazí ke hrobu, počká nejprve na Petra a nechá ho vstoupit jako prvního. Respektuje, zdá se, prvenství, které stanovil sám Ježíš. Pak přichází Petr jako třetí. Vstupuje, vidí roušku, která zahalovala Ježíšovu tvář, složenou na jiném místě. Možná začíná něco poznávat. Možná začíná vzpomínat na léta strávená s Ježíšem. Možná přemýšlí o jeho slovech a gestech, které viděl a slyšel. Zdá se, že už téměř stojí na prahu velikonoční víry, ale ve znameních musí ještě pochopit smysl, vysledovat skryté světlo za událostmi.

Skutečnost, že hrob je prázdný, jak jsme slyšeli, je třeba spojit se slovy Písma, Ježíšovými slovy a osvětlit je. Teprve pak dají vzniknout velikonoční víře. Petr pochopí. Už jim bude třeba zapotřebí Ducha, aby se mu otevřela schopnost chápat a číst za zdánlivostí. A nakonec pochopí. Teprve potom vstupuje do hrobu i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu jako první, viděl a uvěřil.

Nevím, jestli někdo z vás navštívil Jeruzalém, ale ten hrob je tam dodnes. Křesťané po staletí pečlivě uchovávali. A po staletí se také na toto místo snášel hněv nevěřících. Už záhy po Ježíšově smrti a vzkříšení císař Hadrián nechal nad kamenolomem Golgoty postavit pohanský chrám Jupitera. A tři století později odkryla císařovna Helena, matka Konstantina, tento hrob a Konstantin zde postavil baziliku. A ta po staletí musela vzdorovat ne vždy osvícené muslimské vládě. Ale ten hrob je tam dodnes. Pokrytý mramorem, ozdobený, ale vlastně rozdělený. Rozdělený mezi různé křesťanské denominace, které si nárokují jeho vlastnictví. Bohužel, spíše spolu soupeřící, než se navzájem milující. A vlastně jsou to jenom kameny. Jenom hrobka a navíc prázdná. Znamení smrti, které je třeba spojit s Písmem, interpretovat.

Stačil skutečně jenom prázdný hrob k tomu, aby milovaný učedník viděl a uvěřil? Domnívám se, že to nebylo tak jednoduché. Vždyť i dnes, kromě poutníků, ten hrob navštěvují tisíce turistů a kolik z nich tam skutečně našlo svou víru. Víra nevzniká z pouhého pozorování prázdného hrobu. Rozum nerozumí, ale láska pomáhá srdce otevřít se a vidět. Je to právě intuice lásky, která především milovanému učedníku umožňuje vidět a uvěřit dříve než všichni ostatní.

Možná se to všechno podobá i cestě víry každého z nás. Začíná se tím ověřitelným. Člověk čte Písmo, slyší svědectví, snaží se porozumět a přemýšlet o slovech. Ale teprve s láskou, s tím největším darem Ducha, uděláme krok za hranice ověřitelného a dojdeme k velikonoční víře ve zmrtvýchvstalého. Amen.