20. 4. 2025, Mons. Tomáš Halík, 1. čtení: Sk 10,34 | 2. čtení: 1Kor 5,6 | Evangelium: Jan 20,1
⚠️ Pozor! Jedná se o neoficiální neautorizovaný přepis, vytvořený pomocí umělé inteligence. Přepis tedy nemusí odpovídat originálu.
Na několika místech v Písmu slyšíme, že Ježíš mluví o tom, že musí trpět a vstát z mrtvých, ale oni tomu nerozumějí, protože se zde mluví o něčem, co radikálně přesahuje lidskou zkušenost a lidskou představivost. Pojmy, které proto máme, jako je vzkříšení, jsou vlastně metafory. To vzkříšení je povstání toho, který padne na zem; vzkříšení toho, kdo byl v hlubinách. Ale nejde jenom o nějaké vzkříšení mrtvého těla, aby se vrátilo do tohoto světa, do tohoto života. Jde o radikální proměnu. Víra ve vzkříšení se nevztahuje jenom k tomu, co se kdysi stalo. Víra ve vzkříšení spočívá v účasti na té události vzkříšení.
Mluvili jsme o tom včera v noci: věříme ve stvoření, které je creatio continua, pokračující stvoření, v celé trvající evoluci vesmíru, kde je stále přítomna tvůrčí síla Boží. Nevyčerpává se to jenom v básni, která líčí vznik světa v Genesis. Je to něco, co prochází životem jako takovým. Také tato událost, kterou slavíme o těchto svátcích, je něčím, co pokračuje. Kristus vstává, Kristus se stále proměňuje a ukazuje se jako nový, jako překvapivě živý, jako překvapivě změněný v mnoha podobách v našem životě a našich dějinách. Ta vyprávění o setkáních se vzkříšením naznačují, jakým způsobem se nyní budou křesťané setkávat s živým Kristem.
Setkají se s ním, jako se setkali ti učedníci na cestě do Emauz: s neznámým cizincem, který klade otázky. Nebo se s ním setkají, když bude lámán chléb a opakována jeho slova při slavení večeře Páně. Setkávají se s ním, když se setkávají s lidskými ranami, všechny bídy a války světa jsou také ranami Kristovými, a my před nimi nemůžeme zavírat oči. Když otevíráme oči a oči našeho srdce k přítomnosti Krista, k té tajemné mnohotvárné přítomnosti Krista v našem světě, pak tato víra — a nejen tato víra, ale vzkříšení samo — v nás a v dějinách pokračuje. Je to něco, co je proměňující, mluví o proměně, ale samo má proměňující sílu.
Jestliže člověk otevírá svůj život, svou mysl, svůj styl života Kristu, pak Kristus v něm vstává k novému životu a i jeho pozdvihuje k novosti života. Velkým znamením toho je křest. V noci jsme udělili křest té veliké skupině dospělých lidí, kteří se na to dlouhé měsíce mezi námi připravovali. Dnes k nim připočteme děti. V prvotní církvi byli křtěni jenom dospělí a stále pokračuje v křesťanství otázka, nakolik je možné křtít malé děti, protože říkáme při tom obřadu, že malé děti je možné křtít jen tehdy, když se církev za ně zaručí svou vírou.
My, kteří jsme byli pokřtěni jako děti, někdy závidíme těm, kteří jsou pokřtěni jako dospělí, že si plně uvědomují, co se s nimi děje, a přijímají to s vědomým, svobodným ano. Ale u dětí je to něco, co je vklad, co je zdrojem naší naděje, naší důvěry, že toto semeno Kristova života a pokračujícího života, Kristova vzkříšení a proměnění, je zaseto do jejich života už v rané fázi a že tam bude klíčit a růst. To jistě nebude mechanicky a automaticky; je třeba k tomu svědectví, je třeba k tomu další výchovy, ale Kristus je skrze křest reálně přítomen v jejich životě.
Ano, mnohé věci, které předáváme dětem, činíme, aniž bychom to s nimi konzultovali. Vychováváme je v řeči, kterou sami mluvíme. Jistě si mohou někdy v budoucnosti zvolit svou řeč a místo pobytu, ale mateřská řeč je mateřská řeč. Mnohé věci dostáváme už předem jako dar, ale ten dar je zároveň úkol. Němčina proto má ten hezký výraz Gabe und Aufgabe. Také křest je úžasný dar. Je to ten nový klíč, který má proklíčit v jejich životě, ale je to zároveň úkol, je to zároveň poslání.
Jestliže u nejmenších dětí chybí to vědomé a svobodné a rozhodné ano, pak jsou k tomu další příležitosti. Tou velkou příležitostí je svátost biřmování, svátost křesťanské dospělosti. To je okamžik, kdy člověk říká svému křtu své svobodné ano. A nechává, tak říkajíc, hlouběji a šířeji rozlít do svého života pramen křtu. Ten v nás nějakým způsobem stále pokračuje, hloubí si svou cestu. Voda křtu, pramen milosti, nás chce stále zúrodňovat. Chce být šťávou našeho života, chce být naší inspirací, chce být naší silou.
U mnoha lidí tento pramen usychá pod popelem zvyku, lhostejnosti, nedbalosti o ten velký dar, který je nám dán, abychom ho rozvíjeli. Abychom ho rozvíjeli svým osobním, duchovním životem, svým studiem, svou křesťanskou praxí. Je to něco, co je nám dáno jako velký celoživotní úkol. Proto také my, dospělí, o Veliké noci obnovujeme své křestní sliby. Jakoby se znovu vracíme k té studánce našeho křtu. Jakoby se znovu napili z toho pramene, který stále tryská do našeho života, i když mnohdy si toho nejsme vůbec vědomi.
Tedy uvědomme si ten veliký dar křtu. Buďme s těmi, kdo touží setkat se s Kristem v této plnosti. Prosme za ty, kteří v minulých letech v našem společenství — a bylo jich už stovky — přijali křest. Aby síla křtu proměnila a posílila, obnovila a prosvítila všechny dimenze jejich lidské existence. Amen.