Moji milí,

o Vánocích jsme si připomínali, že Bůh skrze Krista v Kristu přijal naše lidství, lidství každého z nás. To znamená, že každý člověk už svým lidstvím je určitým způsobem spojen s Kristem a skrze Krista otevřen vůči Bohu. Hlásání Krista tedy není něco pouze vnějšího, nýbrž má lidem připomenout jejich lidskou důstojnost a velikost. Každý člověk, jakožto člověk, je homo capax Dei. Lidská existence je otevřeností, je možností přijmout skutečnost, která ho nekonečně přesahuje – Boha samého, který se mu dává, sděluje a sdílí se s ním.

Lidství je nám dáno jako úkol, jako něco, co má růst. Čím více se stáváme lidskými, tím více jsme blízcí Bohu. Čím více prokazujeme blízkost vůči druhým a jejich potřebám, tím blíže jsme Bohu. V příběhu Ježíše Krista nám Bůh ukázal, jak být blízko Bohu. Skrze obětavost a sebedarující blízkost k lidem Ježíš prožil v plnosti. Lidský život jako cestu sebedarování prošel i temnotou utrpení a smrti. Následování Krista neznamená mechanické vnější napodobování jeho života. Jeho život je nám dán jako určitý základní hudební motiv, který máme tvořivě rozehrát ve specifických podmínkách a okolnostech našich individuálních životů. I my v našich životech a okolnostech se setkáváme s Petry a jejich dalšími Piláty a Herody v mnoha podobách.

Kdo máte rádi divadlo, víte, že jednu roli, jednu postavu je možné interpretovat mnoha velice různými způsoby. Ježíšův život skončil ve své pozemské podobě. Včera jsme si to znovu připomínali, přivalili kámen a zapečetili ho. Tak mělo vše skončit. Po 2000 let se v tuto noc setkávají na nejrůznějších místech naší planety lidé, kteří chovají víru a naději, že to nebyl definitivní konec Ježíšova příběhu. V hymnu Exultet jsme slyšeli, že nikdo, jenom sama noc, nebyl očitým svědkem toho, co se událo. Prázdný hrob zůstává tajemstvím, otevřeným mnoha různým interpretacím.

Nebanalizujme toto centrální tajemství křesťanské víry. Jde tu o mnoho víc než o nějaké oživení a reanimaci mrtvého těla. Slyšeli jsme od sv. Pavla, že Ježíš už se nevrací do tohoto světa, do tohoto života, už znovu neumírá. Vzkříšení je totální proměna a to hlavní, co zjistíme o vzkříšení, je, že tato událost pokračuje, že existuje resurrectio continua, tak jako vyznáváme, že stvoření, jak jsme o něm slyšeli tu krásnou báseň na počátku, je něco, co pokračuje v další evoluci ve vesmíru. To Boží stvoření je něco, co pokračuje v creatio continua. Sv. Augustin říkal, že modlit se znamená zavřít oči a uvědomit si, že Bůh teď tvoří svět. A my si můžeme uvědomit, že Kristus teď vstává z mrtvých, že jeho příběh se stává stále živým tím, že pokračuje ve víře své církve, že pokračuje ve víře lidí, kteří uskutečnili tu velkou možnost, kterou je lidství.

To, že člověk je homo capax Dei, že člověk je otevřen tomu, co ho nekonečně přesahuje, že je otevřen absolutnosti Boží, tak nám přichází v Kristu a tento největší Boží dar prochází smrtí a bolestí, ale je silnější než smrt. Je to příběh, který pokračuje. Je to příběh, který pokračuje v životě každého, kdo otvírá Kristu dveře své mysli, svého srdce, svého života, aby v něm Kristus žil, aby byl zde živý. To Kristovo vzkříšení můžeme dosvědčit tím, že v našem životě je zřejmé, že Kristus je živý, že jeho věc, a nejen jeho věc, nejen jeho myšlenky, ale on sám pokračuje v dějinách lidstva. A že pokračuje a znovu vstává z mrtvých, znovu vstává do plnosti života v životech těch, kteří mu otvírají to nejvlastnější v sobě.

A tohle se nejvýraznějším způsobem děje ve křtu. A my zde budeme svědky toho, jak čtyřicet dospělých lidí po dlouhé přípravě přijmou tenhle život Kristův, který jim bude vložen jako semeno do jejich života a má tam růst. Ta dnešní událost, ta událost křtu, je něco krásného, ale je počátkem růstu Krista ve světě. Kristus dále roste ve své církvi. Kristus dále roste v životě dalších lidí. Je to proměnění, které nás proměňuje, a my jsme účastní toho zmrtvýchvstání, tím, nakolik nás ta Kristova přítomnost proměňuje.

Tato velikonoční slavnost je srdcem křesťanského roku a velikonočního období, ale není jejím závěrem. Otvírá velikonoční dobu, dobu, ve které se postupně apoštolům otvíralo srdce pro tu skutečnost, že Kristův příběh pokračuje, že ho budou potkávat novým způsobem, že ho potkají v cizinci jako ti apoštolové jdoucí do Emauz. I my potkáme Krista v cizincích, i my, když je pozveme ke svému stolu, můžeme skrze ně pozvat Krista. I my můžeme poznat Krista při lámání chleba, při slavení eucharistie, jako se to stalo učedníkům v Emauzích. I my se můžeme setkat s Kristem tak, jako se Kristus setkal s pochybujícím apoštolem Tomášem, když mu ukázal své rány.

Když nezavíráme oči před ranami našich blížních, před zraněnými srdci, před zraněnými životy, před zraněnými částmi naší země, pak se setkáváme s Kristem. Když je ignorujeme, když je nám to lhostejné, když předtím zavíráme oči a žijeme jenom uzavřeni do sebe a svých vlastních sobeckých starostí nebo do své supersoukromé zbožnosti, pak se s Kristem míjíme. Kristus přichází mezi své apoštoly, kteří jsou zavřeni strachem, a Kristus prochází těmi zavřenými dveřmi strachu. Se otevřou ty dveře, které zamykáme, když se zavíráme jen mezi sebe, jen pro sebe. Kristus otvírá dveře, Kristus prochází strachem, Kristus nás osvobozuje, dává nám svého Ducha.

Budeme si připomínat dobu a já si myslím, že tato doba mezi vzkříšením a letnicemi, darováním Ducha, připomíná také tuto dobu církve po té velké synodě v Římě. Ještě dále bude pokračovat ten synodální proces obnovy církve, to je také účast na Kristově vzkříšení, to je také způsob, jak Kristus chce být nově a hlouběji přítomen ve své církvi a vyzařovat také přes hranice své církve.

Apoštolové, jak je řečeno, spolu s Marií a ženami, čekali, až budou vyzbrojeni mocí zvýsosti. My čekejme společně, muži se ženami, laici s kněžími, všichni společně na společné cestě, synodalitě, čekejme na ty události letnic, kdy nás Bůh naučí novému jazyku, kterým budeme schopni oslovit lidi všech národů a jazyků, kultur a náboženství. To je to zaslíbení, to je ta cesta, která vede od té svaté noci vzkříšení do toho velkého dne seslání Ducha svatého.

Prosme tedy Pána, aby tak, jako je světlem této noci, byl světlem, které rozptyluje všechny naše vnitřní temnoty i všechny naše vnější temnoty. Ať vnese světlo do všech temnot našeho světa, protože světlo osvěcuje, ukazuje, ve světle se věci ukazují ve své pravdě. Světlo nám dává směr, ukazuje nám možnost další cesty. Tedy prosme, aby to světlo Kristovo, které jsme liturgicky a symbolicky vítali na prahu této noci, svítilo v nás, aby nás rozsvítilo, abychom i my dokázali rozsvěcet druhé, rozsvěcovat celou Božího ducha. Amen.